ALTER BRIDGE - Alter Bridge

60%

Přejděme dnes tedy k novému albu jedné docela slavné americké kapely, která by se dle papírových předpokladů mohla nacházet mezi mými favority, jenže se tak nikdy nestalo. Proč? Protože nejen fotbal, ale rovněž i hardrocková, potažmo metalová hudba nemá (především v rámci posluchačského přístupu mnohých) logiku. I o tom je následující text.

Američané ALTER BRIDGE již v prvním týdnu letošního roku realizovali svou osmou řadovou desku, která u mne znovu nezvedá tep, ale jinak jde pro tuhle kapelu o zcela typickou nahrávku, která spousty jejich příznivců prakticky nemá jak zklamat. Naopak si myslím, že posluchače sledující se zájmem jejich cestu tohle matro opětovně potěší. Co mne tedy na tomto počinu, případně celkově na tvorbě ALTER BRIDGE překáží? Formálně je zde všechno správně a kapela dál vybrušuje svůj styl, kterého se drží již takřka čtvrtstoletí. Moderně hardrockový sound je zde znovu řádně bytelný, poplatný nárokům současné doby a i v muzikantské rovině posluchač opět čelý skvělým momentům, jež nejsou ani prvoplánově grungeové, ani vyloženě hardrockově staromilské, natož pak tvrdě metalové. S čím mám tedy problém? Tak to se dočtete o něco níže.

Asi nikdo nepochybuje o kytarových kvalitách Marka Tremontiho, jež zde skladby osazuje vybroušenými riffy a zdobí vyspělým sólováním. Oproti minulosti tak nejde o žádnou změnu či úkrok stranou. Kdo ví, co od ALTER BRIDGE čekat, svou porci jejich hudby dostane. Negativně celou věc však chápu v souvislosti s druhým mediálně známým členem. Všeobecně vysoko ceněný frontman Myles Kennedy je totiž coby zpěvák dalším poznávacím znamením zvuku ALTER BRIDGE. Po několikáté jsem si však uvědomil, že mne jeho styl zpěvu většinou nebaví. V jeho zpěvu není náznak vývoje k všestranosti, natož pak schopnosti se vymezit zajetým mustrům post-grunge a moderního hard rocku slyšeným jinde. Jeho dráždivý hlas má tu nevýhodu, že svými emocemi skladby zestejňuje. Je ho v nich totiž opět plno a pro posluchače se může hodinový materiál s jeho hlasem stát spíše namáhavou výzvou ke zdolání, než uhrančivou seancí vábící k opakovanému poslechovému zážitku. 

Měl jsem letos vážně problémy novou desku doposlouchat. Podařilo se mi to dost možná až na čtvrtý pokus. Přitom svým vkusem se často pohybuji na území devadesátkově uchopeného spojení amerického hard rocku s grungem a miluji hardrocková alba pohybující se na hraně alternativy. Ta si však většinou udržela nějaký originální, byť obskurní status - odbočky členů WHITE LION, KISS, MÖTLEY CRÜE, DOKKEN nebo dokonce Bruce Dickinsona či Adriana Smitha z IRON MAIDEN v průběhu druhé půle devadesátek jsou dobře známé. Na mne je zkrátka hudba ALTER BRIDGE ve srovnání s tímhle jmenovaným až moc matná, svým způsobem mělká a bez silných nápadů. 

Terén je zde i vlivem Mylesova hlasu zkrátka těžko prostupný. Vadí především absence výraznějších nápadů ve zpěvových linkách a celkové nelogičnosti v songwritingu, kdy třeba na Tremontiho masivní riffy a charismatické Kennedyho sloky zpěvák naváže s nuceně zdobným a příliš okázalým refrénem. Nejenže mi něco podobného v rámci dané skladby přišlo divné a nepřirozené, ale i provedením zpěvové linky bylo poznat, že z dramaturgického pohledu to je cesta nad rámec jeho schopností. Kdyby šlo o jednu skladbu, ale mě tímto způsobem nechutnala většina z umístěných na novince.

Už otvírák „Silent Divide“ je velmi průměrný, v kontextu následujících skladeb však odpovídá celku. Druhou píseň „Rue The Day“ naopak považuji za jednu z povedených. Možná mě více vyhovuje potemnělejší ráz skladby s hlubším Mylesovým hlasem, spousta kytarových ozdob a celkově zklidňující charakter této hymny. Myslel jsem, že se mi bude líbit i následná dravá vypalovačka „Power Down“, ale dělo se tak právě jen skrze úvodní nadějně rychlý riffing a následnou sloku, od refrénu pak song dostává zcela jiný ráz, a jeho komplikovaný refrén a celková hlasová zdobnost mne opravdu nebavily. Následuje několik matnějších věcí a jednolitý ráz alba rozčísne až pomalá věc „Hang By a Thread“ opírající se o tklivý, grungem prosycený zpěv a kytarovou akustiku. I díky větší práci s atmosférou tak jde v případě této balady o jednu z paradoxně nejvíce životem dýchajících věcí ze zdejších dvanácti.

Více než hodinová deska prakticky jede od začátku do konce v jedné rovině. Škoda, že už se asi nikdy nedočkáme alba na způsob jejich čtvrté řadovky „Fortress“, která na mne dělala dojem tsunami, jež může bortit hráze. Tady toho dynamického potenciálu až tolik není. Skladby se formálně zdají vlastně docela dobré, poctivě ošetřené, poplatné dnešní době, jen těch háčků zde prostě příliš nenalézám. Děje se tak právě v souladu s hlasem Mylese, kterého jsem coby zvídavý posluchač za poslední dekádu dosti přesycen. Skvěle řemeslně provedená nuda! 60% je absolutní max.

09.02.2026	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz