AMON AMARTH, ORBIT CULTURE, SOILWORK - Praha, O2 Universum, 6.listopadu 2026

Ve velmi dobré formě dorazili severští vzývači Vikingů do té menší ze dvou libeňských arén. Potvrdili nejen svou pověst koncertně profesionálního tělesa, ale také solidní údernost skladeb z letošní desky „The Allfather Awakens“. Prošvihnout svou nejoblíbenější kapelu ze tří, tak to opravdu člověku nejde na mozek, ale přesně to potkalo v pátek mě. Špatně jsem si to vyměřil, a tak jsem do O2 Universa vstupoval až za tónů „Stålfågel“, tedy tradičně posledního songu setu SOILWORK. K melodickým Švédům bohužel nemůžu říct nic víc, než že lituju promrhané příležitosti je zas po několika letech vidět. Už pří finálních tónech první z předkapel bylo nicméně jasné, že si to sem lidé dnes přijeli užít. V hale je plno a výborná nálada. Pozoruju, že si tu dali dostaveníčko občané z celé (nejen) republiky. Za mnou je slyšet angličtinu i němčinu, přede mnou valašštinu a jakýsi padesátník z Pelhřimova vykládá, že je potřeba předat pochodeň mladším, aby láska k metalu nevymřela s jeho generací. Jak se tak dívám kolem, tak to myslím nehrozí. Publikum je pestře promícháno a dvacátníci a třicátníci včetně dívek nejsou výjimkou. Určitě za to částečně mohou i následující ORBIT CULTURE.

Druzí ze švédského trojlístku toho večera představují jeho nejmodernější část. Pohybuji se nějakých deset patnáct metrů od pódia a hned vedle mě se okamžitě tvoří poměrně velký mosh-pit, který se začíná pohybovat rychlostí menšího malstrómu. Hala je temná, zbarvená do červené a černé a severský death/groove/thrash s podladěnými kytarami zní hodně intenzivně. Zvuk není nijak nahlas, ale má čirost a kvalitu, která dělá společně s bouřlivou atmosférou z tohoto vystoupení intenzivní zážitek. Začíná se starší „Redfog“, což je nadupanost s temnými grovovými riffy, které vystupují až odněkud ze žaludku, pokračuje se obdobně pronikavou „Alienated“ z předchozího alba. Takhle má znít moderní metal, pořádná smažba. Při přechodu na skladby z poslední desky „Death Above Life“ (2025) se ale opět ukazuje, že novinka je jednoznačně nejslabším zástupcem jejich diskografie. Absence nápadů ve skladbách středního tempa strhává koncertu řetěz a malstróm se začíná točit ve víru jednotvárnosti. Závěrečná vysoce energická „Vultures of North“ zas dostává věci tam, kde mají být a sál spokojeně vibruje. Viděl jsem ORBIT CULTURE už počtvrté a během těch let se z nich stala kapela slušného věhlasu a oblíbenosti. To dosvědčuje i skutečnost, že hráli až po o dvacet let starších legendách SOILWORK. U mladšího metalového fandomu mají solidně našlápnuto, jen aby si to nezkazili kvalitativním sešupem svých elpíček. Snad šlo v případě poslední desky jen o jednorázový výpadek.

To jejich severští bratříčci AMON AMARTH se svým posledním počinem opět vyšvihli na horní příčky melodického power deathu. V Praze předvedli strhující koncert, který měl vše, po čem srdce fandy vousatců toužilo: kvalitní setlist, dobrý zvuk, nasazení muzikantů i propracovanou vizuální show. Před týdnem tu ve stejné hale vystupovali URIAH HEEP jen před plachtou, ale tohle bychom AMON AMARTH neprominuli. Mají ambice stát se skutečně velkou kapelou a tomu musí odpovídat i patřičná show. Pochvalu mají i za to, že set-up pódia na jednotlivých turné mění. Tentokrát mu vévodí maketa vikingské lodi, uprostřed které trůní bicí souprava Jockeho Wallgrena. Na obrovské ledce vzadu za pódiem se pak promítají nejrůznější poměrně zdařilé vizualizace, dnes často AI, ale tohle bude za chvíli standard, nad kterým se už nikdo nebude pozastavovat. Doplňky tvoří nafukující se bojovníci, mořští hadi a podobně. Techniky převlečené za mlátící se Vikingy bych oželel, ale lidi to mají rádi, tak co s tím nadělám.

Vše odstartovala rychlovka „Gjallarhorn“ z letošní desky, která se ukázala jako dobrý a energický otvírák. Zdálo se, že jsou s ní už lidé dostatečně obeznámeni, jelikož reakce publika je od začátku výborná. Dobrá věc od podlahy, která v repertoáru pravděpodobně zůstane i nadále. Teplotu v sále následně dostala ještě výš druhá „War of Gods“, a to jak obrazně, tak doslova, jelikož se tu poprvé dostalo ke slovu mohutné pyro. Udělalo mi to radost, nebo jde o můj asi vůbec nejoblíbenější kus z celé diskografie kapely, který kombinuje rychlost, deathovou brutalitu a výraznou ústřední melodii. Pokračujeme stejně silně, když si poté sáhneme nejhlouběji do historie, až do roku 2002, a to prostřednictvím „Death in Fire“. Hala intenzivně bouří, což se ještě zvýší při „Deceiver of the Gods“, kterou publikum z nějakého důvodu zjevně zbožňuje. Možná je to i relativním mládím obecenstva, ale s překvapením sleduju, že oblíbenější jsou spíš ty novější kusy než starší klasiky. Třeba taková „Hermonds Ride To Hel - Lokes Treachery, Part 1“ je přijata dost netečně.

Švédové se na letošním turné rozšoupli a netradičně nám nabídli rovnou devatenáct skladeb, za což chválím, protože se dostalo i na řadu kvalitních a delší dobu nehraných kousků. Zejména první polovina koncertu je našlapaná až běda. Sympaticky se také potvrzuje, že některé novinky se mohou směle postavit vedle historií prověřených válů. Titulní věc z posledního alba nebo loďařská „We Rule the Waves“ jsou powermetalově přímočařejší písně, než na jaké jsme byli kdysi zvyklí, leč i naživo disponují silným hitovým potenciálem. Naopak akustická „Upphaf“ působí na koncertě utahaně, ale pokud bylo cílem si trochu dáchnout, tak ok.

Druhá polovina setu mi nepřijde tak zajímavá, neb se víc sahá ke skladbám z nedávných desek, jejichž hlavním cílem je koncertní participace publika, zdvihání číší a podobně. I když třeba zrovna „Raise Your Horns“ jsem teď po letech částečně rehabilitoval, přestože skvělý ústřední riff není doplněn dostatečně silným zbytkem písně. Naopak „Saxons and Vikings“, která je jediným zástupcem předchozího alba, bych klidně oželel. Z ledky na nás hledí a z pásku nám zpívá Biff Byford, na každém prstu nejméně jeden prsten. Přednatočené vokály nemám rád a vzhledem k průměrné úrovni této skladby je to celé opravdu zbytečné. To už ale Johan Hegg přináší Thorovo kladivo, které startuje závěrečnou „Twilight of the Thunder God“, která jako vždy představuje velmi intenzivní finále koncertu Švédů. I já se jdu na chvilku proběhnout do mosh-pitu, abych si ji naplno užil. AMON AMARTH jsem viděl počtvrté a vždy se jednalo o vynikající koncert. Takhle se pozná po všech stránkách velká a profesionální skupina. Nic neodbydou, vždy maximální nasazení. Už se začínám těšit na příště. Takový Metalfest by jim padnul.