BIFFY CLYRO - Futique
Pořád mám pocit, že si u nás doma neuvědomujeme, jak velkou kapelou skotští BIFFY CLYRO vlastně na ostrovech jsou. Když v roce 2017 předskakovali v Letňanech GUNS´N´ROSES, měli za sebou už několik Nr.1 alb, vyprodávání obrovských arén jako Wembley a headlinování největších festivalů. Legendární je zejména Reading 2013. Osobně jsem je zažil dvakrát. První koncert v Lucerna Music Baru 2010 řadím mezi TOP5 koncertů, které jsem v životě měl štěstí zhlédnout. Ve velké Lucerně 2016 pak byl prostor hanebně nezaplněný, což si kapela, opět podávající výborný výkon, skutečně nezasloužila. Ačkoliv si myslím, že svůj vrchol ve formě tří fantastických alb „Puzzle“ (2007), „Only Revolutions“ (2009) a „Opposites“ (2013) už mají za sebou, nadále vydávají velice slušné desky.
S aktuální novinkou „Futique“ jsem se ale docela pral. Přitom je to vlastně pořád klasická deska starých dobrých BIFFY CLYRO. Žádné velké experimentování, žádná zásadní změna zvuku. Někdy se to tak semele, co naděláme. Opět zde najdeme písně, které v sobě nesou všechna charakteristická poznávací znamení typického rukopisu kapely. Energické rockové pasáže, dramatické konstrukce, hymnické nápěvy i spoustu dynamických změn. Kapela se od svých divokých začátků, kdy kombinovala alternativní rock s prvky post-hardcoru, mathrocku, někdy dokonce nakoukla i do metalu nebo progresivních vod, postupně propracovala ke svému jasně identifikovatelnému projevu, spojujícímu vše zmíněné do nové hudební formy. Ve svém vrcholném období byli skutečnými mistry ve dvou kategoriích. V epických rockových baladách a hlučných rockových hymnách. Bylo vždy zajímavé sledovat, s jakou lehkostí a přirozeností, možná až trochu drze, kombinují absolutně popové melodie se silně alternativními instrumentálními pasážemi plnými ostrých kytar, těžkých riffů a chaoticky intenzivních odboček. V těchto progresivně znějících pasážích si vysloveně libovali. Upřímně řečeno to samozřejmě žádné „prog rockové“ vsuvky vlastně nebyly, jen je to lehce připomínalo. Na to bylo jejich hraní, ačkoliv jsou to bez debat zkušení muzikanti, přímočaré a jednoduché. Možná bych je lehce přirovnal k MUSE, kteří si tyhle libůstky taky vždy uměli propašovat do svých songů, i když oni měli ke skutečnému art nebo prog rocku přece jen blíže. BIFFY CLYRO časem samozřejmě lehce obrušovali hrany, ani ne tak co se týče tvrdosti, spíše směrem k ještě větší melodičnosti a přístupnosti. Tady si ale musíme uvědomit, že to, co je v Británii mainstreamový rock, kam se BIFFY CLYRO postupně zařadili, by v našich domácích podmínkách byla velice těžká alternativa, která by dostala prostor v éteru možná ve dvě nad ránem. Jestli vůbec. Nebáli se ani orchestrace, kterou s oblibou nasazují s cílem budování „velikosti“ songů. Někdy to možná už bylo až na hranici patetičnosti, pak ale Simon Neil přihodil svůj typický extatický řev a byli jsme zase hned na správné straně hranice. Skutečně se dá říct, že jsou kapelou protikladů, které by se teoreticky měly popírat, ale v jejich muzice vlastně fungují. Na několika posledních albech přece jen trochu začali experimentovat se zvukem a snažili se do něj zakomponovat trochu elektroniky a moderních popových prvků. Na jednu stranu chápu, po 30 letech na scéně jako kytarové powertrio, kde Simona doplňuje bubeník Ben Johnston a jeho brácha James Johnston, se už snažíte osvěžit svůj projev i zvuky mimo vlastní dvůr, ale za mě to nepřineslo žádné velké zajímavosti. Nejsilnější zůstávali pořád ve svých nejtvrdších a nejostřejších polohách.
A nejspíš v tom vězí i moje pomalejší proniknutí do nového alba. Jednak se jedná o zatím zvukově nejuhlazenější desku kapely, možná až kapánek moc uhlazenou, druhak zde máme pomálu výraznějších dominantně silných hitů. Nechápejte mě špatně. Vysloveně slabé songy zde nejsou, album je úplně normálně poslouchatelné bez nutkání přeskakovat jakoukoliv položku playlistu, ale chybí mi ta jiskra, to napětí, které posouvalo starší alba do kategorie vyloženě zábavných desek. Ano, je to poctivé řemeslo, jak po hudební, tak producentské stránce, ale jaksi nic víc. Možná za tím je berlínské studio, kde nahrávka vznikala. Snaha dostat do zvuku určitou new wave, nebo craft rock estetiku. Něco, kvůli čemu Berlín v minulosti navštěvovali třeba David Bowie a Iggy Pop. Chybu v hodnocení hledejte opět primárně ve mně, deska totiž obecně sbírá pozitivní hodnocení.
Paradoxně za nejlepší song považuji vypalovačku „Hunting Season“, ve které lehce vykrádají svůj hiťas „Animal Style“ z alba „Ellipsis“ (2016), ale dejme tomu, že účel světí prostředky. Povedla se i další rockovější věc „Friendshipping“ nebo „True Believer“, který je archetypem tvorby BIFFY CLYRO. Hořko smutný úvod, postupné otevírání skladby a plíživá proměna do ostré, řezavými kytarami dopované rockové jízdy. Na opačné straně spektra pak stojí třeba „Dearest Amygdala“, kde nevkusné synťáky a taneční rytmus v první části skladby jsou už dost za čarou. Nakonec se sice opět transformuje do slušné rockové skladby, ale ta pachuť tam už zůstává. Jak říkával Kaiser ve slavné scénce s Lábusem ze školy – „to je zbytečnýýýý“. Dalším menším minusem alba je jeho mírná utahanost. Těch rockových balad, jakkoliv burácivých, dramatických a postupně gradujících do velkých rockových struktur, je trochu moc. Když jsou na albu dvě, tak si je člověk užije a dokážou být i relativně unikátní. Když je to ale téměř půlka alba, tak už se to trochu slévá a nevynikne jejich originalita.
Mimochodem „Futique“ opět bere britskou albovou Nr.1. Já osobně sice album v rámci diskografie považuji za slabší kousek, ale rozhodně ho nezatracuji. Pořád jsou BIFFY CLYRO pro mě jedna z nejlepších ostrovních kapel v ranku alternativního rocku, a přitom tohle je už jejich desátá řadovka. A když jsem zkouknul na YT jejich letošní festivalová vystoupení, tak tady není nejmenší pochyb, že pořád válí. A fanoušci je budou i nadále vyvolávat typickým chorálem „Mon The Biff!“.
| 23.10.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
