BEAT - Praha, O2 universum, 18.června 2026

Některé hudebníky chcete vidět, i kdyby měli hrát jen banality. Pokud však mohou předvést své umění v rámci komplexnější hudby, tím lépe. I druhá – dalo by se říci novovlnná – etapa v tvorbě KING CRIMSON s sebou podobnou příležitost pochopitelně nese. Na nabídku zhlédnutí pražské zastávky projektu BEAT, jenž uvedenou etapu interpretuje, jsem tedy ihned kývl, ačkoliv ke skalním fandům zmíněné prog legendy nepatřím. Považte sami: Adrian Belew, Tony Levin, Steve Vai a Danny Carey, podobná profesorská sešlost na jednom pódiu představuje cosi neodolatelného. Když se pak ke všemu připočte fakt, že věkový průměr dotyčných přesahuje sedmdesát let, člověk by neměl ani chvilku váhat, koupit lupen a urychleně začít naposlouchávat alba „Discipline“, „Beat“ a „Three of a Perfect Pai“.

Něco podobného si zřejmě řeklo docela dost lidí, protože O2 universum bylo ve čtvrtek prakticky zaplněné a také náležitě dychtivé. Ostatně BEAT už nějaký ten pátek fungují, a u InsideOut jim dokonce vyšlo živé album, lakonicky nazvané „Live“, jež mělo být v podstatě přehráno i v Praze. Skoro by se dalo hovořit o koncertní podpoře živého alba:-) Pravdou je, že BEAT byli zrození ke koncertování. K natočení nového materiálu z řady důvodů, které si každý domyslí, nejspíš nedojde. I když u lidí z KING CRIMSON asi nelze vyloučit nic. Zmíněná živá nahrávka tudíž plní zejména funkci artefaktu a pozvánky na výjimečnou show. V O2 universu se ovšem – minimálně podle triček – sešla daleko pestřejší všehochuť příznivců rockové hudby, mezi nimiž bylo nemálo metalistů. Nechyběli fanoušci TOOL, kterým se Danny zas tak často neukazuje. Pestřejší mezigenerační mix (cca 30-70) dorazil i díky němu, čemuž nasvědčovala mohutnost reakce publika při jeho nástupu na pódium.

Představovat lokaci je zbytečné. Po organizační stránce vše šlapalo. Jen po vystoupení se v předsálí řešil nějaký incident. O dohru přetahované o jednu z odhozených Dannyho paliček asi nešlo, již dříve z ní odstoupil ten slabší, resp. rozumnější. Co se týče zvuku, zdůrazňuji, že z pohledu kapely jsem seděl úplně nahoře vpravo. Sound, který sem dosáhl, byl silný, někdy však až příliš. Hlubší frekvence se v něm během tvrdších pasáží srážely, na což trochu paradoxně doplácely také bigbítově nazvučené bicí, jimž by svědčil podstatně komornější (jazzovější/funky) přístup. Kdejaká nuance se tak mohla ztrácet. Rovněž Vaiova kytara působila zpočátku v některých doprovodech méně výrazně. Dostatek prostoru měl naopak Adrianův silný hlas i kytara, která se přeslechnout rozhodně nedala.:-) Zemité tapping hrátky Levina zněly po celou dobu dokonale. V druhé polovině večera byl zvuk ještě o chlup lepší, alespoň chvílemi. Ale možná šlo jen o záležitost pocitovou, nebo o důsledek volnějších hudebních forem a gradace, která vystoupení navzdory přestávce nechyběla.

Vše tedy začalo přesně dle avizovaného plánu. Po krátkém uvítání, následovaly hlavně pecky z alba „Beat“ a poté i „Three of a Perfect Pair“. Levin čaroval, přičemž střídal Chapmana s klasickou baskytarou, samozřejmě došlo i na funk fingers, současně vypomáhal s doprovodnými vokály a klávesami. Zatímco Vai hrál spíš skromně v pozadí, pódiu vládl Belew. Stran zpěvu nemíním hnidopišit. Jeho výkon byl určitě velmi dobrý a zaslouží si velký respekt. Společně s Levinem je bezesporu nejvýznamnějším zprostředkovatelem dobového odkazu a soundu KING CRIMSON. V této souvislosti stojí za připomenutí, že Levin letos v červnu oslavil osmdesátiny(!) a Adrianovi táhne na sedmasedmdesát. Dotyční nesporně oživují ono kouzlo, přičemž Vai s Careym se snaží o to, aby vyzařovalo co nejefektněji a také rockověji. Do služeb materiálu dávají svůj unikátní styl a energii. Fakticky tedy jde z jejich strany o výpomoc, ale nikoli o pouhou přehrávku.

Vaie šlo za Frippovými party cítit, dokázal však i výtečně komunikovat s Adrianem. Nebál bych se hovořit o solidní chemii. Když budu lehce cynický, napíšu, že Vai je hráčsky tak daleko, že dokáže zahrát i podobnou chemii.:-) Na druhou stranu, autistické pojetí Frippa je mu bytostně cizí, a ani se o ně nesnažil. Vai je muzikant, nikoli herec a BEAT i díky němu zas takovým revivalem nejsou. Proto také v druhé polovině vystoupení, v rámci protahované „The Sheltering Sky“, došlo na klasické virtuózní sólo; radost poslouchat. Carey bubnoval s rock/metalovým drivem, tudíž rovnou sám za sebe, žádné vymakané a zvukově neotřelé fusion ve stylu hračičky Bruforda se nekonalo. Pro někoho ztráta, pro někoho přínos. Belew s Levinem to tak každopádně chtěli. Myslím, že Vai ani Carey nehrají v BEAT jen kvůli svým jménům, ale především pro své nevšední hráčské schopnosti a vlastní hudební cítění. Když nemáte Frippa, musíte mít přinejmenším Vaie. Dotyční „nováčci“ ten večer nejenže dokázali vše podstatné „zahrát“, ale přidali i něco svého, kvůli čemuž do Universa zamířilo nemálo lidí, kteří zklamaní být nemohli.

Zpětně lze jen těžko říct, co bylo vrcholem první půle, zda chvíle experimentální či písničkovější jako třeba v „Heartbeat“. Pocitově se jednalo o neutuchající proud hudby od muzikantů jakoby mimo prostor a čas. Ona jednoduchost a zábavnost v provedení přitom se znalostí věci a schopností všech zúčastněných působí dost zavádějícím způsobem. Jak už jsem naznačil, druhá část koncertu, v níž došlo i na skladby z desky „Discipline“, se mi zdála ještě lepší. Popsaný proud se stal kompaktnějším, přestože zahrnoval více experimentálních poloh a sólových výstupů. Danny plnil spíš roli perkusisty, každý nástroj tím pádem dostal víc prostoru. Atmosféra gradovala, přestal jsem se soustředit na jednotlivosti, dokud mě nevytrhlo Belewovo mocné zvolání: „I like it!“, ze závěru „Intediscipline“. Uznalé publikum se pak dočkalo přídavku. V podstatě (proto)metalová „Red“ asi zaznít musela. VOIVOD? Vsadím se, že v mládí určitě neposlouchali jen „21st Century Schizoid Man“:-). Skvělý večer!