ARCTIC MONKEYS - Suck It And See

80%

Začněme hned názvem. Ne, není to žádná prasárna, i když to tím zavání. „Suck It And See“ je v anglické angličtině zaužívaná fráze ve smyslu „zkus to a uvidíš“. V prudérní Americe ale raději název alba přelepili černou nálepkou s názvem kapely, aby náhodou nepohoršili nějaké teenagery, kteří se po ranném nákupu v krámu se zbraněmi na cestě do školy, kterou se rozhodli vystřílet, ještě stavili koupit nějakou správnou motivační muziku. Ne že by teda ARCTIC MONKEYS byla jejich cílová skupina.

Takže zkusíme a uvidíme. „Suck It And See“ je trochu zapomenuté album. Zůstává schované ve stínu kontroverzního „Humbug“ a následující bomby „AM“. A není to vůbec fér! Je to bez debat skvělá deska. Jedno se musí nechat, „Opičáci“ jsou pracanti. Za těch pár let pracovní kariéry jedou v podstatě non-stop. Buď nahrávají, nebo jsou na světovém turné, nebo skládají, a tak pořád dokola. Opět dodrželi dvouletou periodu, takže v podstatě po skončení turné k „Humbug“ složili a nahráli pokračování. Kudy se teď vydají? Nikdo netušil a po zkušenosti s třetí deskou se nikdo ani moc neodvažoval tipovat. Alex začal skládat songy pro novou desku už v létě 2010 v Brooklynu. Následně si na podzim kapela dala soustředění v Londýně, kde nápady rozpracovali. Na intenzivní, šestitýdenní předprodukční fázi se ke kapele připojil i James Ford, který měl desku produkovat. Ale byl víc než jen producentem, v podstatě se za ty roky stal něčím jako pátým členem ARCTIC MONKEYS. Požíval velkou důvěru kapely a proto akceptovala i jeho dramaturgické zásahy a připomínky ke skladbám, pomáhal s aranžemi a samozřejmě dohlížel i na pracovní disciplínu. Ne že by s ní „Opičáci“, na rozdíl třeba od o generaci starších kolegů RADIOHEAD, měli nějaké výrazné problémy.

Když se teď hrabu v historii kapely, s lehkým překvapením si uvědomuji, jak „nudná“ tato parta z pohledu definice rockových hvězd vlastně je. Globální hvězdy, které ale nedoprovází prakticky žádné skandály. Drogy, holky, chlast, rozmlácené hotelové pokoje, rvačky, dokonce ani tolik oblíbené pomlouvání jiných kapel a kolegů z branže. Prostě obyčejní kluci, kteří žijí muzikou. To se zrcadlí i v jejich přístupu k nahrávání. Principiálně odmítají velká bombastická studia a naopak cíleně hledají menší prostory, které jsou ale něčím zajímavé. Při rozhodování, kde natočit „Suck It And See“ se chtěli vrátit do slunné Kalifornie. První volbou byly studia Shangri-La v Malibu, ale neklaplo to termínově. Náhradní řešení ale rozhodně stálo za to. Sound City Los Angeles. Legendární studio, kde FLEETWOOD MAC točili „Rumours“, NIRVANA pak „Nevermind“, a kromě toho zde vznikly desítky dalších legendárních alb. Mírná (spíš už větší) ošuntělost interiéru, který vypadal prakticky stejně už od sedmdesátek, byla součástí genia loci místa. Přesně tohle ale hledali. Koncept nahrávání, který kapela nosila v hlavě totiž odpovídal stylu Stevea Albiniho – živé, syrové a naturální, s minimem studiových triků a dodělávek. Mělo se pracovat s přirozeným zvukem prostoru, který by posluchače vtáhnul do děje způsobem, jako by skutečně seděl hned vedle hrající kapely. Ford partu rozmístil v nahrávací místnosti hezky do kruhu, aby na sebe přímo viděli a jelo se. Každý den jeden song. Tři nahrávky, z nichž se vybrala ta nejpovedenější. U několika songů Alex přezpíval vokály, někdy se zdvojovaly kytary, sem tam doplnily perkuse nebo kytarové sólo. Velká změna proti „Humbug“, kde se naopak s produkcí, nahráváním i technickými možnostmi studia, doslova vyblbli. „Suck It And See“ mělo být proti předchůdci přístupnější a přímočařejší ve všech aspektech. Odlehčená atmosféra, jednodušší dramaturgie skladeb, prosvětlenější, téměř street rockový zvuk. Nebudu tvrdit, že je album syrové, protože není. Mělo znít živě, to se myslím povedlo na výbornou, ale rozhodně technicky kvalitně. Alex při skládání poslouchal hodně bardy jako David Bowie, Nick Cave nebo Lou Reed. Zejména vliv posledně jmenovaného, ať už ve formě typického zvuku „New Yorkského“ old school indie rocku, nebo i frázování a melodiky, je v několika skladbách nepřeslechnutelný.

Hned u intra otvíráku „She´s Thunderstorms“ pochopíme, že zvukově bude deska výrazně přístupnější a řekněme jemnější a pozitivnější než těžká „Humbug“. Cinkavé kytary zasazené do šedesátkové melodické struktury navozují atmosféru prosluněné pohody. Na podobné vlně pokračuje i „Black Treacle“ s krásně skreslenou basou. Dokonce i Matt hraje na svoje poměry relativně „jemně“, svojí bicí soupravu spíše jen hladí. Nejsou to sice žádné geniální songy, ale poslouchají se příjemně a odhalují novou stránku kapely, která se opět ve svém vývoji posouvá. Přitvrdí ale následující „Brick By Brick“, kde si hlavní vokál vystřihl právě Matt. Atmosférou i zvukem jsme se teď posunuli více do sedmdesátek a stylově právě k Lou Reedovi. Song má několik úrovní, které se dynamikou výrazně liší, a i tato pestrost mu dodává plusové body. 

A teď nastupuje nejsilnější část alba. „The Hellcat Spangled Shalalala“ je opět hozena do pohodičky v zasněné atmosféře, ale dokáže si i slušně rozjet a odsýpat. A za ní hned největší pecka alba „Don´t Sit ´Cause I´ve Moved Your Chair“. Parádní intro se zajímavým kytarovým elementem, nástup výrazného stoner hlavního motivu, překvapivá tvrdost, a to ještě zdaleka není vše. Když vypustí refrén, to je extáze. Matt ho aktivně pohání skrze bicí, fantastický zvuk kytar, výborné vokály. Tohle se vážně povedlo. Ještě více přitvrdí „Library Picture“. Ta zní jako song z období druhého alba ale se syrovějším, více rockovějším zvukem. „All My Own Stunts“ přichází s dávkou fajnové psychedelie, která není zbytečně rozplizlá, ale správně kombinovaná s melodickým základem. Už na „Humbug“ jsem si všiml, že v podobných polohách je kapela extrémně silná. Chytře vybalancovaný alternativní rock s psychedelickými prvky přináší v jejich podání skutečně kouzelné songy. Nenápadné, odsouzené se nikdy nestát hitem, ale jednoznačně vynikající. Zpátky do indie popových vod nás vezme „Reckless Serenade“. Jednoduchý song, který nic nekomplikuje a tím vítězí. V závěrečné třetině albu trochu dochází dech, takže zkrácení o jeden, dva kousky by ničemu neuškodilo. Třeba i titulní píseň „Suck It And See“ má sice celkem hezký, surf rockový zvuk, ale je trochu nemastná neslaná. Zachrání to alespoň závěrečná „That´s Where You´re Wrong“, která má slušný indie rockový drive, pozitivní atmosféru i silnou melodii.

Album se po vydání v červnu 2011 doma v Británii opět ocitlo na Nr.1, i když za první týden se prodalo „jen“ 82 tisíc kopií. V kontextu předchozích alb lehké zklamání. Je zajímavé číst, jak „Suck It And See“ rostlo v čase. Ne každá recenze v době vydání byla zdaleka jen pozitivní, ale retrospektivně se ke kvalitám alba vrací víc a víc pisatelů. Já osobně ho považuji ze velice povedené dílo, které možná neobsahuje tolik výrazných hitů jako předchozí desky, ale zároveň svojí odlehčeností a další zvukovou evolucí kapely, představuje v rámci diskografie specifickou a unikátní kolekci.