ANETTE OLZON - Praha, Rock Café, 9.srpna 2026

Pět dnů na Brutal Assault a pořád mi to nestačilo. Respektive mi to stačilo až až, ale když jsem si o pár měsíců dříve kupoval příslušný lupen na další koncert, tak jsem se sebou neměl slitování. Anette Olzon jsem během její éry s NIGHTWISH nikdy naživo nezažil. Šestým koncertním dnem v řadě se pro mě tedy stala tahle švédská královna. A překonala má očekávání.

NIGHTWISH si v tuhle chvíli dávají už několikaletou pauzu, o které nikdo neví, jak dlouho bude trvat ani jestli se nakonec nezmění v přestávku trvalou. Jako jejich dlouholetý fanoušek tak beru všechny možné drobky a spin-offy, které se nám dostanou na stůl. Navštívil jsem první turné Holopainenových AURI, koukal, jak lidé roní slzy u opětovného spojení Marko Hietaly a Tarji Turunen i sledoval, kterak sólově prohání hlasivky Floor Jansen. Originálu se nic nevyrovná, ale ten musí vedle návratu na koncertní pódia také vybřednout z bažiny orchestrální vrstevnatosti a barokní složitosti, kam se na posledních dvou deskách propadl.

Pokud bych měl srovnávat, tak se současná tour Anette ze všech zmíněných nejvíc blíží termínu revival. Přestože se po vyhazovu od slavných Finů občas snažila, tak její úsilí příliš nikam nevedlo. Vydala tři sólové desky, jedno kolaborativní album z Russellem Allenem, ale největší životaschopnost asi projevil projekt DARK ELEMENT, který poskládala s Jani Liimatainenem, někdejším kytaristou SONATA ARCTICA a INSOMNIUM.  On potřeboval zpěvačku s ksichtem, ona někoho, kdo je schopen složit pár solidních písní. Třeba takové „The Ghost and the Reaper“, „My Sweet Mystery“ nebo „Not Your Monster“ hezky klouzaly po popově nablýskaném povrchu podobnému těm nejodlehčenějším Holopainenovým kompozicím, jimiž se zjevně inspirovaly. Pár milionů shlédnutí na YouTube tyhle singly mají, ale možná oba interpreti čekali víc. Po dvou albech a několika vystoupeních byl projekt dán on hold. Loni se pak Anette odhodlala vsadit na jistotu a zabřednout do vod, kde ji lidé vidí nejraději, a vydala se na šňůru po Jižní Americe čítající Argentinu, Peru, Chile a několik zastávek v Brazílii. Spouštěcím mechanismem byl podle jejích slov místní promotér, který dal dohromady kapelu, takže mohla prostě jen přijet, nazkoušet program a vyrazit. Šlo o její první sólové turné po deseti letech a zjevně se povedlo, jelikož se letos se stejným programem vydala i po Evropě.

Moc velké propagace koncertu jsem si u nás nevšimnul. Pražská zastávka na mě na jaře vyblikla na bandcampu, ale ještě po několik týdnů nebylo vůbec jasné, ve kterém z pražských sálů se bude konat. Celkem s napětím jsem tak čekal, nakolik se Rock Café se svou kapacitou 600 lidí naplní. Nakonec bych návštěvnost odhadnul tak na dvě stě padesát, což si myslím, že je spíš chybou nevalné propagace než celkového nezájmu.

Příjezd kapely z předchozí štace měl zpoždění, tak se místo avizované sedmé hodiny začínalo až před devátou, a to předkapelou zvanou NYVÝ, což byl hudebně i textově sladkobolný kýč teenagerů či dvacátníků, o kterém se opravdu nedá říct nic kladného. Mezitím před sebou vidím tričko Brutal Assault, tak se během přestávky dáváme s majitelem do řeči a porovnáváme dojmy z festivalu i očekávání od následujícího koncertu.

Jako první bych vypíchnul celkovou pohodu a uvolněnou atmosféru vystoupení. Anette je ze tří zpěvaček NIGHTWISH mojí zdaleka nejméně oblíbenou. Z nahrávek na YouTube plyne, že Švédka není naživo bůhvíjaká vokalistka a netrefuje občas tóny ani u těch písní, které byly dělané pro ni. Nemluvě o Tarjiných skladbách, se kterými se kvůli svému omezenému rozsahu dost potýkala. Z oné trojice zpěvaček se také nejméně podobá vikingské královně a na koncertních videích spíš působí jako nějaká rozpustilá teta. V Rock Café se ale ukázala tahle její lidská tvář jako plus. Anette odhalila své přirozené charisma a konverzační schopnosti a ukazovala se jako normální ženská, které dělá zpívání písní i pozornost fanoušků radost. Dialog mezi publikem a zpěvačkou byl celý večer přirozený a příjemný. Zbytečně ho nenatahovala, ale na rozdíl od běžných frází „jak se máte?“ apod. jsme se také něco dozvěděli. Třeba, že donedávná pracovala jako sestra, nebo že ji k tomuto turné přemluvil manžel. Průpovídky k jednotlivým písním byly trefné a osvěžující. Co nám neřekla, ale co jsem si přečetl v jednom rozhovoru, bylo, že dala před šňůrou vědět i Tuomasovi, že chce zpívat jeho písně, ale od klávesisty zpět žádná odpověď nepřišla. Zeď…

Kladným bodem bylo i to, že v podmínkách Rock Café obstála také hlasově. Nevím, jak by to vypadalo na velkém koncertě, ale to ani není předmětem těchto úvah. V klubu všechny písně odintonovala bez jakýchkoliv potíží a v některých případech i se slušnou bravurou. Hrálo se přísně z „Dark Passion Play“ (2007) a „Imaginaerum“ (2011). Kapela začala méně výraznou „7 Days to the Wolves“, ale hned druhou byla svižná a melodicky atraktivní „Storytime“, která přítomné rozskákala. Obě alba mají lepší i horší skladby, ale ani zařazení těch méně přitažlivých jsem nevnímal jako dramaturgickou slabinu. I kdyby se pustili Finové na další šňůru, tak už asi tyhle položky nikdy neuslyšíme. Naopak bylo zajímavé sledovat, jak vřelý vztah k věcem jako „Ghost River“, „Rest Calm“, „Turn Loose the Mermaids“ nebo „Meadows of Heaven“ zpěvačka i celá kapela má.

Podle jmen hudebníků bylo jasné, že jde stále o tu stejnou skupinu, kterou dal loni dohromady onen jihoamerický promotér, což Anette během večera i potvrdila. Samí Brazilci. Kytaru obsluhoval Sanzio Rocha, klávesy Vithor Moraes, bubny Kiko Lopes a basu a doprovodné vokály pak obstaral Filipe Duarte, který tak opravdu plně a kvalitně suploval role Marca Hietaly a fakticky i druhého frontmana bandu. I bez mikrofonu se mimikou velmi živě projevoval také klávesák, který se také ukázal jako vynikající muzikant, jenž bez problémů zvládal všechny Holopainenovi komplikované pasáže. Vůbec šlo v případě Brazilců o velmi dobré muzikanty a vzhledem k vyhranosti bych si tipnul, že dříve hráli v nějakém místním NIGHTWISH revivalu. Jako jediný lehce slabší kus mi připadal bubeník, který obsluhoval některé pasáže vyžadující dvojšlapku pouhým rockovým bum/čvacht. Ale to je pouze hnidopišská poznámka někoho, kdo zmíněné songy slyšel nespočetněkrát.

Anette během večera i pobavila, když málem zapomněla na vůbec největší hit své éry a omylem uvedla následující píseň. „Pardon, pardon, musíme ještě přeci zahrát ten song o té kytce,“ smála se a publikum s ní. Druhou hitovku tohoto období pak od Finů už nikdy neuslyšíme určitě. Jde totiž o pomstychtivé vale Tarje „Bye Bye Beautiful“. Anette z nějaké zášti podezírat nemusíme, prostě zahrála skladbu, kterou chtějí lidé slyšet. Koncert plynul energicky a přirozeně, ale nic nás nepřipravilo na velkolepé finále, kterým byla čtveřice těch nejsilnějších kompozic z obou desek. Hlavní set uzavřela „Song of Myself“, velkolepá desetiminutovka, která patří dle mého názoru množstvím svých silných hudebních motivů mezi ty vůbec nejlepší skladby NIGHTWISH, ačkoliv ji kapela prakticky nehraje. Následoval první přídavek „Scaretale“, u které zpěvačka dělala různé ksichty, jak to známe z klipu. Vůbec nejsilnějším zážitkem ale bylo magnum opus z alba Dark Passion Play, tedy třináctiminutová „The Poet and the Pendulum“, kde Brazilci ukázali, že opravdu (až na bubeníka) nezůstávají originálním NIGHTWISH muzikantsky nic dlužni. Atmosféra v klubu sahala po hudebním orgasmu, který pak přišel v podobě závěru. Ten obstarala jak jinak „The Last Ride of the Day“ v podobně překotném tempu a intenzivní kvalitě.

Když jsem se ten den musel z Rock Café kvůli protahovanému začátku koncertu vracet domů, chvíli jsem přemýšlel, jestli se na to nevykašlu. Byla by to velká chyba. Vynikající a velmi příjemný koncert, po kterém jsem definitivně přestal na Anette shlížet úkosem. Sorry, Anette, omlouvám se.