ARCTIC MONKEYS - Humbug

80%

U třetího alba „Opičáci“ nezměnili jen svojí image, ale úplně překopali i svůj styl a zvuk. Sedmdesátkové frizúry s delšími vlasy, kožené bundy a špičaté boty na podpatku místo tenisek a triček s límečkem jim vysloveně sekly. Ale to hudební rodeo muselo nejednoho fanouška poslat tvrdě k zemi. Taky jsem s tím v té době bojoval. Ale jak zraju já, zraje i „Humbug“ a dnes už jeho kvality ocenit myslím dovedu.

Po veleúspěšném roce 2007, kdy kapela naplno zabodovala s druhou deskou „Favourite Worst Nightmare“ a úspěšně koncertovala a headlinovala různé festivaly, si počátkem roku 2008 dali menší pauzičku. Alex Turner s parťákem Milesem Keanem, rytmicky zpoza bicích podporovaní producentem Jamesem Fordem, mezitím rozjeli bokovku s názvem THE LAST SHADOW PUPPETS. Jejich debut s názvem „The Age Of The Understatement“ opět bral Nr.1 v Británii, ale upřímně až taková bomba to není. Hudba na pomezí soft rocku a indie se silným nádechem šedesátek a sedmdesátek a stylizovaná do podoby filmové muziky, se spoustou orchestrace, rozmáchlých melodií a teatrálnosti. Pár dobrých songů tam je, to ano, ale přes 60% bych tomu nedal. Za úspěchem vidím spíš jméno Alexe, který byl v té době skutečnou ikonou a tak lidi prostě bezhlavě kupovali vše, pod čím byl podepsaný.

Každopádně na podzim 2008 se „Opičáci“ znova reaktivují a plánují přípravy třetí desky. Od začátku tak nějak tušili, že se potřebují odpoutat od dědictví prvních dvou alb. Ambice se potkávají s odvahou jít novou cestou, experimentovat. V této době kluci začali objevovat i starší muziku, která je silně ovlivnila. BLACK SABBATH, JIMI HENDRIX, CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL, THE DOORS, NICK CAVE, ale třeba i „Bleach“ od NIRVANY. Tady můžeme najít i prapůvod změny image. Dema prvních asi šesti songů nahráli doma na severu Anglie, ale nebylo to ono. Něco tomu pořád chybělo, nedokázali najít správnou polohu ani atmosféru songů. Vzpomněli si na Joshe Hommea, se kterým se znali z festivalů v Americe, a jehož domovské QUEENS OF THE STONE AGE je inspirovali už při nahrávání druhého alba. Původně ho chtěli požádat jen o radu a konzultaci, ale když mu poslali demáče, Josh je obratem pozval do Los Angeles a nabídnul pomoc s nahráváním. Rychle sbalit, nezapomenout pas a kvarteto už sedí v letadle do L.A.. Na letišti je vyzvedl Josh a dvě a půl hoďky cestou do Joshua Tree v kalifornské poušti, do slavných studií Rancho De La Luna, jim pouštěl zejména starší psychedelický rock. To byla totiž jeho představa, kterým směrem by se kapela měla vydat. A jako správný producent, do kteréžto role se tak nějak mimoděk právě pasoval, se nebál přicházet i s dalšími dobrými radami. Než se ale začalo nahrávat, kapela nejdřív musela nasát atmosféru místa.

Jak už jsem zmínil, studio Rancho De La Luna je situované v jižní části Kalifornie, prakticky uprostřed typické pouštní krajiny mexického stylu. Placka bez kopců, kolem spousta suchých přízemních keřů, občas nějaký strom nebo palma. Typická scenérie z westernů odehrávajících se na Divokém Západě. Samotný „ranč“ vypadá jako přízemní víkendová chalupa za nízkými pískovcovými zdmi. Vevnitř je to útulné místo, kde se primárně hodně paří, protože kapely a umělci jsou zde relativně izolovaní od okolního světa, a při záblescích inspirace se pak nahrávají zajímavá alba. Právě zde Josh realizoval svojí sérii „Dessert Sessions“, která má aktuálně 12 pokračování, kde si vždy sezval skupinu kamarádů a kolegů, aby složili a nahráli nějakou muziku, která vznikne přímo na místě. Jak se říká, každé studio má svojí specifickou auru a atmosféru, „ranč“ toho má pak na rozdávání. Čtyři kluci z věčně zelené a upršené Anglie teda dorazili do pouště, která je úplně ohromila. Jasná obloha, suchý vzduch, noční ticho, nekonečno prostoru. Jakoby Josh tušil, že přesně tento impulz kapela potřebuje, aby našla svůj nový směr. Zbourat staré hranice, nadechnout se svěžího vzduchu a poslouchat svůj vnitřní hlas.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše. Ze starých ARCTIC MONKEYS nezůstalo prakticky nic. Jen matná vzpomínka. Tohle je nová kapela. Dospělá, sebevědomá. A americká. Ano, zvukově se to posunulo do amerických tónů. Celé nahrávání skutečně proběhlo za oceánem. První část na zmiňovaném ranči s Joshem, druhá část pak v Brooklynu s ověřeným Jamesem Fordem. Kapela ale chtěla, aby celý album zněl konzistentně, proto si z ranče vyžádala zvukového inženýra i do New Yorku. Co si teda na nás „Opičáci“ vymysleli? Výše zmíněné zdroje inspirace můžou hodně napovědět. Ubralo se z tempa (výrazně), přímočarost nahradila hloubavost a psychedelický odér, ostré indie kytary pohřbil hutnější a zemitější hard rock se stoner příchutí. Alex v textech přesedlal z každodenních příběhů do abstraktnějších vod plných metafor, jinotajů a nejasných významů. 

Josh se jim snažil vnutit i několik „otcovských“ rad, se střídavým úspěchem. První směřovala na Matta Helderse. Ten na prvních dvou albech předváděl hru ve stylu chobotnice – bušil neustále do všeho v dosahu, přechody střílel rychlostí šestihlavňového rotačního kulometu nejen tam, kde je posluchač čekal, ale zejména tam, kde si je nedokázal představit ani nejextrovertnější avantgardní umělec. Joshova rada byly jednoduchá. Uber! Rytmika nových songů není tak nadupaná, nech je dýchat, dávkuj to s mírou. Matt se snažil a musíme uznat že hodně, ale přirozenosti neporučíš (naštěstí), takže pořád je to i z pohledu bubeníka velice aktivní a energické album. Jen jiným způsobem. Rychlost vyměnil za rafinovanost, a zároveň si zachoval tvrdost. Nebudu vám lhát, Mattův styl mám vážně rád. Z mého pohledu je to geniální bubeník, který je úžasně flexibilní a zároveň má jasný podpis. Ještě jedna věc ohledně Matta. Zejména na debutu, částečně i na dvojce, často podporoval Alexe při zpěvu. Nejednou dokonce vedli v písních jakýsi dialog. Na „Humbugu“ se to proměnilo ve vokální harmonie, ke kterým se často přidává i basák Nick O´Malley. Opět to souvisí s dramaturgií a atmosférou písniček. Další plusové body. Druhá rada od Joshe směřovala na kytaristy. Pánové, chce to sóla! Doteď se jim cíleně vyhýbali, i když občas něco velice zdaleka příbuzné sólu přece jen v písničkách zaznělo. Alex pak dále pokračoval v objevování možností svého hlasu. Tím, jak ubral na komplexnosti textů (z pohledu kvantity slov), se mu otevřela možnost více se vyhrát s jejich interpretací.

Kolekce 10 písní je vše, jen ne hitová. Songy jsou košatější, komplikovanější a svou krásu a kvality nám odhalují jen velmi pozvolna. Velkou roli při nich hraje atmosféra. Temnější nádech, tajemnost, správně dávkovaná agrese, to vše v artově pojatém balení vytváří novou realitu, která je nečekaná a svým zvláštně masochistickým způsobem přitažlivá zároveň. Třeba hned otvírák „My Propeller“. Energické intro se po pár vteřinách přelije do náladové rytmiky s lascivním Alexovým polo zpěvem, se spoustou vokálních harmonií a atmosférických kytarových vyhrávek na pozadí. Art rock nebo hard rock? Z každého asi trochu, plus možná i soul a kapku psychedelie zde zaslechneme. Výborné. Výrazná basa se zajímavou rytmikou nás uvede do „Crying Lightning“. Opět zde máme tu tajemnou atmosféru, ale song je výrazně rockovější. Krásně roste a když dojde na refrén, celá kapela pořádně zabere a šlape to na jedničku. A pak si tam ještě střihnou i krásné stoner kytarové sólo. „Dangerous Animals“ je svojí komplikovanou dramaturgií docela nepřístupná, sám nikdy nevím, jestli se mi vlastně líbí nebo ne. Každopádně je stylisticky velice bohatá, na pozadí se dějí různé podivné zvukové kreace pro mě neidentifikovatelných nástrojů, které jsou neskutečně zajímavé. Pojďme radši dál. „Secret Door“ začíná jemným intrem, procítěný Alexův zpěv v doprovodu akustické kytary a old school kláves (hammondy?), to bude slaďák, říkáte si. Omyl. Matt to nedopustí. Rytmus bicích ve stylu africké kmenové hudby vyburcuje zbytek kapely a song se slušně rozjede, i když nadále zjemňovaný krásnými klávesovými plochami v pozadí. Tempo se několikrát zlomí a vrátí do původního poklidného módu, až se nakonec song promění v nadýchaný soft rock s klenutými popovými vokálními harmoniemi. 

Zajímavá je i následující „Potion Approaching“, kombinující téměř garáž rockový riff v přímočaré indie struktuře s rozmáchlým psychedelickým refrénem. Tady je inspirace QUEENS OF THE STONE AGE více než evidentní, včetně závěrečné valivé mezihry. Nenápadná, ale o to lepší, možná dokonce jedna z nejlepších z desky, je „Fire And The Thud“. Jemný začátek se surfrockovým riffem v stoner nádechu, nádherná melodie, atmosféra ve které se zhmotňuje nekonečno prostoru a absolutní sucho nehostinné pouště. Být tento song k dispozici o deset let dřív, byl by dokonalým soundtrackem ve filmu „Strach a hnus v Las Vegas“, zejména ve scénách plných halucinogenních drog při tripu v poušti. Krásným retro popíkem je pak „Cornerstone“. Alex zde svým lehce afektovaným a teatrálním projevem připomene styl Morrisseyho a dělá to skvěle. Návratem do tajemné atmosféry je „Dance Little Liar“ . Takhle nějak by asi zněli THE DOORS, kdyby dělali hudbu v nultých letech. Za mě je to další z těch nenápadných songů, které klamou tělem. Má totiž všechny esa v rukávu – zajímavou melodii, výbornou zvukovou dramaturgii, výživné sólo, jiskřící náboj. Nikdy jsem ale nepřišel na chuť kousku „Pretty Visitors“. Rychlé, téměř protopunkové pasáže, kombinované s valivými kolovrátkovými segmenty jsou na mě moc divoké. Příjemný závěr pak obstará „The Jeweller´s Hands“, v rámci kolekce spíš „jen“ průměrný song, ale pořád slušné řemeslo.

Co dodat na závěr? Velké změny přinášejí rozporuplné reakce. Vždy. Bez výjimky. Tak to bylo i s „Humbugem“. Někdo ocenil odvahu kapely vystoupit ze svého stínu a zkusit něco úplně nového, rozvíjet svůj potenciál, experimentovat. Někomu chyběla stará verze kapely, hity, jasné a přímočaré vypalovačky. Já sám jsem se až po letech z druhé kategorie přesunul do té první a teď naopak oceňuji jednak odvahu kapely nahrát toto album, jednak vidím, jaký talent a potenciál v sobě skrývali.

25.10.2025	Diskuse (0)	Tomáš