ALICE COOPER - The Revenge Of Alice Cooper

50%

Když tak novou desku této legendy poslouchám, dalo by se o ní říct, že nejde v kariéře Vincenta Furniera o nic závažného. Jedna chytlavá vypalovačka („Wild Ones“) je zde obklopena staromilsky znějícím rockovým materiálem, který je za přispění produkce Boba Ezrina prezentován, tu v docela obstojném, jinde i na boogie reminiscence sedmdesátých let v docela postradatelném duchu. Asi nějak tak by se dalo letmo shrnout nové album kapely ALICE COOPER. Proč tvrdím kapely? Protože zpěvák vystupující pod pseudonymem Alice Cooper po jednapadesáti letech zjistil, že by bylo dobré konečně realizovat nové album spolu s bývalými spoluhráči z kapely, jež mu v minulosti přinesla slávu a udělala jméno, a kterou v roce 1974 již jako úspěšná rocková hvězda rozpustil, aby se soustředil pod stejným jménem již výhradně na svou sólovou dráhu. Proč k nápadu s účastí svých dávných stejně starých parťáků Alice dospěl až nyní, po více než půlstoletí odloučení, je však ve hvězdách.

Sice nevím komu se chce hlavní aktér pomstít, ale novinka znovuobnovené sestavy dostala název „The Revenge Of Alice Cooper“ a reprezentuje spíše dřevní stránku zpěvákovy kariéry. Při jejím poslechu mne však napadá odpověď, jestli oni to nakonec nebudou právě jeho fanoušci. S posledních alb jsme si sice zvykli na spíše průměrné skladatelské výkony, se kterými si kolikrát neví moc rady ani dvorní šikovníček Ezrin, ale na umělce formátu Alice je prostě jedna hitovka na desce trvající padesát minut dost málo, no ne? K čemu je tedy vlastně znovusetkání s bývalými parťáky, když zde marně čekám na něco, co by se mohlo alespoň vzdáleně blížit kvalitám alb z oněch sedmdesátek jako „Killer“, „School´s Out“ či „Billion Dollar Babies“?

S kytaristou Michaelem Brucem, basákem Dennisem Dunawayem, bicmanem Nealem Smithem a pravděpodobně i s duchem sedmadvacet let zesnulého druhého kytaristy Glena Buxtona se tedy Alice odebral do studia, aby stvořil desku, která měla především rozdmýchat třpyt starých časů. Jenže já zde prostě hledám marně cokoliv, co by se přiblížilo i tomu průměrnému z oné původní etapy. Když si tak připomenu, jak trystně vyznělo několik posledních desek jeho sólové kariéry, vůbec se nedivím Aliceovu zkoušení nových vzorců s přizvanými staronovými kámoši. Vlastně mě u něho přijde, že čím je starší, tím častěji chodí do studia, na rozdíl od jiných veteránů je ale ta pravděpodobnost, že z něho také vyjde se skvělým matrem, vlastně minimální. Nebýt docela zdařilé předcovidové desky „Paranormal“, řekl bych, že všechna jeho alba z posledních patnácti let stála za starou bačkoru.

Novinka si sice drží přirozeně rockový ráz a retro stylovou formu, ani producent se nesnaží zvuk kapely modernizovat a i přenášet do nových dní, ale výsledek za klasikou sedmdesátých let výrazně zaostává. Neříkám, že jsem čekal něco jiného. Když si člověk uvědomí, že tihle muzikanti se svým věkem blíží osmdesátce, je třeba naopak smeknout. To říkám, abych nepůsobil, že se zde snažím pro změnu za něco pomstít Aliceovi já. Z mého pohledu se zde povedla hymna „Wild Ones“, která před sebou všechno hrne, aniž by ztratila osvěžující lehkost a svůj hitový potenciál. Bohužel jde zjevně o jedinou položku svého druhu. Nadějné kusy jako „Up All Night“, „One Night Stand“ nebo „Blood On The Sun“ svědčí o stále ne úplně vyhasnutém potenciálu, ale v množině čtrnácti songů jde v podstatě o menšinové záblesky. Jasně, že tomu již chybí ona mladická dravost. O přehnané nápaditosti také zrovna nemůže být řeč. Zůstaly tedy alespoň zkušenosti a přesvědčivě a s nadhledem podané řemeslo.

Většina skladeb vychází z klasického boogie a rock´n ´rollového prostředí a ctí epochu, v jaké se odehrávala nejdůležitější část kariéry této kapely. Do seznamu skladeb byla zařazena také jedna vypalovačka („What Happened to You“) s rozdováděnou náladou a výrazným partem barového piána. Tahle věc zůstala v šuplíku po zesnulém Glenu Buxtonovi několik dekád a jeho spoluhráči ji tedy oprášili. Celek pak vlastní příjemně úhledný ráz a ctí historický odkaz minulosti značky, na což dával štempl právě Bob Ezrin. Ale ani sebezkušenější producent a studiový machr nemusí být schopen vytáhnout všechno. Někdy se prostě dostaví materiál, se kterým nejde dělat skoro nic.

Alespoň že zvuková stránka alba na mne dělá dojem velmi přirozené, autentické nahrávky, kde není místo pro nějaké umělé tunění či jakýkoliv náznak moderny. Opačnou věcí je údržbovější podoba řady skladeb, které spíše nudí a projekt nijak neposouvají. Zde uvedu jako příklad, jak skladbu, která desku zahajuje („Black Mamba“), tak i tu, která jej končí („See You On The Other Side“). Ve srovnání s klasikou je tohle dílo rozpačité, ve srovnání s několika předchozími alby naopak tak nějak fifty fifty. Otázka je, co kdo očekával, nebo zdali očekával vůbec něco. Hezký zvuk, hezký obal, jedna hitovka, zbytek boogie balast, berte nebo nechte být.

06.08.2025	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz