ANTHRAX - Cursum Perficio
Od zaběhlých kapel jako ANTHRAX již dnes nelze čekat nic jiného než sázku na jistotu. Zvlášť když jejich albová novinka „Cursum Perficio“ přerušuje desetiletou pauzu tvůrčího ticha, po které by bylo opravdu bláhové čekat od nových skladeb nějaké úhybné manévry do neprobádaných oblastí. Fanoušek newyorských thrashers tak dostává materiál, kde klasický rukopis ANTHRAX poznává prakticky okamžitě a kde se toho zajímavého ve vztahu k starším nahrávkám děje zas o něco méně. Je však dobré mít na paměti, že ponávratové období započaté albem „Worship Music“ z roku 2010 je vnímáno jako velmi úspěšná kapitola historie souboru, a tak opravdu nebyl důvod něco na osvědčené receptuře měnit.
Z formálního pohledu tak působí nový materiál naprosto v pořádku a platí za zcela typické dílo pozdních ANTHRAX, tak jak si svou tvorbu kapela nalinkovala již půldruhé dekády nazpět. Je nutné přiznat, že tihle muzikanti jsou stále ve velmi dobré kondici a naplňují předpoklady dobře odvedeného řemesla. Ostrých riffů Scotta Iana je zde pravděpodobně o trochu méně než na předchůdci „For All Kings“, ale baskytara Franka Bella stále tuží správně olovnatý sound tolik typický pro tuhle kapelu. Sóla šikovného kytaristy Jona Donaise se mě letos jeví velmi zajímavě a jsou do songů umisťována s opravdovým vkusem a citem pro funkčnost celku. Motor kapely Charlie Benante stále patří mezi nejlepší metalové bicmany světa a jeho forma má stále potenciál nakopávat skladby do velkolepého vyznění. V neposlední řadě pak rtuťovitý indián Joey Belladonna prezentuje svůj typický vokál velmi vitálním způsobem, po kterém poznáte ANTHRAX prakticky okamžitě. Zkrátka, Joey je stále ve vynikající formě.
Přejděme však k méně pozitivním věcem. Tou hlavní z nich je přesvědčivost, četnost a skutečná zajímavost nápadů, jakými oplývají nové skladby. Inspirativnost je vlastně o řád nižší než na všech dosavadních albech nezpívaných Belladonnou a posluchači se až tak nedostává zajímavých kontrastů mezi riffoidními běhy a refrény. Ohledně vygradovanosti skladeb opravdu cítím menší náboj i nižší schopnost gradace či proměn, naopak ve výsledku je dost songů zprůměrovaných, tak aby náhodou nějaký nevyčníval mimo mantinely osvědčeného. Kapela trefně vybrala před vydáním zdejší singly, protože hned ten pilotní „It´s For The Kid“ platí za moshující řežbu, jaké nedokáže na albu konkurovat prakticky žádná další skladba. Tohle je bláznivá jízda s odkazy na nejlepší chvilky historie této kapely. Typický song od ANTHRAX v tom nejlepším možném rozpoložení. Vůbec na jeho adresu nepobírám výtku, že jde o kopírku stylu z osmdesátek, zde totiž přichází band zvukově repasovaný na aktuální podmínky. Jasně, stylově nic nového pod sluncem, ale skvělý vál každopádně.
Být v úvodní rozmáchlé „The Long Goodbye“ patrná větší dramaturgická diferenciace mezi jednotlivými pasážemi, konkrétně slokami a refrény, dost pravděpodobně by měla i tahle věc nárok dostat se mezi absolutní klasiku, leč song na můj vkus jede prakticky v jedné rovině a nikdy nedosáhne vyvrcholení. Zpěvná hymna „Everybody´s Got A Plan“ platí za song na pomezí metalu a punku, který se však na rozdíl od hitovek minulosti velmi brzy oposlouchá a po nápadných úvodních sloganech se jeho dějství odehrává prakticky v prostoru obvyklostí a vytěžené průměrnosti. Výrazným songem se může stát „The Edge Of Perfection“ s takřka blackmetalovou kytarovou smrští a decentním blast-beatem, jenže po chvíli si i u téhle vypalovačky, tak trochu sklouzávající do sladkobolnějších prefabrikátových poloh chorálového neo-metalu, uvědomujete, jak rychle se vám to celé obehrává. V každé z výše uvedených skladeb je však vždy alespoń něco, co vás zaručeně zaujme a potěší, ať už jde o rytmickou souhru, zvuk riffů a nebo s potencí vystřelené kytarové sólíčko. Pátá „Infectious“ údajně má být skladbou, které podlehne každý vlastník rockovějšího cítění. Ano, jistá bodrost a odpich znát opravdu je, ale zpěvová linka na mne působí jaksi kolotočově, a tak po nějaké době to pravé ořechové marně hledám i zde.
Hodně se mi naopak líbí tvrdé songy zahajující druhou polovinu alba – ať už jde o grooveový blitzkrieg tíhnoucí k hardcore feelu „NYC ´93“, ve kterém poznávám spíše ANTHRAX z bushovské éry devadesátých let, a nebo pak také bezútěšný, avšak velmi zajímavý titulní flák „Cursum Perficio“ plný temnoty a rafinované melodiky. V obou případech jde o dobré věci. Kvalitu druhého pak podtrhuje i jistá podobnost Belladonovy dikce připomínající desku „Persistence Of Time“. K podnětným věcem ve výsledku řadím pak i následné kusy, včetně závěrečného rychlého nářezu „My Victory“, který zakončuje album, jež svým vyzněním sice zachovává ANTHRAX osobitý ksicht a ctí kvalitní řemeslné ošetření, ale po stránce podnětnosti a četnosti nápadů se album nedokáže vymanit z pozice nejslabšího albového zápisu, na jakém byl v rámci ANTHRAX ke slyšení hlas Joeya Belladonny. Prostě jsem čekal o trochu víc, byť chápu, že chlapci mají svůj věk a po desetileté studiové pauze je pro tuhle kapelu asi těžké navázat na přerušenou nit. A to může platit i u tak semknutého a často koncertujícího uskupení, jakým ANTHRAX bezesporu jsou a po většinu své historie vždy byli. Dobré, ale je tohle tzv.dobré pro ANTHRAX opravdu dobré?
| 01.10.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
