ALL THEM WITCHES - House Of Mirrors

80%

Partička ALL THEM WITCHES z Nasvillu v Tennessee zraje jak víno. Nebo spíš jako bourbon v dubovém sudu. Ingredience měli od začátku namíchané správně. Jen to potřebovalo čas, aby se obrousily hrany, propojily elementy, vycizelovaly chutě a roky zrání tomu nakonec dodaly tu správnou esenci dlouhověkosti. Letošní desku „House Of Mirrors“ proto považuji za jejich zatím nejpropracovanější a nejdotaženější zářez, který je navíc opatřen špičkovým zvukem, citlivou produkcí a funguje jako extrémně pevný monolit.

Když se vrátíme na začátek, už od první desky „Our Mother Electricity“ (2012) měla kapela celkem jasně definované základní kameny své tvorby. Svůj mix psychedelie, hard rocku, stoner, se špetkou blues, americany a heavy metalu krok za krokem vybrušovala, jak po dramaturgické, tak i po zvukové stránce. Postupně se propracovali k velice specifickému stylu a zvuku, který se pro ně stal charakteristickým a který bych si v návalu vlastní kreativity dovolil označit za „psychedelický voodoo rock“.

Poslední deska před letošní novinkou, „Nothing As The Ideal“ (2020) byla tuze povedená a posouvala tvorbu kapely ze silně psychedelického podhoubí k ráznějším a přímočařejším kouskům. Přitvrdili, zrychlili, dodali materiálu kvalitnější zvukovou péči a ze skladeb vytesali velice soudržný konstrukt, který udělal výraznou výhybku směrem k sludge rocku/metalu. Posun můžeme dát do souvislosti i s odchodem klávesáka Allana Van Cleava, kdy se kapela rozhodla pokračovat jako trio a na desce skutečně téměř žádné klávesy neslyšíme. Allan se sice po třech letech do sestavy vrátil, v roce 2024 ale pro změnu kapelu opustil zakládající člen, bubeník Robby Staebler. Naštěstí i s touto krizí se partička vypořádala a v obměněné sestavě opět mírně posunula výhybku s cílem probádat nová hudební teritoria.

Co se na desce (opět) povedlo, dokonce možná ještě líp než na předchozích albech, je atmosféra. Ta hraje extrémně důležitou roli v celkovém vyznění hudby ATW, a je tou kouzelnou ingrediencí posouvající jejich tvorbu do další kvalitativní úrovně. Americký jih, dusivé horko, těžký stojatý vzduch, vlhkost. Všude přítomní komáři, husté a neprostupné lesy, plné močálů a různé havěti, která nás chce primárně pozřít ke snídani, obědu nebo večeři. Mozek žadoní o kyslík, nohy máme těžké a oteklé, zoufale hledáme bezpečný úkryt a trochu ochlazení. Realita a blouznění se začínají nebezpečně prolínat. Zdá se nám to vše, nebo je to skutečnost? Propadáme se dál do spirály halucinací, a naši čtyři průvodci námi dokonale manipulují. Můžeme se na ně spolehnout? Myslí to s námi dobře?

Jak už jsem nakousl, deska se pyšní skvělým, nebojím se říct že až fantastickým zvukem. Absolutně soudobý a moderní, ale zároveň poctivě starosvětský. Ten závan starých časů evidentně pochází z místa, kde deska vznikala. Blackbird Studio v domácím Nashvillu se pyšní důrazem na „vintage“ nahrávací hardware, který citlivě propojuje s moderními technologiemi. Zřejmě i proto je seznam jejich klientů více než sáhodlouhý a žánrově pestrý. Přestup k major labelu kapele rozhodně přinesl pozitivní body.

Dominují zde samozřejmě kytary, které znějí plně a hlučně, nebojí se být agresivní a špinavé, nebo naopak hravé a hřejivé. Bicí jsou nekompromisně dunivé a mohutné, hezky vytažené do popředí. Měkčí, ale zvukově bohatá basa, svojí mírnou rozplizlostí zvýrazňuje tíživou atmosféru dusivého jižanského horka. A pak tady máme klávesy. Obvykle je beru jen jako doplněk a nevěnuji jim zbytečně moc pozornosti, zde by byl ale podobný přístup velkou, velmi velkou chybou. Sám jsem ji téměř udělal. Oči mi otevřel až aktuální živý záznam kapely z KEXP. To, co předvádí klávesák Allan Van Cleave je čirá extáze. Žeru jeho oldschoolový zvuk na pomezí pozdních šedesátek a začátku sedmdesátek. Obdivuji chytrost jeho partů, které citlivě dodávají kytarovým základům neskutečně zajímavou šťavnatost a vyplňují každou prázdnou skulinku ve struktuře jednotlivých skladeb. A adoruji nesobeckost a velkorysost, s jakou své klávesové vyhrávky ukryl v mixu, bez nejmenší snahy na sebe strhávat pozornost. Do popředí vystupují jen na krátké chvilky, jinak je musíme pozorně a soustředěně hledat. Vždy je tam nakonec najdeme, bez nich by ale songy působily nekompletně a jako holé.

Samostatnou zmínku si zaslouží zpěv basáka Charlese Parkse. Jeho hluboký, klidný a sametový hlas působí hypnoticky. Uklidňuje nás, zároveň v něm ale tušíme něco temného. Svým zpěvem rozehrává představení s nádechem okultismu, tajemný obřad, který nás postupně pohlcuje. Výborně tak doplňuje jednotlivé skladby, které se taky rozvíjejí jen velice pozvolna. Nikdo nikam nespěchá, líně se převalujeme, opatrně nakukujeme do dalších a dalších kapitol. Nenápadnost, s jakou nás písničky postupně ovládají, je do detailu promyšlená a nic neponechává náhodě. Přitom je materiál v porovnání se staršími deskami relativně přístupný a melodický. Samozřejmě pomohlo i zkrácení skladeb, které v minulosti byly někdy až na hranici akceptovatelnosti.

První část alba je hlučnější a přímočařejší. Najdeme zde skvělý otvírák „Red Rocking Chair“, který se lhostejně vlní jako jak horký vzduch uprostřed bažin, aby nečekaně explodoval do mohutných sludgových riffů. „Culling Line“ je hozená do zeppelinovského kabátku, trochu blues, trochu hard rock v jemně psychedelickém přelivu. Americana a jižanský bluesrock pak zdobí „Aethernet“. Nejrychlejším kouskem desky je „Hold Up, Say What?“, která dokazuje, že kapela za to umí pořádně vzít. Špinavá basa udává takt, zbytek kapely se ale taky nenechá zahanbit. Když se pak skladba po krásné jemné mezihře rozjede do ještě rychlejšího tempa, je z toho parádní rocková jízda se vším všudy. V druhé půlce se ubere z tempa i tvrdosti, více se zaměří na atmosféru, nálady a barevnost jednotlivých písniček. A každá je silná jak sama o sobě, tak skvěle fungují i pohromadě. „Turn On The Light“ je blízká QUEENS OF THE STONE AGE, „Angel On The Wayside“ pak svojí hravosti míří až někam k THE DOORS. Výborný kouskem je i hloubavá „The Welterweight“ nebo houpavě vláčná závěrečná „Saturn Song“.

Poslední pražský koncert ALL THEM WITCHES jsem propásl (tuším, že se vyprodal, než jsem rozhýbal svůj líný zadek). Tohle se nesmí opakovat! Kapela je ve vynikající formě a dovolím si tvrdit, že i na vrcholu tvůrčích sil. Parádní deska, parádní muzika. Už jen doufat, že nám jí dovezou představit i naživo.

07.07.2026	Diskuse (0)	Tomáš