BASINFIREFEST 2026 - Spálené Poříčí, 24.-27.června 2026

Osobně mne stačily necelé dva dny ze čtyř, abych shledal letošní festival ve Spáleném Poříčí fyzicky nejnáročnější hudební akcí, u jaké jsem byl kdy coby divák a posluchač přítomen. Slunce žhnulo do travnaté pláně s absencí stínu, teplota atakovala čtyřicetistupňovou hranici a vzduch na kopci nad malebným městečkem by se dal doslova krájet, nebylo tak divu, že jsem zde setrvával jen u těch vystoupení, která mne předběžně zajímala. Zůstat uvnitř areálu po celý den, bylo prakticky na metál. Osobně jsem nejprve vzdal čtvrteční program, který mne původně přišel dost možná nejzajímavější, jenže na poslední chvíli odřeknuvší Američané W.A.S.P. jsou pro mne až tak prominentní záležitostí, že mě skrz zklamání z jejich absence k cestě na místo konání pak srovnatelně nenalákali ani SUICIDAL ANGELS, ani posléze vychvalovaní DEATH TO ALL. Ono se to má s americkými kapelami prostě jinak a je zjevně složitější dotáhnout jejich anabázi do úspěšného finálu, protože ještě před Blackiem Lawlessem to s Basínem vzdali i thrasheři z Bay Area - FORBIDDEN, respektive pro mne druhá nejočekávanější kapela jarní soupisky akce. Ke čtvrtečnímu dni by zde tedy něco mohl říct pouze kolega Mauglí, který na rozdíl ode mne přijel na místo a zůstal zde po celou dobu (Stray).

Čtvrtek - 25.června

Letos nás na Basínu, tak jako každoročně, čekala celá řada zajímavých vystoupení, přestože soupiska festivalu se mohla oproti předcházejícím ročníkům jevit jako o něco slabší. Tento dojem pak, bohužel, ještě umocnilo odřeknutí několika kapel, z nichž většina aspirovala na významné články jednotlivých hracích dnů. Nejvíc to odnesl čtvrtek, ze kterého postupně odpadla hned trojice amerických kapel - thrasheři FORBIDDEN, blackmetalová UADA a pouhý den před startem festu, pro leckoho nejočekávanější položka, legendární W.A.S.P.. Pro úplnost se ještě ze soboty odhlásili DIETH s Davidem Ellefsonem. Hned při příjezdu na rozpálenou louku se na nás valí hromový hluk vyluzovaný norskou death metalovou úderkou BLOOD RED THRONE. Tahle kapela, založená Danielem Olaisenem (ex-SATYRICON), se poctivě drží žánrových atributů a obejde se bez nějaké další výraznější nadstavby. Následující HIGH PARASITE přinesli se svým doom/gothickým přednesem příjemné zvolnění, něco melodických okamžiků a zajímavou atmosféru blízkou hudbě švédských TIAMAT. Další v pořadí byla DOGMA, což jest dívčí band stylizující se do rolí hříšných řádových sester a jejich pódiová prezentace tak byla pro většinu osazenstva vyloženou pastvou pro oči. K vidění byly lascivní pózy v dokonalých kostýmech, které více odhalovaly než skrývaly, na sličných tvářičkách vyjímající se corpse paint hodný samotného Kima Bendixe, a to vše doplněno mrtvolně bílými očními čočkami. Pop metalové písně ďábelských jeptišek se vlastně poslouchaly docela dobře, u některých se dokonce na povrch draly hitové ambice, jen nebýt slabšího pěveckého projevu vrchní abatyše. Nejvíce to bylo logicky slyšet u coveru Like A Prayer od Madonny, ale jinak jako na holky docela dobrý  ;-)  Xlll. STOLETÍ podali jako vždy velmi dobrý výkon, jen by už tedy měli alespoň částečně obměnit svůj setlist. Před rokem na Brutalu totiž odehráli naprosto totožný set, jen teď vynechali předposlední skladbu Karneval. Vítanou změnou bylo, že bicí Pavla Štěpána (který do toho dával jako vždy maximum) byly nazvučeny pěkně nahlas, takže to nakonec mělo i slušný koule.

Pokračujeme až athénskými jezdci SUICIDAL ANGELS. Řízný thrash metal inspirovaný ponejvíce ikonami SLAYER není sice nic až tak originálního, ale jejich vlastní songy mají náboj, gradaci a jsou dokonale vystavěné. Poslouchalo se to v podstatě samo a nejen hitovka Bloody Ground byla důkazem kvality. Kdyby v line-upu zůstali FORBIDDEN, kteří mají vlastní nezaměnitelný rukopis, bylo by to určitě super, avšak pro mě byli SUICIDAL ANGELS neméně dobrou alternativou, u které jsem se skvěle bavil. Němečtí FREEDOM CALL se dostali na letošní soupisku až na poslední chvíli jako náhrada za W.A.S.P. (společně s ARAKAIN) a byla to věru hodně slabá záplata. Pidlikavé, cupitající kytárky po vzoru raných HELLOWEEN či BLIND GUARDIAN se daly ještě jakžtakž přežít, ale jak začali s těmi nadmíru veselými nápěvy a bujarými refrény, vyklidili jsme v zájmu vlastního zdraví bojiště a šli se před tou lavinou cukrkandlu schovat do pivního stanu.

DEATH TO ALL platili, nejen pro mě, za nejžhavější železo tohoto dne. Pokud bych si předtím pomyslel, že když uvidím tento projekt celkově již popáté, tak mě to už nemůže nijak zvlášť překvapit, tak víc bych se asi seknout nemohl. Jakékoliv pochyby byly totiž ihned rozmetány v samotném zárodku, když se z intra začala vynořovat klasika Infernal Death z debutového alba. Během následujících jedenácti songů byl nadšený dav doslova uchvácen virtuozitou dokonale sehrané sestavy, nadčasovostí skvělého materiálu, a to vše za vydatné podpory mohutného masakrujícího zvuku. Chuckovu genialitu tato čtveřice předkládala s naprostou bravurou a lehkostí a jednotlivé songy tak publiku servírovala jako na stříbrném podnose. Chirurgicky vyvážený setlist obsahoval minimálně po jednom zástupci z každého alba, pouze ze Symbolic se čerpalo čtyřikrát (včetně na území ČR dosud nehrané Empty Words) a dvakrát pak ze Scream Bloody Gore a Spiritual Healing. Hned po doznění této smrtící vichřice jsem měl naprosto jasno v tom, že letošní ročník mi už nic lepšího nabídnout nedokáže. DEATH TO ALL totiž nejsou jen tak nějaký band či projekt, to je prostě instituce! Bravo! Čtvrteční večer jsme pak uzavřeli s českou metalovou legendou ARAKAIN. Jelikož jejich kytarista a principál Jirka Urban byl zdravotně indisponován a zúčastnil se jen jako nehrající kapitán v backstagi, odehráli tak svůj set pouze s jednou kytarou. Čekal jsem, že to bude hodně znát, ale Mirek Mach se toho nezalekl a hrnul to tam hezky od podlahy. Takže ve výsledku z toho byl nakonec fajn koncert, když zazněli například letití Strážci času, hitovka Adrenalin nebo klasika Proč. A když pak celá louka v 1:35 sborově odzpívala finální Apage Satanas, mohli jsme se v klidu odvalit do hajan (Mauglí).

Pátek - 26.června

V pátek si beru v práci dovolenou a dokopávám se k cestě na místo již krátce před polednem, jen co shlédnu pár záznamů nočních fotbalových utkání z probíhajícího MS, neboť mne ten den v Poříčí zajímají především britští hejvíkáři z TAILGUNNER, aktuální supernova ostrovní melodické metalové scény, jež vzhlíží do osmdesátých let, k ikonám stylu. Brzkého příjezdu jsem v žádném případě nelitoval, neboť Angláni vládli opravdu znamenitou muzikantskou výbavou a v precizním provedení vystřihli dynamický set, který by se dal nazvat slavným přeletem na křídlech orlů. Kapela se držela osmdesátkové image a zpěvák byl opravdu famózním frontmanem, jenž se vizuálně nacházel někde na spojnici mladého Axla Rose a Bruce Dickinsona, zatímco vokálně byl inspirován daleko spíše Michaelem Kiskem. Těch zhruba devět skladeb z vynikajícího alba „Midnight Blitz“ mělo všechno potřebné, co jen metalový koncert podobného typu mohl nabízet - strhující tempa, neustálé kytarové vyšívání, rozmáchlé melodie, bojovné pózy a spoustu nadšení.

Následovali metalcoreověji postavení CAGE FIGHT reprezentující modernu v rámci tvrdé hudby. U mikrofonu průměrnému projektu vizuálně dominovala screamující rudovlasá roštěnka v roztrhaných punčochách a se spoustou kérek. Šlo vlastně o kapelu, co prostě neměla žádné nápady a vrstvila jedno klišé za druhým. Po třech skladbách jsem shledal jejich program docela protivným a šel se podívat k stánkům. Ovšem ani následující thrashmetalový veteráni z Německa DARKNESS nezaujali, naopak jsem si uvědomil, že tuhle kapelu jsem před dvěma lety viděl na Thrash Nightmare v Písku. V podstatě průměrná old-school žánrovka, u které odmítám hledat lupou pozitiva. Odcházím tak okolo třetí na místní koupaliště a do areálu se vracím až na slavné PARADISE LOST, se kterými je to stran koncertů vždycky jako na houpačce. Po několika průměrnějších vystoupeních jsem zdejší set shledat uspokojivým, neboť byl sestaven převážně z největších hitů halifaxské pětice, a tak si řada devadesátkových nostalgiků mohla připomenout stěžejní fláky staré etapy. Vlastně šlo o prověřený průřez tvorbou, ke kterému kapela přistoupila se zodpovědností, avšak i s rutinou. Nick Holmes tentokrát pěl dobře a střídal hlubší vokál z echt doomového období, s jeho zpěvnějším, na jaký byli posluchači zvyklý v dark/gothic etapě přelomu milénia. Kapela velmi dobře šlapala, a tak jediné, co mne ve výsledku znepokojilo, byl vízor kytaristy Grega MacKintoshe, který od posledně dost drastickým způsobem zhubl.

Anabáze ostrovních legend tvrdé hudby v Poříčí pokračovala, protože záhy pódium opanovali další titáni extrémní scény, tentokrát grindcore vládci – NAPALM DEATH. V sestavě scházel, stejně jako naposledy na Brutale, baskytarista Shane Embury, ale na nasazení a celkovém vyznění to prostě nebylo znát. Birminghamská čtveřice to prostě do davu nasypala a před pódiem se v tom parném večeru doslova zvedaly oblaka prachu, vznášející se nad hlavami pohybově aktivních jedinců, komíhajících sebou v rámci dvou circle pitů. Tomuhle koncertu nescházelo prakticky nic, to říkám navzdory faktu, že nejsem úplně cílovkou pro podobný typ tvrdé hudby, přesto mě však tento výstup strhnul. Speciální pochvalu by zasloužil především frontman Barney, který, jako již tradičně, po pódiu běhal jako šílenec a nedbal ani nelidských podmínek v obrovském vedru, jež panovalo i za soumraku. Zkrátka se zde dokonale vyždímal. Takhle vypadá výkon hodný profesionála.

Se soumrakem přišli na řadu američtí alternativci, DROWNING POOL, respektive kapela, která se dostala na světlo zhruba v éře nu-metalu, avšak hraje ještě dnes s velkou porcí profesionality, a sice něco mezi groove metalem a post-grungem. Vystoupení mělo velké charisma a zvuk byl velmi dobrý, hutný, průbojný a čistý, v tomto směru šlo dost možná o vrchol večera, což ještě umocnil skvělý výkon frontmana, jež se ve výsledku ukázal být i hodně zajímavým zpěvákem. Na opačném pólu se nacházel glam-metalový kabaret STEEL PANTHER, jež sice oslnil svou potřebou připomenout horečku zdobných glam-metalových hřív z osmdesátých let minulého století, ale nic nad rámec základního nepředal. Chlapcům prostě chybí pořádné skladby, a tak je shledávám prostě jen nějakým revivalem určitého období v rámci historie rocku a metalu. Kapela často zmiňuje v souvislosti se svou činností slovo zábava, ale já se v rámci poslechu potřebuji dotknout taky něčeho navíc, zkrátka a dobře, jejich skladby bych v klidu domova nikdy neposlouchal a jejich produkce budí dojem stokrát převařené vody podávané s velkou slávou. Promiňte, já raději originály.

Sobota - 27.června

V sobotu přicházím do areálu až se začátkem VENOM INC. Tahle vzdáleně příbuzná formace k anglickým blackmetalovým legendám už má s nimi jen jedno pojítko, kterým není nikdo jiný, než zpívající baskytarista Tony Dolan. Ten kdysi v roce 1988 v řadách VENOM vystřídal Cronose a nahrál s nimi tři řadové desky, včetně výborné „Prime Evil“. Tenhle chlap na mne na pódiu dělal dojem správného týpka staré školy, který má metalovou muziku doslova zažranou pod kůží. Tony Dolan je navíc vážně postavička, z fleku by mohl hrát v historických filmech postavy nejrůznějších žalářníků, bachařů, alkoholu hovících žoldnéřů nebo středověkých katů. VENOM INC mají na svém kontě dvě řadové desky a zatímco u první „Avé“ byli v sestavě přítomni ještě Abaddon s Mantasem, dvojku „There´s Only Black“ zažil v sestavě už jen Mantas. Nyní se dal Tony dohromady s novými spoluhráči - kytaristou Belethem a bubeníkem JXN. Na Basínu to triu mimořádně dobře šlapalo a tak jsme měli co dělat s nadupaným a ve výborném zvukovém provedení odehraným setem inklinujícím k hrubému a gruntovnímu heavy metalu po vzoru MOTÖRHEAD. Na každém postu je v této kapele výborný muzikant, zvuk VENOM INC. se však opírá především o skvělou souhru všech muzikantů a jejich autenticitu. Z repertoáru těch skutečných VENOM zazněli v závěru jen dvě vypalovačky „Live Like An Angel“ a „Black Metal“, před tím pak song „Parasite“ z éry, kdy byl Dolan jejich součástí, a samozřejmě spousta skladeb z obou dosud vypuštěných alb. Z mého pohledu jeden z vrcholů celého festivalu.

Čeští TRAHIR, jejichž set byl předznamenán dramatickým motivem ze soundtracku k filmům o Conanovi, jsou na stanové stage ten večer navlečeni do kuriozních aerobních elasťáků, ovšem i hudebně trojice demonstruje svůj přerod k prosvětlenosti. Konkrétně ze sabatovského prostředí k melodickému 80´s hard rocku a glam metalu. Podstatným se ukázalo, že to kapele uspokojivě hrálo a ta dokonce i nápady do svých skladeb dokázala vnést. Vydržel jsem na nějakých šest písní, které bych nazval ne úplně dokonalými, ovšem se znatelnými stopami nadějnosti. Pokud nepříliš činná pražská kapela své aktivity zbytelní a získá jistotu v každém aspektu své činnosti, pak se můžeme dočkat zajímavých věcí. Jedním z headlinerů sobotního večera se stali brněnští ROOT. Jejich zhruba hodinový koncert se vydařil, ačkoliv jej Big Boss dle očekávání absolvoval již v sedě a za drobného hlasového přispění některých ze svých spoluhráčů, zejména pak Igora Hubíka. Nutno však říct, že má legendární frontman nyní kolem sebe skvělé spoluhráče, ti nedovolili poklesnutí laťky a tak skladby ROOT měly v sobě stále bouřlivost i starosvětskou náladu. Průřezový set měl hodně povedený zvuk, umocněný výbornou instrumentací, což záhy kapele vyneslo aplaus a dokonce skandování fanoušků „Big Boss, Big Boss…“, na což Jiří, ve velmi dobré duševní formě, stvrdil svůj momentální nadhled kratičkou a překvapivou úvahou: „Kdo je to Big Boss? Toho neznám! Ten musí být asi hodně namyšlenej, když si nechá říkat Big Boss…“, areálem na to zněly věci jak z nejslavnější etapy přelomu milénia, tak se ROOT prostřednictvím několika klasik vrátili ke svým kořenům reprezentovaným debutem „Zjevení“.

Finská APOCALYPTICA odehrála v roli headlinera ten večer solidní koncert, který byl celý věnován předělávkám skladeb od METALLICY. Pokud kdysi s albem orchestrálních předělávek od největší metalové kapely světa slavili Finové úspěch (ano, je to již neuvěřitelných třicet let), pak koncert prokázal, že oprávněně, byť dojem určitého kýče nešlo po nějaké chvíli odbourat. Osobně jsem však jejich koncert vzal bez problémů a alespoń se ujistil, jak vděčným tématem je stará tvorba právě METALLICY. Členové APOCALYPTICY prozradili, že chystají pokračování tohoto projektu, tedy druhý díl se symfo-covery hetfieldovců. Z chystaných věcí zazněla jedna skladba, jejíž poslech byl zážitkem vskutku kuriózním, a to myslím v kladném slova smyslu, neboť její název zní - St.Anger! I přes o něco slabší soupisku letošního ročníku jsem tak odcházel z akce spokojen a nadále nevylučuji účast i na nadcházejícím ročníku. Pořadateklé přesvědčili, že i přes obtížné podmínky stran počasí (čtyřicetistupňová vedra) dokáží připravit plně profesionální a velmi dobře šlapající akci. Snad jen ty odřeknuvší americké kapely mrzí. Zvlášť pak mne, pro kterého jsou USA nejdůležitější zemí rockové a metalové hudby. S velkým náskokem! (Stray)