AURI - Praha, Divadlo Hibernia, 30. září 2025

Když jsem před rokem viděl upoutávku na tuhle akci, tak se mi zrychlil tep a hned jsem přehodil rychlost na pětku, abych si opatřil příslušný lupen. Můj pocit hraničící s jistotu mi napovídal, že bude během pár dnů vyprodáno. Špatný odhad. Ještě týden před akcí byla řada míst volných, a to se zjevně nakonec do prodeje ani neuvolnily všechny lístky. Hibernia byla nakonec plná jen z necelé půlky a jde přitom o středně velké divadlo, kam se vejde okolo tisícovky lidí. Pozitivem bylo, že se publikum koncentrovalo vepředu, takže na kapelu z největší blízkosti necivěly prázdné ušáky.

Dost mě to zaráží. Jak je možné, že se nevyprodá koncert AURI v zemi, kde jsou NIGHTWISH kultem, tisíce věrných se nazpaměť učí jejich texty a neustále bojují o to, jestli byla lepší Tarja, Annette nebo Floor? Dvojnásob je to nepochopitelné, když NIGHTWISH oznámili, že se až do odvolání vzdávají tourování a zajít na tento recenzovaný koncert mohlo být pro místní fandom na řadu let jedinou možností, jak se ke svým miláčkům dostat. Jde také o vůbec první turné AURI a opět možná na řadu let poslední. Jedinečná příležitost tak jednou říkat – byl jsem při tom! Pro NIGHTWISH byla O2 Arena příliš malá, pro AURI se ale stala příliš velkou i Hibernia…

Pro připomenutí – AURI založil klávesista Tuomas Holopainen jako svou bokovku v roce 2017 a vedle něj v nich účinkují i další lidé z NIGHTWISH jako Troy Donockley (kytary, flétny, zpěv) a v roli námezdního bicmana a perkusisty i Kai Hahto. Když Holopainen NIGHTWISH před třiceti lety zakládal, tak měl představu o akustické skvadře, která by dělala komorní bardskou hudbu. Měsíc, vytí vlků, vodopád, útesy. Žádný metal, ale folk a náladovky. Kytara, flétny, piano a k tomu ženský hlas a tohle bylo cítit i na prvním albu „Angels Fall First“ (1997). Postupně Finové přitvrdili, ale Holopainena to stále táhlo k temnému melancholickému folku. Ve velkolepé symfonické formě pak své nemetalové ambice klávesák realizoval na sólovce „Music Inspired by the Life and Times of Scrooge“ (2014), jakémsi soundtracku ke komiksu o Strýčku Skrblíkovi. Už zde ho doprovázeli Donockley a v roli zpěvačky i budoucí manželka Johanna Kurkela a právě někde tady se rodí základ pozdějších AURI. Za další čtyři roky byla na světě první stejnojmenná deska a další dvě řadovky následovaly v roce 2021 a letos. Před pár týdny jsem přemýšlel, že se poslední z této trojice pověnuju v samostatné recenzi, ale nakonec jsem nechal vše jen na report z koncertu. „III – Candles & Beginnings“ mi nepřijde špatná, ale ze všech tří fošen asi nejslabší. Stala se každopádně záminkou pro vůbec první turné a Praha byla naštěstí jednou ze zastávek, takže jsem se nemusel trmácet někam za hranice, což bych asi učinil. Protože AURI jsem chtěl vidět…

Večer s podtitulem „A Trail of Candles & Beginnings“ byl bez předkapely a patřil čistě finsko-britskému trojlístku Kurkela-Holopainen-Donockley doplněnému o hosty v podobě Johanny Iivanainen (klávesy, zpěv a úsměv) a Mikko Iivanainen (kytary, klobouk a zasmušilý výraz) plus zmíněného Hahta. Žádná předkapela ani speciální host, pozornost plně soustředěna na temný melancholický progresivní folk hlavních interpretů. Prostor byl pro tenhle typ hudby zvolen dobře. Pomalejší přemítavější a monotónnější muzika se lépe poslouchá v sedě a Hibernie přináší dávku intimity, která je k tomu třeba. Světelné i prostorové možnosti Hibernie byly využity funkčně a citlivě. Holopainen je perfekcionista a tomu odpovídala i příprava tour. Muzikanti jsou usazeni do půlkruhu jakoby okolo táborového ohně s Kurkelou uprostřed a zpěvačka s ofinou a bohatými rudými vlasy až pod zadek byla i ústřední hvězdou vystoupení. Jako frontwoman jednoznačně obstála. Johanna Kurkela je naživo stejně tak fascinující a přesvědčivou vokalistkou jako na studiových nahrávkách. Je protipólem nightwishovské Floor Jansen. Ne epická dračice a vikingská královna s majestátným hlasem, ale víla, lesní divoženka, která tká své melodie na zlatém kolovratu nad lesní tůní za půlnočního svitu měsíce. Nemá jen vynikající výraz a techniku, ale její hlas je jeden z těch, který poznáte po několika tónech. Ten hlas, který dokáže dokonale vyjádřit jakoukoliv emoci a kterému vše věříte – radost i smutek, rozervanost i spokojenost. Zpěvačka začala koncert úplně sama tichou a šeptavou „Those We Don´t Speak Of“ a teprve po ní se začali vynořovat ostatní hudebníci. Jestli je vedle samotné hudby tohle těleso něčím zajímavé, tak je to právě Kurkela. Vedle zpěvu ukázala, že je také schopna celý koncert prakticky sama táhnout, aniž by se lidé nudili. 

Holopainen a spol. kvalitně odehráli to své, ale co se týče show, tak téhle divožence jen přicmrndávali. Relativně nejvýraznější byli překvapivě Hahto a Johanna Iivanainen, která funkčně doplňovala Kurkelu v dvojhlasech. Tuomas má sice výraz Krista-trpitele a hudbu prožívá, ale jinak se víceméně nijak neprojevuje a Donockley má roli rozdrbaného křoví zřejmě napsanou v samotném popisu práce. Kurkela tak prostor zcela ovládla a prokázala, že je také zdatnou houslistkou a tanečnicí. Jen ty neustálé úsměvy a pomrkávání mi spíš než živou bytost připomínaly Offenbachovu krásnou Olympii. Krásná a svůdná, ale není to živá bytost, ale automaton. Někdy to vypadalo upřímně, jindy mi navozovala spíš hororovou panenku Chucky. Možná je něco temného v království finském… možná to ale byla jen snaha zaujmout při prvním turné. Tyhle pocity asi spíš hovoří víc o mě, než o Kurkele… Tak jako tak je s podivem, že není její talent jinde dostatečně využit a nabídek na hostování na jiných projektech je poskrovnu. Ona sama v jednom rozhovoru zmínila, že je to možná tím, že se hudebníci bojí, že by je pomluvila před svým manželem. Z podobných důvodů má nouzi o práci i Candice Night, manželka Ritchieho Blackmorea.

Krásu a um Kurkely na vystoupení podbarvovala intimní, ale působivá a propracovaná vizuální show. Začínali jsme za světel petrolejek a pak se lesní palouk proměňoval různými fázemi i barvami měsíce. Holopainen má slabost pro kýč, což se projevuje v rádobybásnických, ale ve skutečnosti celkem povrchních a plytkých textech NIGHTWISH i AURI, ale kýč nebyl případ vizuálna na téhle tour. Ta byla decentní a působivá a pomáhala udržovat pozornost diváka během celé hodinu a třičtvrtě dlouhé show. I slabší kusy v tomhle aranžmá a nasazením Kurkely fungovaly dobře a nenudily. Na deskách platí to, že když jsou AURI dobří, tak jsou opravdu dobří, ale dokážou být také nezajímaví a nudní. Tuomas je sice skvělý skladatel, ale je myslím přesvědčen o své geniálnosti víc, než je zdrávo. Potřeboval by k sobě i nějaké skladatelské partnery nebo minimálně nebojácnou zpětnou vazbu. Obzvláště na posledním albu je dost balastu alias skladeb, které spíš připomínají ambientní hudbu a bez kterých by se svět bez problémů obešel. Naživo to ale překvapivě fungovalo a intimnější a monotónnější kusy se dobře doplňovaly s těmi výraznějšími a živějšími. Ty první uklidňovaly a vybízely k meditaci, ty druhé rozjařovaly a strhávaly ochotné a na české poměry extroverní publikum, které často spontánně tleskalo do rytmu. Nejúčinnější se ukázaly ty největší hitovky jako vůbec první nahraná skladba kapely „Aphrodite Rising“ nebo přídavková „Pearl Diving“. Dojemná byla „Desert Flower“, kde sice Donockley zpíval neustále falešně (možná nachlazení), ale ve které probíhala mezi Kurkelou, jím a Tuomasem velmi příjemná dynamika.

Jestli někdo čekal nějaké skladby NIGHTWISH, musel být zklamán, ale nebyl žádný důvod je hrát, už jsme je slyšeli mockrát. Holopainen se vyjádřil, že tourování s velkým cirkusem, jakým NIGHTWISH jsou, ho emociálně vyšťavovalo. Hraní s komorními a intimními AURI ho ale zjevně nabíjí a myslím, že i ostatní přítomné muzikanty. Široký zasněný úsměv Kaie Hahta byl toho důkazem.