BLACK HONEY - Soak

80%

BLACK HONEY (černý med). Název, který dokonale vystihuje charakter kapely. Jejich indie rock má temný nádech, ale zároveň je popově sladký. Sedmdesátkový retro feeling v kombinaci s moderním zvukem, silné melodie, špetka tajemnosti a trochu filmové teatrálnosti vytváří velice specifickou kombinaci, která jim zajistila pevnou pozici nejenom na domácí britské kytarové scéně. Kvarteto z britského Brightonu je na scéně deset let a novinka „Soak“ je jejich čtvrtým zářezem. Ještě na univerzitě kapelu založili zpívající kytaristka Izzy Phillips a kytarista Chris Ostler. Sestavu časem doplnil basák Tommy Taylor a bubeník Alex Woodward. Záliba kapely ve filmech se odráží jednak v silné vizuální prezentaci prostřednictvím videoklipů, ale i v hudbě samotné. Vintage atmosféra filmových soundtracků nenápadně prostupuje jejich tvorbu. Ne tak nekompromisně jako u THE LAST SHADOW PUPPETS, spíš je to jen dochucení základu v podobě moderního indie rocku ve stylu střední tvorby THE ARCTIC MONKEYS. Někdy tam možná lehce rezonuje i pozdější výrazivo GARBAGE, protože ani BLACK HONEY se nevyhýbají synťákům. Nejsou ale nosným elementem v jejich produkci, pořád je to primárně kytarovka, zvukově čerpající z minulého desetiletí, kdy se často britský indie rock přibližoval k new grunge vlně, třeba jako souputníci WOLF ALICE.

Na aktuální desce kapela skládá poctu surrealistické filmové tvorbě reprezentované třeba velikány jako Stanley Kubrick, David Lynch nebo Tim Burton. V podstatě každou desku zasvětili jinému proudu kinematografie. Bylo zde už období Tarantina, nebo Wesa Andersona. Proto i každé album zní trochu jinak a přitom zároveň stejně. Na novince komentují temné stránky konzumní společnosti, povrchnost, nebo voyerizmus. Jako vždy je středobodem skvělý hlas Izzy. Postupem let je krásně slyšet, jak její projev zraje, jak přirozeně rozšiřuje paletu odstínů a nebojí se zabrousit i do okrajových teritorií, ať už více popových, nebo naopak více alternativních. Zvukově je album velice povedené a řekl bych, že zatím asi nejvíc propracované. Synťáky a elektronika rozumně doplňují kytary, s orchestrací se to drží také v přijatelných hranicích.

V otvíráku „Insulin“ se zhmotňuje vše, co mám na BLACK HONEY rád. Potemnělá atmosféra, zajímavý indie rockový zvuk, netuctová melodie a lehce teatrální zpěv Izzy. Přímočarost otvíráku střídá velkolepost songu „Dead“. Rozmáchlý refrén odkazuje k hard rockovým tradicím. „Psycho“ naopak reprezentuje odvrácenou stránku kapely. Podobné songy mi nikdy úplně nesedly, ale najdeme je na každé desce. Minimum kytar, atmosféra filmového soundtracku, řekněme temný alternativní pop. Když už mají slabost pro filmovou muziku, tak prosím, ale raději v podobě třeba „Carroll Avenue“. Vkusná orchestrace, hezké kytarové sólo, to je jak dělané pro smutnou scénu kvalitního bijáku. Ale indie rock je indie rock, to jim jde nejlíp. „Soak“ je bomba. Podobný mustr jako otvírák, ale co funguje, není potřeba měnit. Ty temné kovové kytary, ty nervózní bicí, ta tajemnost v hlasu Izzy, prostě krása. 

Jemný nádech shoegazu, ale skutečně jen nepatrný, dává jinak tuctovému songu „Sad Sun“ přece jen šanci, aby se mi vlastně ve finále líbil. A na dveře už klepe singlovka „Shallow“. Na ní se dá krásně demonstrovat, jak je lidské vnímání vrtkavé. Když jsem jí viděl (klip) poprvé, měl jsem z ní smíšené pocity. Retro klip, docela vlezlý song, nic moc říkám si. Pak když jsem poprvé poslouchal celé album a naskočil znovu, jako by se moje schizofrenie přepnula na druhého Tomáše, nebo bipolární osobnost najednou spustila euforickou fázi, prostě a jednoduše jsem byl z písničky unešený. Je dokonalá. Hudebně, textově, dramaturgicky, a ve finále i ten klip je dobrý. Za mě určitě jeden z nejlepších letošních songů. Sarkastické glosování tužby po pozornosti a slávě, které dokonale vystihuje, jak plytké celé to pozlátko vlastně je. Výborná je i „Drag“, u které začátek naznačuje, že by mohla vykročit powerpopovým směrem, ale refrén nakonec zvukově obrátí téměř k industriálnímu výrazivu. Zajímavá a překvapivá kombinace. Klidnější, akusticky pojatá „Vampire In The Kitchen“ předvádí parádní vokální harmonie na pozadí jednoduché kytarové melodie. Náhle však exploduje a je z toho agresivní noise rock, intenzivní a hlučný. Pohodová „Slow Dance“ lehce připomene moderní výraz PIXIES, a to já můžu. Pomalu se blížíme ke konci, ale energie neubývá. Postmoderní nádech „To The Grave“ v tanečním rytmu odhaluje další tvář kapely. Závěrečná balada „Medication“ spojuje intimní melancholii s teatrálností ve stylu závěrečné scény, do které se postupně zahryzávají titulky a ukončují tak příběh na filmovém plátně.

S BLACK HONEY mám velký rest. Ještě jsem je neviděl naživo, přestože v Praze už několikrát vystoupili. A nové album se vážně povedlo, dokonce bych ho možná označil i za nejlepší zářez v jejich diskografii. To je problém podobných kapel s vyrovnanou tvorbou, jak určit nejlepší desku? Každá má něco svého specifického, ke každé se rád vracím. K této se budu vracet celkem určitě.

17.09.2025	Diskuse (0)	Tomáš