BETWEEN THE BURIED AND ME, MONOSPHERE - Praha, Rock Café, 18.března 2026

Vystoupením BETWEEN THE BURIED AND ME mi začal bláznivý týden, kdy jsem absolvoval pět koncertů za sebou, z toho třikrát metal, jednou vesmírný rock a jednou klasiku. Právě progresivisté z Raleighu v Severní Karolíně byli pro mě původně kandidáti na výmaz, abych se z toho nezbláznil. Na druhou stranu – obě dvě jejich vystoupení na posledním Brutalu jsem bohužel prošvihnul (jednou hrál KERRY KING a podruhé BLOOD FIRE DEATH), takže přišel čas na nápravu. „Nebuď takový lenoch, máš to prakticky cestou z práce a prostě to dáš“, zvítězilo nakonec odhodlání zas po pár letech tyhle šílence vidět. Proč šílence? Málokdo totiž tak bláznivě mixuje všechny možné žánry dohromady. Death metal? No jasně. Metalcore? Určitě. Co takhle progresivní rock? Máte ho mít. Anebo nějaký jazz, funk a ragtime? Sem s ním. A nechybí nějaká elektronika? Nezapomněli jsme! BTBAM jako kdyby sedmdesátkovou fúzi rocku a jazzu posunuli o stupeň dál do death metalu a metalcore a přitopili navíc elektronickými prvky.

Kočkopejskovský dort jim naštěstí většinou funguje a občas z něj vylezou skvělé desky jako „Colors“ (2007), „Coma Ecliptic“ (2015) a další. Dost se mi líbila i předposlední „Colors II“ (2021). Té loňské „The Blue Nowhere“ ale ne a ne přijít na chuť. Zní mi unaveně, jako kdyby se ten kolovrátek přeci je zastavil a ubylo kvalitních nápadů, naopak je tu dost toho moderního řevu, který nesnáším. Mám rád growl i blackmetalové chrčení a krákorání, ale bezbarvý řev, který se stal výrazivem moderních (post)metalových subžánrů snesu jen chvíli a jako zpestření. Když zní příliš dlouho, vypínám.

Právě z toho důvodu mě tolik nezaujali úvodní MONOSPHERE. Němečtí postmetalisté jsou BETWEEN THE BURIED AND ME inspirovaní a míchají tedy všechno možné. Chybí jim ale nějaké výraznější písně a zpěvák sice zvládne i čistou polohu, ale mnohem radši jen křičí. Nic pro mě. Naživo se tahle banda ukázala nakonec snesitelnější než z pásku. Přeci jen – když umíte hrát a sem tam hodíte nápaditý riff, tak se dají v klubu protrpět i ty bezbarvé uřvané pasáže. V Rock Café bylo ten večer bohužel značné vedro, což poslalo zjevně do kytek i platební terminál na baru. Jako letitý nepřítel hotovosti musím vzít za vděk kohoutkovkou na WC. Nu což, stejně jsme všichni ze sedmdesáti procent z vody… Klub je solidně zaplněn, ale publikum se zdá náročnějšími podmínkami vyčerpané, kapela to nicméně nevzdává a snaží se, což je sympatické. „Kolik z vás zná MONOSPHERE?“ ptá se zpěvák a k nebi letí jen několik rukou včetně mojí. Po koncertě náhodou narazím na svého kamaráda, zvukaře Boba, který tyhle Němce velmi chválí. Prý profíci, kteří zvuku rozumějí. Praha je ale poslední zastávka turné, takže jsou už kapely prý trochu unavené, říká. Bob zvučil jen první kapelu večera, hlavní hvězdy si přivezly vlastního soundmastera, takže se loučí a mizí ve víru Prahy. Mezitím se zlepšila funkce vzduchotechniky a v Rock Café začíná být docela příjemně.

On tam prostě pořád někdo musí zvedat ty svoje pracky, Gazďo, proboha, dávej si na to bacha!:-) pozn.Stray

Z mnoha triček okolo je jasné, že BETWEEN THE BURIED AND ME jsou pro zdejší diváctvo kultem. Když hoši vlítnou na pódium a pustí to do nás, je reakce publika okamžitě vřelá. Není se čemu divit. Jestliže MONOSPHERE byli sympatičtí, profesionální, ale v zásadě nudní, tak tohle je prostě jiný level. Energie sálající z pódia prostupuje mým tělem a já, ač unaven po náročném dni, pookřávám a na tváři se mi samovolně rozlézá spokojený úsměv. Kapela do nás jako první skladbu solí „Absent Thereafter“ z nejnovější desky, což je pro mě z pásku solidní, ale ne zas tak zábavná skladba. Naživo se však mění v trhák, který nám hudebním žroutům svými bláznivými kombinacemi blues, honky-tonk a metalu prostírá to nejlepší ze stylu BATBM. Pětačtyřicátník Tommy Giles Rogers je také na jiném kvalitativním stupni coby zpěvák. Přirozeně přechází z řevu do growlu i čistého zpěvu a ve všech těchto polohách je spolehlivý. Nejradši mám jeho čistý hlas, zvlášť v takto barevné a chaotické hudbě není podle mě řvát skoro vůbec potřeba, growl by stačil.

Z poslední desky zazněly ještě další dva kusy. Tím hudebně vůbec nejsilnějším je titulní „The Blue Nowehere“, opravdu skvělá skladba, která skladatelsky ční nad ostatními věcmi z novinky a ukazuje, že BTBAM jsou schopni stvořit i relativně jednoduchou hitovku par excellence. Přesně tady se ale ukázalo, že skvělá studiovka nemusí vyznít stejně přesvědčivě naživo. Oproti smrští „Absent Thereafter“ působila tahle singlovka trochu prázdněji. Výborná skladba, jen pro tento typ koncertu možná až příliš přímočará. Naopak „God Terror“ dosvědčuje přesně to, že hromada řevu a agrese nestačí, když nápady chybí. Na koncertě se to snese, protože jste si přišli i zadovádět, ale žádná velká kvalita to není. Toť z poslední desky vše. Jak jsem už řekl – tolik ji nežeru, ale mám rád, když se novinka provaří na turné, aby si člověk otestoval skladby i naživo. Rád bych zkusil třeba jemnější „Beautifully Human“ nebo jedenáctiminutové ztřeštěné rodeo „Slow Paranoia“. To se ale nestalo, místo toho jsme zamířili do repertoáru tvořeného zejména předchozími deskami se dvěma výlety do dávnější minulosti („Selkies: The Endless Obsession“ a „Sun of Nothing“). Vrcholem celého večera byla pro mě asi osm let stará „Condemned to the Gallows“, která přinesla tu správnou kombinaci jemnosti, krásných melodií a metalové pěsti. Jako přídavek pak posloužila monstrózní patnáctiminutová „Silent Flight Parliament“, obdobně působivá.

Top koncert nasazením a profesionalitou kapely, energií publika, zábavností i kvalitou repertoáru. Možná škoda pouhé sedmdesátiminutové stopáže, ale vzhledem k mé aktuální fyzické vyčerpanosti jsem neplakal tolik...