ARCTIC MONKEYS - Favourite Worst Nightmare

90%

Rok 2006 byl pro „Opičáky“ nabitý od začátku až do konce. Když jim konečně v lednu vyšel debut, přepisoval historické tabulky. Cédéčka se dají sice vyrobit rychleji než vinyly, ale lisovací stroje stejně jely dnem i nocí, aby se dostalo na všechny. Kapela samozřejmě taky intenzivně koncertovala. S tím pak souvisela i další, lehce kontroverzní aktivita. V průběhu turné, aby nevypadli z kreativního procesu, složili a nahráli pár nových songů, které hned v dubnu 2006 vrhli do světa v podobě pěti písničkového EP „Who The Fuck Are Arctic Monkeys?“. Kromě jednoho songu z debutu se jednalo o 4 nové skladby. Písničky samotné jsou fajn, ale je cítit, že nedostaly stejnou studiovou a producentskou péči jako debut, proto znějí spíše jako nedopilované b-sides. Nepřejícníci kapelu samozřejmě okamžitě obvinili z vypočítavosti, že se chtějí nabalit na úspěchu debutu a podobně. Nic tomu ale nenasvědčuje, spíš byla tehdy skupina v brutálním rauši, který připomínal šílené pracovní tempo velkých rockových kapel v šedesátkách a sedmdesátkách. Nahrávání, koncertování, nahrávání, koncertování. A pořád z nich padaly další a další nápady, pořád měli dost sil. Než se ale pustili do příprav druhé desky, vypustili ještě další singl. „Leave Before The Lights Come On“ vzniknul v průběhu nahrávací session prvního alba, ale z nějakého důvodu se na něm nakonec neobjevil. Vydali ho proto samostatně, i když tematicky vlastně patří k debutu.

Před posunem k druhé desce došlo v kapele k jedné personální změně. Původní basák Andy Nicholson byl z kapely odejit, i když nakonec sám uznal, že to bylo správné rozhodnutí. Nezvládal pracovní tempo, potýkal se s vyčerpaností a nedokázal se naladit na náročný muzikantský životní styl. Zůstali však se zbytkem party kamarádi a dodnes se doma v Sheffieldu potkávají. Nahradil ho Nick O´Malley. Sestavu máme teda opět připravenou, jdeme na dvojku.

Je těžké si představit, pod jakým tlakem čerstvě dvacetiletí kluci, z kterých se přes noc stali hvězdy globálního formátu, museli být. Někdo je předem odepisoval a tvrdil, že debut byl jen dobře načasovaný hype, ale tím měla jejich kariéra vlastně i skončit. Někdo si přál další verzi debutu, nebo naopak čekal úplně něco jiného. V podstatě celý rok 2006 byla kapela na světovém turné, v průběhu kterého připravovala nový materiál, který si průběžně testovala na živých vystoupeních. Kluci se ze slávy nepos…li, věděli, co chtějí dělat, a věděli i to, že na to mají. Nahrávalo se v Londýně v Miloco Studios se dvěma producenty. Mike Crossey produkoval už jejich první EP, novým členem týmu byl ale James Ford, který pak bude mít prsty už ve všech dalších deskách kapely, a dokonce hraje na bicí i v Turnerově bokovce THE LAST SHADOW PUPPETS. Od nahrávání debutu uběhl sice jen jeden rok, ale Opičáci stihli nabrat spoustu zkušeností a rozhledu, takže se nebáli roztáhnout svoje křídla (nebo spíše dlouhé paže?). Připravili materiál, který je evidentně vyzrálejší, jak zvukově, tak i dramaturgicky. Nesnažili se dělat věci úplně jinak, spíš prošli organickou evolucí, ve které najdeme stopy vedoucí k první desce, nové polohy a dokonce i možné náznaky budoucího vývoje. Samozřejmě média i fanoušci netrpělivě očekávali, co se bude dít, hltali každou zprávu, která mohla vnést světlo do prosakujících tajností kolem novinky. Napětí tedy narůstalo a hodně lidí si pokládalo otázku -Otřese se země i podruhé?

Začátkem dubna 2007 přišel první otřes. A byla to teda hodně silná šupa. Úvodní singl „Brianstorm“ byl jako výbuch atomovky. Šílené psychedelické intro plné agresivních bubnů se rozjede do paranoidního sprintu plného sekaných riffů, prokládaných kratičkými mezihrami s basovými riffy, kytary bojují s rytmickou sekcí o nadvládu, do toho Alex sází jednu sloku za druhou prakticky bez refrénu. Tří minutový nepříčetný masakr. Vystřelili nám mozek první ranou. Tohle že mají být nový ARCTIC MONKEYS? Máme se těšit, nebo se v panice schovat pod postel podělaný strachy? Nebo obojí?

Odpověď na tuto otázku se jako první dozvěděli obyvatelé země vycházejícího slunce. Ano, Japonsko byla první země, kde album vyšlo. Až pět dnů na to se dostalo i na domácí fanoušky. Rekordy debutu sice překonané nebyly, ale pořád se jednalo o fantastická čísla. Deska samozřejmě zamířila okamžitě na UK Nr.1 a první týden pípnul její čárový kód v obchodech 230 tisíc krát. Za oceánem pak startovala ze sedmého místa a prodejci si museli vyslechnout dalších 44 tisíc pípnutí. Od debutu uplynulo jen 14 měsíců!

Při poslouchání alba si můžeme všimnout několika charakteristických bodů. Materiál je dramaturgicky vyspělejší, více si pohráli s dynamikou, s atmosférou, nebo s aranžemi. Produkčně je to taky velice kvalitně ošetřeno. Velký prostor v rámci samotné muziky zde dostávají bicí. Matt byl skvělý už i na debutu, ale teď se cíleně dral dopředu. V nejednom songu jeho bubny v některých pasážích dominují a posouvají zbytek kapely do role komparzistů. A hraje mu to výrazně tvrději. Vlastně celá kapela hraje proti debutu citelně tvrději. Není to náhoda. Při letních festival v Americe totiž viděli vystoupení QUEENS OF THE STONE AGE, které je nadchlo a vzali si z něj zásadní ponaučení – musejí hrát tvrději. Textově se Alex kromě obvyklých pozorování každodenností života začal více věnovat i osobnějším tématům, zejména vztahům. Zároveň se cíleně zaměřil i na pestrost svého zpěvu. Na debutu zpíval prostě jak mu huba narostla. Primárně chrlil texty příběhů, které se snažil převyprávět rychle a syrově, jak to dělají teenageři v partě svých vrstevníků. Teď začínal objevovat možnosti svého hlasu. Hrál si s barvou, naléhavostí, zkoušel různé polohy. A ještě jeden element vykukoval, a do budoucna se stal důležitou součástí tvorby kapely. Láska k starým filmům se zhmotnila v samotné muzice. Ve skladbách jsou slyšet nuance filmové hudby, ať už dramaturgické, náladové, nebo i originální výňatky, jako orgánové intro z filmu „Hodný, zlý a ošklivý“ ve skladbě „505“. Co nám teda nabízí albová dvojka?

„Teddy Picker“ se pocitově blíží ranné tvorbě, ale zvukově je sevřenější a tvrdší. Hypnotický motiv a hororová mezihra má nádech filmové muziky. Skvělým a zároveň pořádně ostrým songem je „D Is For Dangerous“. Temné zabarvení s příchutí tajemna, podpořené živelnou syrovostí je odzbrojující. Tempo ještě vyšponuje „Balaclava“, kde se opět předvádí Matt. Přepínání mezi utíkající rytmikou a zpomalenými mezihrami s dunivými bicími funguje perfektně. Old schoolová „Fluorescent Adolescent“, vybraná jako druhý singl, je právě tím pojítkem ke „starým Opičákům“. Jemnější, můžeme říct až milý song, je esenciálním hitem. Hravá rytmika, několik melodických linek a výborný text o stárnoucí ženské, která si furt myslí, že je puberťačka. Nostalgie se mísí s krutou životní realitou. Alex Turner opět prokazuje svojí textařskou genialitu a celá generace mladých Britů opět zpívá o svém životě. Dokonalý kytarový popík. Dalším songem s tajemnou a znovu i lehce filmovou atmosférou je „Do Me A Favour“. Pomalu se otevírající song, stojící na hypnotické basové lince v kombinaci s dunivými bicími, kolem kterých se jen pozvolna rozehrává děj a buduje napětí. Když už jsme definitivně ukolébaní a smíření s tím, že tohle bude příběh bez rozuzlení, vlítnou do nás najednou ostré kytary a řežou hlava nehlava jako nějaký maniak v hororu. Zajímavým kouskem je i „This House Is A Circus“. Mixuje polo-reggae rytmus ve stylu MADNESS s agresivním alternativním rockem. V závěru se song rozjede do skutečně tvrdé divočiny, která už není tak pubertálně milá, jako bylo cokoliv na debutu. Tohle je cíleně a vědomě tvrdé, nekompromisní, až z toho jde mráz po zádech. A pak zase trochu do oldschoolu. „If You Were There Beware“ má tak typický riff, že by se okamžitě mohl přesunout na debutové album. Něco je ale jinak. Song není zdaleka tak uvolněný a přímočarý. Zádumčivá atmosféra, košatější struktura, tohle je skutečně další vývojový stupeň, která si možná ještě vypomáhá starými triky, ale už z nich tvoří něco nového. Tempo se výrazně zrychlí v „The Bad Thing“, která je překvapivě jednoduchá a hozená do indie punk rockového kabátku. Většina songů má jen lehce přes tři minuty, proto deska parádně odsýpá. I když už jdeme do finále, ještě nám nedali čas vydechnout, natož se začít nudit. Trochu nenápadná „Old Yellow Bricks“ rozehrává další kolo kočkování mezi melodickým základem a tvrdými mezihrami hojně živenými agresivními bicími. Závěrečná „505“ je ale skutečnou perlou. Už začátek, kde Alex zpívá na pozadí hammondů je čarovný. Jak se postupně přidávají další nástroje, v klídku, bez spěchu, song roste. Ani nepostřehnete a bicí už drží slušný rytmus a rosteme dál. Alex přechází do vyšších poloh, přidává na naléhavosti, kytary mezitím už značně přitvrdily taky. A jak se to všechno nenápadně rozjelo, tak to taky najednou nenápadně skončilo. Jen jemné dozvuky nám dokreslují závěr, jako kýčovitý západ slunce v nějakém westernu.

ARCTIC MONKEYS byli v této době skutečně zřejmě nejpopulárnější a nejžádanější britskou kapelou. V roce 2007 headlinovali Glastonbury a následně dvakrát vyprodali Old Trafford Cricket Ground v Manchesteru. Kapacita 55 tisíc. Slušné na kapelu, která vylezla z undergroundu před necelými dvěma lety.

Být „Favourite Worst Nightmare“ debutem, dávám mu 100%. Takhle je přece jen trochu ve stínu skutečného debutu, ale kvalitativně se mu prakticky vyrovná. Není tak přístupný jako prvotina, musíte mu věnovat přece jen trochu více pozornosti, ale pak určitě oceníte ten evidentní posun, který kapela čerstvých dvacátníků za těch pár měsíců udělala.

18.10.2025	Diskuse (0)	Tomáš