ARCTIC MONKEYS - Whatever People Say I Am, That´s What I Am Not

100%

Nejrychleji prodávaný debut britské kapely. Generační manifest. Zrození hvězdy. S debutem ARCTIC MONKEYS můžeme spojit mnoho superlativů a to z jediného důvodu. Protože je fakt neskutečně dobrý! Ve svém osobním all time TOP10 nejlepších alb mám jen devadesátková alba s jedinou výjimkou. A tou je právě toto nadčasové dílo, které vůbec nestárne a baví mě úplně stejně, jako když jsem si ho pustil poprvé v tramvaji v roce 2006. Vždy, když si ho chci jen v klidu vyslechnout, to stejně skončí frenetickým air drummingem, epileptickým sekáním v celém těle a návaly energie procházejícími všemi údy v křečovitých kreacích.

Sheffield, střední Anglie, začátek nového tisíciletí. Znovuzrození garážového indie rock´n´rollu, v čele s americkými THE STROKES a britskými THE LIBERTINES, masivně ovlivnilo dospívající generaci hudebních fanoušků. Kapely se zakládaly rychlostí světla a všichni se chtěli svést na vlně obnoveného zájmu o kytarovou muziku. Alex Turner a Matt Helders byli sousedi a velcí kamarádi, kteří se v polovině roku 2002 rozhodli taky založit skupinu. Do party přibrali spolužáka Andy Nicolsona a pak ještě Jamieho Cooka. Alex a Jamie měli kytary, takže jejich role byla jasná. Matt a Andy v životě na nic nehráli, ale moc na výběr už stejně nezůstalo. Matt fasoval bicí, Andy basu. Klasicky se nikdo moc nehrnul do zpěvu. Nakonec to přischlo Alexovi, stejně tak i pozice frontmana. První koncert se datuje do června roku 2003 v místní hospodě. Že se zrodila výjimečná kapela začalo být jasné poměrně brzy. Kromě talentu pro hudbu to měli kluci srovnané v hlavě řekněme že i ze strategického pohledu. Hudební průmysl, který se snažil vyrovnat s fenoménem internetu, byl prakticky v troskách. Budgety osekané, nábor nových kapel zastavený, hledaly se nové business modely. Jako všechno velké i tyto korporáty ale měly značnou setrvačnost a jevily malou ochotu přizpůsobit se nové situaci. „Opičáci“ na to proto šli obráceně. Místo snahy zaujmout vydavatelství se rozhodli vybudovat si oddanou fanouškovskou základnu. 

V roce 2004 nahráli první demo „Beneath The Boardwalk“. No, demo jak demo. Za našich časů mělo demo 3-4-5 písniček. Oni sem nacpali 18 kousků! A začali ho na koncertech rozdávat zdarma! Výsledky se dostavily velice rychle. Fanoušci si CD půjčovali a kopírovali, netrvalo dlouho a objevilo se i na netu. Povědomí o kapele se šířilo jako tsunami. Fanoušci dokonce založili i profil kapely na MySpace, což dále stimulovalo oslovování nových a nových hudebních nadšenců. V květnu 2005 pod vlastním labelem vydali v limitovaném nákladu singl „Five Minutes With Arctic Monkeys“, který se považuje za první oficiální nahrávku. Zdejší dva songy, spolu se spoustou písniček z dema, se objeví později i na debutu. Po triumfálním vystoupení na festivalu v Readingu, kde je na malém pódiu, určeném pro neznámé kapely, přivítal obrovský dav, který znal všechny jejich songy od slova do slova, bylo jen otázkou času, kdy jim někdo nabídne smlouvu. A tady se skutečně hrála první liga. EMI nebo Epic ale nepochodily, kapela se upsala nezávislému labelu Domino. Jeho majitel Laurence Bell byl velkým zastáncem DIY přístupu, vydavatelství provozoval ze svého obýváku a zásadně pod sebe bral jen kapely, které sám poslouchal. Pro skupinu to znamenalo absolutní tvůrčí svobodu, neomezovanou ani termíny a tlaky na rychlé a pravidelné vydávání nového materiálu. Nic víc nepožadovali.

Hype kolem kapely rostl neuvěřitelným způsobem. Velkou roli v jeho přiživování sehrálo i NME, které se rádo stavělo do role hledačů nových a nových spasitelů ostrovní hudební scény. S „Opičáky“ se jim to ale skutečně povedlo, to se musí nechat. Album byl netrpělivě očekávaný. Kapela zamířila do studia The Chapel s producentem Jimem Abbissem, který nebyl žádným amatérem. Jeho široký žánrový rozptyl od ADELE, přes EDITORS, PLACEBO, KASABIAN až po SNEAKER PIMPS, znamenal zejména obrovskou profesionalitu a zkušenosti. Optimálně vybalancoval zvuk nahrávky, když jí technicky vybrousil, ale zároveň ponechal určitou úroveň syrovosti, aby zachytil energii a živelnost kapely. Výborné písničky plus dobré studio plus zkušený producent. Mohlo to dopadnout jinak? Nemohlo! Takže se připoutejte, tohle bude jízda!

Znovu připomínám, že ARCTIC MONKEYS v roce 2005 jsou kapelou teenagerů, oblíkajících se jako teenageři, ksichty plné beďarů, kteří nic oficiálně zatím nevydali. „I Bet You Look Good On The Dancefloor“ jako první singl v říjnu 2005 doslova zatřásl Británií. Okamžitě Nr.1! Alex Turner sice v živé nahrávce písně ze studií BBC, který suploval videoklip, uvádí song s dodatkem „don´t believe the hype“ (nevěřte trendům/rozruchu), ale hype si už dávno žil vlastním životem. Druhý singl „When The Sun Goes Down“ v lednu 2006 opět okamžitě Nr.1. Na konci ledna pak konečně vychází deska. Okamžitě Nr.1. Jen za první týden se jí prodalo 360 tisíc kopií. Jak jsem už zmiňoval výše, jednalo se o historicky nejrychleji prodávaný debut, kterýžto titul do té doby drželi OASIS. V čem teda spočívá tajemství této desky? Za mě jsou to tři elementy, které se potkaly v naprosto dokonalé harmonii, ve správný čas a na správném místě.

Za prvé je to zvuk nahrávky. Jak jsem zmiňoval, velkou inspirací pro „Opičáky“ byli THE STROKES a THE LIBERTINES. Jejich pojetí garážového rocku je ale takové řekněme měkčí, odkazující až někam k šedesátým rokům. To, co ale dostáváme zde, a co na pozdějších albech vlastně udělali i THE STROKES, nebo z THE LIBERTINES vzniknuvší BABYSHAMBLES, je výrazně energičtější, hutnější a moderně rockovější zvuk. Je to šťavnatější, má to větší koule a zároveň je to velmi svěží. Zvuk desky je dokonalý tavící hrnec, ve kterém se spojilo to nejlepší z britské indie scény, s kořením z punku i postpunku, reggae a alternativního rocku posledních 30 let. Hudební historie Albionu z nahrávky doslova tryská. Tady neváháte ani vteřinu, jestli je to britská kapela. Union Jack se vám podvědomě zjevuje při poslechu před očima. THE CLASH, BUZZCOCKS, THE POLICE, THE SMITHS, SUPERGRASS, PLACEBO. A mohl bych jmenovat dál a dál. Z různých střípků poskládali novou mozaiku, která zapadne do série, ale přitom je originální. 

Za druhé je to dramaturgická vyzrálost písniček. Jak po strukturální stránce, tak melodicky. Téměř každý song může být hit, všechny mají jasný tah na branku. A přitom to ani na chvíli nezní pateticky. A opět je to velice svěží, jako bychom něco podobného slyšeli poprvé, i když podvědomě víme, že je to už po tisící krát (nejmíň). Skladby samotné jsou pak extrémně chytře vymyšlené. Překypují dynamickými změnami, živelně intenzivní pasáže střídají klidnější mezihry, kombinují se různé styly, mění se zvuky. A vše přitom působí absolutně kompaktně, nerozbitně a drží pohromadě bez nejmenšího náznaku nepravosti. 

A třetí faktor jsou texty. Alex Turner je skvělý pozorovatel života. Každodenního života běžných lidí, mikrokosmu města a jeho ulic. Jeho texty se věnují věcem, které zažívá dnes a denně každý z nás. Samozřejmě primárně z perspektivy mladého člověka, proto taky se témata točí zejména kolem rutinního kolotoče civilního života. Holky, víkendová pařba, nedělní střízlivění, počítání dní v nesmyslné práci do dalšího víkendu. Je to něco nového? Jasně že ne. Vždyť přesně o tom samém zpívali OASIS, a před nimi THE SMITHS, a před nimi THE WHO a před nimi další a další kapely. Běžný život běžných lidí v kostce, dalo by se říct. S tím se dokáží identifikovat masy. Nic elitářského, žádné velké umění, realita. Alex se ani nesnaží maskovat svůj yorkshirský přízvuk (při rozhovorech je to ještě silnější), zároveň do nás texty sype rychlostí kulometné palby. Tady se zhmotňuje jeho záliba v rapu, který za mlada (jak mladší ještě teenager může být?) poslouchal. A opět to není nic nového. Třeba Mike Skinner a jeho THE STREETS dělají přesně to samé. Civilní rap o běžném životě na sídlištích anglických měst. Alex má ale vzácný dar psát texty, které mají hlavu a patu. Skládat každodenní příběhy do zpěvných, lehce zapamatovatelných, hymnických konstrukcí, které si každý rád zazpívá, protože to je i o jeho životě. Texty jsou hutné a komplexní, žádné dvě tři věty a kolovrátkový refrén. S tím je v dokonalém souladu i cover alba. Jednoduchá fotka chlápka s cigaretou v hospodě výstižně symbolizuje genius loci desky.

Možná ještě přidám jeden další element. Kluci jsou sakra dobrý muzikanti. Za těch pár let se naučili své nástroje ovládat na velice slušné úrovni a v kapele funguje inspirativní chemie, jejímž výsledkem je až inflační skladatelský přetlak. Nápady sypou z rukávu s přirozenou lehkostí. Riffy, melodie, basové linky, přechody, beaty a rytmy u bicích. 13 songů o 40 minutách hrací doby navíc chytře seskládali, takže kolekce plyne velice přirozeně. První třetina jedou těžkotonážní bomby. Tvrdé a rychlé skladby s neurvalým tahem na branku. Fantastický otvírák „The View From The Afternoon“, zmiňovaná singlovka „I Be You Look Good On The Dancefloor“, „Dancing Shoes“ nebo „Still Take You Home“, jedna perla za druhou. V prostřední části se tempo zklidní, dojde i na experimentálnější polohy jako v „Perhaps Vampires Is A Bit Strong But…“ nebo romantiku v „Mardi Bum“, aby na konec vytáhli další nekompromisní fláky „When The Sun Goes Down“ nebo „From The Ritz To The Rubble“. Houpavá závěrečná „A Certain Romance“ je pak dokonalým závěrem, když se v dramatickém finále rozjede do intenzivního, alternativně rockového ukončení.

Obyčejní kluci z Sheffieldu udělali neobyčejné album. Zhmotnili na něm radosti i trápení dospívající a mladé generace nultých let a dali jí jejich „generační“ album. A přitom sami zůstali těmi obyčejnými kluky. Ignorovali hudební ceny a jen výjimečně chodili na galavečery spojené s jejich předáváním, šetřili s rozhovory, drželi si odstup od showbusinessu. Dokonce i za oceánem se jim dařilo. Úspěšné turné i zlatá deska za prodeje (500 tisíc) pro debutující britskou kapelu nebyly samozřejmost.

Už jen perlička na závěr. Až teď po letech jsem si všimnul, že v klipu „When The Sun Goes Down“ se mihne i kapela. Odchází ze zkušebny a nakládá svou aparaturu do auta. A tím mi udělali velkou radost a potvrdili, že jsou výjimeční. Protože dokonce i to kapelní auto mají dokonalé.

11.10.2025	Diskuse (1)	Tomáš