AUDREY HORNE - Achilles

80%

Norská grupa inspirovaná od základu britským pozdně sedmdesátkovým hard rockem a heavy metalem patří již dlouhá léta mezi evropské retro stálice. Velký průlom se AUDREY HORNE však stále vyhýbá a to navzdory faktu, že jejich alba mají slušný potenciál a je z nich poznat tvůrčí zapálenost a slušná várka nápadů. Ve srovnání s minulostí této kapely působí novinka „Achilles“ ještě ambiciózněji a zřejmě se zařadí mezi to úplně nejlepší a nejhymničtější, co zkušení Norové, jinak stavící na mocných refrénech, staromilské hard n´heavy melodice a aranžérské nepřeplácanosti, dosud vypustili.

Stejně jako jejich velké britské vzory z dob dávných (především THIN LIZZY a IRON MAIDEN) opírají rovněž AUDREY HORNE zvuk svých skladeb o zdvojené kytarové duely. Na novince je především zajímavé, že mnohem více dnes kapela pracuje s dynamikou a jde cestou vrstevnatějších struktur, progresivity a emocionální hloubky. Kytary Arveho „Ice Dalea“ Isdala a Thomase Tofthagena zde vytvářejí mnohem dramatičtější momenty než kdysi v minulosti. Výraznou spojitost jejich dnešního skladatelského pojetí však vnímám i s britskými nestory hard rocku UFO. Může za to především ona hymničnost, která je poznat již z velmi ambiciózního úvodu v podobě rozdováděné titulní skladby. Ta v jádru působí, jakoby skrze ní bájný Achilles, s větrem ve vlasem a plný nadšení, mířil na svém oři hrdině do bitvy.

V následujícím songu „In the Eyes Of Hurricane“ si kapela dokáže udržet velkou dávku melodiky a míří jednoznačně směr přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Tischieho vokál je prostý manýrismu, tolik vzdálen od bodrých dlouhovlasých halekalů někdejší metalové scény a jde cestou spíše střídmějšího a civilního pojetí, kde určitě není největší zbraní rozsah. V chytlavosti se i nadále pokračuje prostřednictvím euforické „Vampires“, což je bezesporu jedna z největších hitovek. O nic horší není ani „God Damn Beautiful“, což je další výstavní AOR, jehož zajímavostí zůstává, že zde hlavní vokální part obstaral netradičně baskytarista Espen Lien. Obrovský skladatelský triumf Norů vnímám prostřednictvím polobalady „Pretty Little Lies“. Jde o krásnou věcičku, která je plná smutné atmosféry a vynikající melodiky podávané bez trapných klišé. Nadčasová záležitost a jeden z největších okamžiků současných AUDREY HORNE.

Právě vážnější tón některých věcí odděluje novinku „Achilles“ od většiny starších, řekněme rockenrollovějších  prací této kapely. „Insanity“ je parádní heavymetalovou jízdou a jednou z nejtvrdších skladeb novinky. Výpravnost této skladby jakoby se opravdu blížila jazyku jejich velkých vzorů, legendárních IRON MAIDEN. Pokud si tedy odmyslíme Dickinsonův vokál a vzpomenete spíše epičtější momenty v časech, kdy byl u Britů za mikrofonem Paul Di Anno, tak jste docela blízko. Fakt, že druhá polovina desky je metalovější a celkově tvrdší, potvrzuje i píseň „Hell Is Eternity“. Neobyčejnost svého zvuku potvrzují AUDREY HORNE prostřednictvím skladby zahalené lehkým oparem temnoty, ta nese název „Six Feet In The Ground“ a jedná se o nostalgickou věc smutnějšího charakteru, jejíž ráz udává netradiční melodika postavená na nostalgii zašlých časů. Tak trochu AOR a trochu stadiónový hard rock po vzoru BLUE ÖYSTER CULT neumí dnes podobně zručně odprezentovat každý.

„Running Through the Night“ je velmi přímočará metalová jízda připomínající éru NWOBHM. Naopak rozlučková suita „New Star Falling“ má výpravnější charakter, který není zrovna typický pro poslední songy na desce, a tak působí spíše atmosféričtěji, za což mohou hypnotičtější kytarové zvuky, které jí provázejí až do jejího finále. Vedle alba „Youngblood“ z roku 2013 jde bezesporu o nejlepší desku z katalogu těchto Norů. Album, prostřednictvím kterého AUDREY HORNE potvrzují, že nejsou jen nějakou obyčejnou retro-metalovou sebrankou, ale kapelou s nemalým potenciálem, stavící svou hudbu na inteligentních nápadech a svěžích postupech.

09.09.2026	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz