AMORPHIS - Halo

70%

O tom, že má být nová deska AMORPHIS více progresivní jsem se dověděl s mírným zpožděním. Poslech první čtveřice písní byl za mnou a zrovna jsem usoudil, že nejlepším leitmotivem recenze bude sdělení, že „Halo“ je nahrávka decentně progová. Jenže dotyční si velmi chytře hrají už více než tři dekády. Jinak řečeno progový prvek, tedy pokud za něj budeme považovat hlavně masivní začleňování popu, je v podstatě základním znakem jejich tvorby. Zmíněný leitmotiv jsem tedy radši nechal viset ve vzduchu a začal se o to více věnovat dalším skladbám. Za chvíli jsem si začal připadat jako zlatokop freneticky kroužící s rýžovací pánví uprostřed ledové řeky. Nedělal jsem si zas tak velké naděje, poslední alba finské stálice mi přes veškerou chytrost a kompoziční zručnost docela splývají a do konce aktuální kolekce zbývalo ještě dost minut. Progresi vem čert, pěkné melodie stačí, není všechno zlato, co se třpytí, a můj pohled bývá občas hodně konzervativní. Od kapely sázející na melodie tudíž chci jen to základní – hity. Přišly?

Pokud Esa Holopainen v jednom aktuálním rozhovoru zmínil ve spojitosti s „Halo“ melodický death metal s hardrockovými vibracemi, po poslechu úvodní skladby „Northwards“ bych mu to podepsal; vlastně s výhradou, její doprovodný motiv je spíš blackový. Fini z Helsinek a hrají zde jako borci ze Skandinávského poloostrova, tj. jako BORKNAGAR a OPETH, popř. ENSLAVED. Proč? Nejde o těžkou úlohu. Pomůže nám převod na společného jmenovatele, a tím je co, resp. kdo? No přeci Švéd Jens Bogren, který novinku produkčně zaštítil. Jakkoli nejde o první spolupráci v tomto formátu, právě Bogrenův specificky-rutinní otisk přesouvá v podobných chvílích severskou melodiku od „tisíce jezer“ někam ke Kebnekaise či dokonce k norským fjordům.

Pořád tu však máme Esovy wah wah a jiné melodické motivy s vypečenými klávesovými rejstříky a také nu-gothic-popové refrény, mezi kterými se většina reálné progrese usedle odehrává. Klipovky „On the Dark Waters“ a „The Moon“ mluví v tomto směru za vše. Skalní byli zavčas uklidněni. Dostali jemně progresivní hity, kterým není co vytknout. Konkrétně, právě „The Moon“ je melody pecka par excellance. Ústřední motiv vám z hlavy dostane snad jen lobotomie. Komu se stýská po starých OPETH, ocení pro změnu „Windmane“ s bravurním výkonem zpěváka Tomiho Joutsena. Dotyčný potvrzuje svou extratřídu i v roce 2022. Growl má prostě perfektní, čistý vokál již méně, ale minimálně ve studiu se to jakžtakž ztratí. Pořád se však jedná o luxusní verzi vokálního prostředku „dva v jednom“. Skoro bych řekl, že čím krásnější melodie zpívá, tím lépe je zpívá. Z hlediska rytmického sluší upozornit na hutné doprovodné tělo, o které se může spolehlivě opřít jak monumentální klenba kláves, tak tradiční kejkle sólové, přesněji první kytary. Vše se odehrává v efektním, nicméně standardizovaném zvukovém kabátci model neurazí nenadchne. Zde se tedy žádný posun neodehrál.

Další skladby už se buď neodevzdávají tak snadno, nebo nezní tak silnými melodiemi. Přes četné poslechy v tom nemám úplně jasno. Jistě, pořád se jedná o vysokou školu písňové kompozice vedené pod heslem „uděláme vše proto, abyste se nudili maximálně tři sekundy“. Jde však o to, zda podobná úporná, až otrocká snaha nemá opačný efekt. Chybí lehkost, přirozenost, cit. Zní to jako klišé, ale ono méně je někdy skutečně více. Což si uvědomíte nejčastěji ve chvíli, kdy udeří symfo sbory. „A New Land“ pokračuje v hitovém trendu na pop/rock/metalové platformě. Výborná koncertní věc s orientálním motivem, špičkovým growlem a typicky finským refrénem, který tentokrát zůstává za očekáváním. Německy valivá „When The Gods Came“ má obdobný problém. Kytary a aranžmá jsou opět lepší než refrén. Taková skladba může sice zpočátku strhnout, ale po úvodních momentech působí nevýrazně. „Seven Roads Come Together“ se snaží uvedený problém překlenout bombastičností, změnami a bohatstvím vrstev. Budiž. Ve „War“ se občas stylově přitvrdí, jenže místo progrese přichází symfonický balast a bolestínský Joutsen. Ano, už mi začíná vadit. Mít prsten z Arabely, už by zpíval pouze drsným vokálem. Netrapte ho, když pro něj nemáte nic pořádného, netrapte ho s refrény o ničem. Titulka splývající hradbu promakaného pop metalového balastu bohužel neprolamuje, ale završuje. V úvodu závěrečné balady „My Name Is Night“ hostující zpěvačka Petronella Nettermalm navíc až krutě dokazuje, v čem tkví rozdíl mezi upřímnou snahou a skutečným talentem.

AMORPHIS nenatočili špatné album, naopak pro řadu fanoušků natočili album, které se jim bude líbit. Minimálně pár týdnu, než ho založí k těm dalším z poslední (víc jak) dekády. Má lhostejnost trvá dál. Perfektní řemeslo a zjevné mistrovství Esy ovšem ctím.

03.03.2022	Diskuse (9)	Pekárek hackl@volny.cz