AT THE GATES - The Ghost Of A Future Dead
Už tragické okolnosti provázející vznik posledního řadového alba göteborských AT THE GATES z jejich materiálu „The Ghost Of A Future Dead“ činí událost, u které je nutné k poslechu přičíst kontext, aby byl výsledný dojem úplný. Jsem však přesvědčen, že i bez něho by tyhle nové skladby dlouhodobě obstály. Vloni na podzim zesnulý Tomas Lindberg je totiž před více než rokem nazpíval/odeřval, v té době již tušil, že se blíží konec jeho životní pouti. Z mnoha pasáží novinky tak vyloženě prýští neutuchající zápal a potřeba ještě odevzdat to nejlepší, na co ještě zbývají síly. A ačkoliv se nahrávka zřejmě nestane tou nejlepší v rámci diskografie průkopníků melodického death metalu, několik superlativů, včetně intenzity, srdce a uvěřitelnosti, si rozhodně zaslouží.
Podstatné je, že si materiál udržel kvalitu AT THE GATES, vynikající drive a nese sebou mimořádnou naléhavost. Výsledku možná pomohl i návrat ztraceného syna, kytaristy Anderse Björlera, který byl s kapelou naposledy přítomen u desky „At War With Reality“, což je již dlouhých dvanáct sezón nazpět. Přesně tolik uběhlo od albového comebacku Švédů, který zahájil jejich novou, druhou etapu fungování. A i když kapela v mezidobí, a to především s předchozím albem „The Nightmare Of Being“ z roku 2021, pomýšlela na progresivnější způsoby vyjádření, dnes se opět navrací k přímočarosti. Podstatné je, že nový materiál nabídne kvalitu, která se může v pohodě měřit s albovými předchůdci a ještě dokáže přinést vyšší míru lehkosti, jakoby se AT THE GATES zaměřili na to nejpodstatnější a okolo toho pak postavili samotné skladby.
Dvanáctiskladbové dílo tak okolo vás prosviští jako melo-deathový hurikán, který vás okouzlí svými melodickými trilkami, dostane do laufu skrze svou rychlost i sejme punkovou neurvalostí. Většina skladeb trvá jen něco málo přes tři minuty. O něco více než půlhodinová stopáž je však pro tohle dílo vyloženě ideální. Není zde prostor na nudu, není zde absolutně nic nemístného, co by odvádělo pozornost od dokonale semknuté smršti extrémního metalu. Dokážu si představit, že se v budoucnu bude o tomhle materiálu hovořit jako o díle, které představilo žánr v tom neryzejším, co ještě mohl nabídnout ve své pozdní fázi od svých zakladatelů. Dvě předběžně zveřejněné skladby patří zde k tomu úplně nejlepšímu a po právu jsou umístněny hned na začátek novinky – jak „The Fever Mask“, tak „The Dissonant Void“ zachycují kvintet ve skvělé fazóně, plný energie a nápaditosti.
Nejde však ani zdaleka o jediné povedené položky, jakkoliv se kapela dnes pohybuje v trochu užších mantinelech vlastního výraziva, než na minulém albu či na milníku, jakým se stalo poslední dílo první fáze existence, jmenovitě album „Slaughter Of the Soul“ z roku 1995. Mě osobně zde uchvátil skoro až hardcoreový shroud, střídající se s pročištěnějšími momenty v rámci skočného songu „In Dark Distortion“, kde je kodrcavé tempo poháněno rytmem, jež by slušen nějakému hromadnému zombie pogu. Svět nekonečného prostoru nám vyjeví temnota „Of Interstellar Death“ a třeba následná „Tomb Of Heaven“ má v sobě zas o něco více toho melody světla, jakkoliv se to zdá být u podobně semknuté smršti neuvěřitelné. Pořádný tlak a rozepjatost ukáže však i závěrečný výpad „Black Hole Emission“, což je bezesporu další z vrcholů, jaký pětice skládající se z bratrů Björlerů - Anderse a Jonase, kytaristy Martina Larssona, bicmana Adriana Erlandssona a nebohého křiklouna Tomase „Tompy“ Lindberga mohla předvést. Za mne prostě skvělá přímočará deska definující extrémní metal göteborského typu i v setrvale postupujících dvacátých letech 21.století.
| 07.05.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
