AMON AMARTH - The Allfather Awakens

80%

Vikingský bojovník v přilbě a s dlouhým vousem vyráží z lodi na pobřeží a masakruje vše, co mu stojí v cestě. V jedné ruce sekeru, ve druhé dřevěný štít, na zádech oštěp, za pasem nůž. Málokdo tomuto děsivému bojovníkovi odolá. A neodolalo mu ani metalové publikum, které ze švédských AMON AMARTH učinilo jednu z největších žánrových ikon dneška. Když se mluví o nástupcích IRON MAIDEN nebo METALLICY ve schopnosti vyprodávat velké arény, je potřeba zmínit i právě je. A pokud mluvíme o deathmetalových odnožích, tak je opravdu jen několik skupin, které dorostly této velikosti. Pro značnou část běžné populace jsou – celkem logicky – chrochtavé zvuky vyluzované z hrdla naprosté no-go, a tak to bude mít death metal vždy těžké. V kombinaci s melodickými kytarovými linkami a harmoniemi ale dal i tento žánr vyrůst několika zástupcům, kteří jsou dnes schopni headlinovat velké festivaly. IN FLAMES, BEHEMOTH nebo právě AMON AMARTH. Každý z nich přináší něco originálního, každý svým způsobem mezi dalšími příbuznými představiteli vybočuje.

AMON AMARTH svou vikingskou poetikou. Někomu to může připadat laciné, jinému už ohrané, nelze jim ale upřít stylistickou zakotvenost. Když vyrazíme na AMON AMARTH, víme, co dostaneme. Stejně jako když si pustíme jejich desku. I když se příliš nemění, je možné u těchto Švédů přesto nějaký vývoj vymezit. Od syrových a zvukově brutálních ranných alb přelomu tisíciletí, přes vrcholné období na konci nultých a počátku desátých let až po současnou, řekněme zralejší a komerčnější periodu, které ne každý fanoušek přišel na chuť.

Na rovinu je možné říct, že poslední alba AMON AMARTH nepatří k těm nejlepším z jejich diskografie. Objektivní posluchač by měl ale také uznat, že nejsou vůbec špatná a na většině z nich nalezneme jeden dva majstrštyky a několik dalších solidních zápisů. Já za nejslabší desku současné éry považuju „Jomsviking“ z roku 2016, na které se současný komerční styl ještě nepodařilo protnout s dostatečně chytlavými skladbami. Většina recenzentů to naopak nejvíce (až nespravedlivě) nandala minulé „The Great Heathen Army“ (2022), údajně kvůli již přílišné obnošenosti předváděného. Upřímně – za těmito Švédy nechodíme, abychom sledovali nějaké avantgardní posuny. Jdeme si pro jednoduše a umně připravenou vikingskou krvavou polívku, spolehlivou a chutnou, na kterou jsme po pár letech zase dostali chuť. Taková je i nová deska.

Kdybych recenzoval tuhle kolekci před měsícem, byl bych přísnější. Možná bych v duchu ostatních mluvil o přílišném spoléhání na jistotu a jisté provařenosti materiálu. S každým dalším poslechem ale tyhle moje někdejší názory berou víc a víc za své. Místo toho se nechávám unášet chytlavostí a přímočarou přístupností předvedeného materiálu. Jestli je nějaká kapela, která dokáže deathově mručet skutečné melodie a fanoušci si je u toho prozpěvovat běžným hlasem, jsou to právě AMON AMARTH. Jejich současné období se vydává cestou většího a většího příklonu k heavy a power metalu a tyhle melodické chrochty jsou jedním z prvků, na nichž tahle cesta k větší líbivosti a pompéznosti staví. Vikingský power death? Proč ne? Do bitvy je potřeba jít s jednoduchým popěvkem na rtech.

Nemůžu říct, že bych mezi desítkou nejnovějších položek současné fošny objevil nějaký svůj osobní top kus diskografie Švédů. Ale nějak mi to nevadí. Protože tu ani nenacházím žádnou věc, která by mě nebavila. Deska neobsahuje žádnou vycpávku a na téhle pětačtyřicetiminutovce neslyším ani žádné zbytečné tóny. Mám pocit, že všechny skladby mají své opodstatnění a jsem rád, že tu jsou. Tady cítím i zlepšení oproti některým minulým deskám, kdy právě „Jomsviking“ nebo „Berserker“ (2019) trpěly některými zbytečnými a málo zajímavými kusy.

AMON AMARTH mívají zhruba tři typy skladeb. Zaprvé zapamatovatelné hitovky, to je ten nejlepší druh. Pak ne tolik výrazné věci, které jsou ale přímo dělány na koncertní efekt a participaci publika. A pak ty třetí, které první dva typy doplňují. Ideální situace je, když se v písni kombinuje jednička s dvojkou a trojky nejsou vůbec potřeba. A taková je i „The Allfather Awakens“.

Začínáme údernou „Gjallarhorn“ o posvátném rohu boha Heimdalla. Má na něj troubit na začátku Ragnaröku a ten jako by začínal i s první věcí současného alba. Rychlá, úderná a veskrze melodická skladba jak s hitovým nábojem, tak s potenciálem výborně fungovat naživo. Silný refrén a podobně výrazný bezeslovně zpívaný bridge, který je zjevně dělaný pro halekání publika. Na současném turné s ní začínají a myslím, že to bude pecka. Další „Eight Legs of Thunder“ má ještě výraznější hlavní motiv. Maidenovsky je uveden na začátku kytarami, aby se opět objevil v refrénu. Lehká zpěvná melodie doprovázená synkopovanými riffy bude myslím opět velmi dobře fungovat i naživo. Podobným stylem je dělaná i rychlovka „We Rule the Waves“, jejíž refrén je opět vytvořen pro skandování publika. Sází AMON AMARTH na jistotu? Asi ano, ale proč by to mělo vadit, když ty věci fungují. Neobvyklým zářezem je naopak následující „Upphaf“, což je vůbec první akustická balada v historii kapely, a i v deathovém projevu celkově jde o stylistický neotřelý prvek. Je dobré, že se tu Johan Hegg nepokouší o běžný zpěv. To je disciplína, která mu není vlastní, o čemž jsme se přesvědčili už dříve.

Stejně silná je i druhá a nesinglová polovina desky. „Die With a War Cry“ je asi nejtvrdší a nejhutnější skladba alba, přesto si i ona ponechává dostatek zpěvnosti. Jako kdybychom se zde vraceli k dřívějšímu vrcholnému období kapely. Titulní „The Allfather Awakens“ zase svým jednoduchým přímočarým powermetalovým odpichem dobře symbolizuje současnou fázi jejich kariéry a upomene svou chytlavostí třeba na „Heidrun“ nebo „Find a Way or Make One“ z předchozí fošny. Kdybych si měl ale z celé současné kolekce vybrat, tak možná ukážu na předposlední „Oden’s Hunt“. Přímočará rychlojízda, která kombinuje to nejsilnější z AMON AMARTH: brutální dvojšlapkový zápřah bicích doprovázený rytmickými kvartolami na činely, výrazné kytarové melodie a harmonie a Hegg, který tu chrochtá jak o život. Nechci vyjmenovávat všechny skladby, ale i ty zbývající tři stojí za pozornost a nejde o vycpávky.

„The Allfather Awakens“ není nejlepší deska diskografie AMON AMARTH, je to ale možná nejlepší album současné fáze jejich kariéry. Všeotec Odin, bůh války, moudrosti a poezie, ani do teď nespal, ale tentokrát je opravdu a ve všech směrech probuzený. Naživo ho uvidíme v 6. listopadu v O2 Universu.

26.10.2026	Diskuse (0)	Gazďa