ARCH / MATHEOS - Winter Ethereal

90%

Všichni asi znáte takový ten marketingový tahák typu potraviny s příběhem, umožňující, samozřejmě s blahodárným dopadem na marži, pořádně napálit cenu. Ačkoliv se tedy začátek této recenze ponese v podobném stylu, o tak laciné zaujetí čtenáře mi nejde. Chci jen, aby na výsledný verdikt, ke kterému se snad postupně dopracuji, bylo možné nahlížet z co nejširší perspektivy. Umělci jako Jim Matheos si to jednoznačně zaslouží.

S FATES WARNING jsem se seznámil v roce 1989 prostřednictvím „Perfect Symmetry“ s tím, že se jedná o takové podivné QUEENSRŸCHE. Navzdory hlavě plné Keeperů jsem si uvedené album tehdy zamiloval. Ray Alder se stal jedním z mých nejoblíbenějších zpěváků a tak to už zůstane, i když ztratí hlas definitivně. Starší desky zmíněných progresivistů se ke mně dostaly až o pět let později ve spojení s cd reedicemi. Najednou byly mé uši konfrontovány s dost odlišnou hudbou, a hlavně Johnem Archem. Nicméně, taktéž „The Spectre Within“ a „Awaken The Guardian“ se brzy vyšvihla mezi má nejoblíbenější metalová dílka, na čemž měl lví podíl právě John. Dotyčný rozhodně nepatří mezi konvenční rockové zpěváky, proto mám plné pochopení i pro posluchače, kterým se jeho hlas zrovna nelíbí. Směs vypjatého, velmi procítěného zpěvu, zajímavých melodií, opravdu hodně heavy riffů a nápadité rytmiky mě na uvedených albech ovšem fascinovala už od počátku. Šlo o jedinečný svět, který v podstatě nešlo kopírovat ani více sdílet. V dalším si dovoluji odkázat třeba na sleeve note Mikea Portnoye v bookletu skvostné CD reedice „Awaken The Guardian“, vydané takřka o dvacet let později.

Od té doby se vlastně nic nezměnilo. Matheosem dirigovaný, ale i sdílený projekt ARCH/MATHEOS jsou vlastně staří FATES WARNING ve verzi 2.0. Symbolicky tedy budu pár svých dojmů sdílet i já, jakkoli při samotném poslechu zůstávám opět sám; krásná doba.:) Ostatně i projev obou zpěváků FATES WARNING vždy tak trochu představoval hlas volajícího na poušti. Archa lze dokonce považovat za něco jako heavymetalového muezzina. Gigantické Matheosovy riffy si jednoduše žijí vlastním životem, zpěv nezpěv. Pokud už poskytuje nějakou podporu zpěvu, podtrhuje spíše celkovou náladu, nikoli líbivou vokální linku. Pokud se snaží ještě více, ztrácí jedinečnost. Podobný osud má pak jeho hra též ve chvíli, kdy se snaží více přiblížit posluchačům. Zpěv Johna popsaný fakt plně reflektuje, pro Jima tudíž jasná volba.

Osobně jsem za dvě souběžné fungující podoby FATES WARNING vděčný. Netuším, která z nich je lepší, naplno si užívám obě. Dvojka ARCH/MATHEOS mě každopádně opět odstřelila. Absolutně přitom neřeším ohromnou instrumentální kvalitu, jejíž nuance rozkrýváte jen pozvolna, přestože ji vnímáte okamžitě. V prvé řadě jde o onu zvláštní magii plynoucí z téměř bizarního spojení mnoha vrstev často velmi hutných kytar s maximálně intenzivním, vysoko položeným vokálem. Jim s Johnem si prostě v nejlepší tradici US power metalu jedou to své, přičemž se často efektně protnou. V rámci klasického metalu tak vzniká něco nevšedního, např. „Wrath of the Universe“. V této osmiminutové kompozici nabalené na riff evokující jedovatost SLAYER dosáhli svého dalšího vrcholu. O thrash se Matheos otře už v úvodním minieposu „Vemilion Moons“. Nemá přitom absolutně žádné skrupule. Po jímavém intru nejprve potěší fanoušky FATES let devadesátých, vzápětí s noblesou přeřadí na OPETH, kteří ho v poslední době inspirují opravdu hodně, a následně vyztuží první sloku sušším riffem ve stylu METALLICA, resp. MEGADETH. Gradace se odehrává na bázi již zmíněného US power metalu, znovu fúzujícího se zemitějšími OPETH. Uvedená kombinace, jakkoliv může působit podobně jako řízek s houskovým knedlíkem, funguje opravdu dobře, protože Matheos patří mezi vyvolené. Takže, když třeba mistr již zmíněnou „Wrath of the Universe“ pompézně uvede ve stylu DREAM THEATER, nedostaví se žádné znechucení, jen nostalgická vzpomínka na něco kvalitního odvátého větrem. On navíc může, protože sám už x-let patří mezi hudebníky inspirující. Určitému „zopethovatění“ zvuku FATES WARNING, a teď i ARCH/MATHEOS, dále napomohlo angažmá Jense Bogrena. Jakkoliv přístup dotyčného, blízký uniformitě „holiče mariňáků“, v podstatě nesnáším, formálně jeho práci nelze vytknout nic. Kytary zní mohutně, bicí razantně a navzdory účasti pěti bubenických es dokonce i poměrně vyváženě. Snad jen baskytaře bych někdy nepatrně přidal. Každopádně ve chvíli ponoření do zatraceně přesných rytmických orgií Bobbyho Jarzombeka se Stevem DiGiorgiem jsem se i díky zvukové čistotě dostal do téměř hypnotického stavu.

Samostatnou kapitolu představuje samozřejmě John Arch. Výkon, který podal na prahu šedesátky, je těžko k uvěření. Pokud chcete srovnávat s Alderem, nedělejte to. Když už, tak na mocném podvozku nazvaném „Pitch Black Prism“, kterým startuje poslední a zřejmě nejnáročnější část alba. Matheos se během finálního tria skladeb urval ze řetězu a zavzpomínal na staré dobré časy někde mezi „Perfect Symmetry“ a „A Pleasant Shade of Gray“. Ke dvěma sólovým soubojům zde vyzval i svého starého parťáka Franka Arestiho. Projít muzikálním pletivem závěrečné třetiny není vůbec snadné. Vše se zde jakoby koncentruje, zahušťuje a ještě více zosobňuje, a to až do rozloučení, kterým vyvrcholí monumentální gradace rozsáhlé „Kindred Spirits“, brutálně, ale skvěle odbouchané novým bubeníkem CYNIC Mattem Lynchem. Bomba! Zadarmo ovšem nedostanete nic.

Ano, i když se ti dva pánové sešli po velmi dlouhé době, po všech stránkách si sedli, navzájem se nepřestávají inspirovat a dopřávají si maximální tvůrčí pohodu a svobodu. Proto jsou po další dekádě stále spolu a proto teď stále dokola poslouchám „Winter Ethereal“.

29.05.2019	Diskuse (17)	Pekárek hackl@volny.cz