ALICE COOPER, FLORIAN GREY - Plzeň, Logspeed Aréna, 30.června 2026

Vždy pro mne Alice Cooper patřil mezi podstatné umělce reprezentující historii amerického hard rocku. V éře jeho komerčně velmi úspěšných desek „Trash“ a „Hey Stoopid“ jsem mu velmi fandil a posléze si sehnal i podstatnou část jeho diskografie a byť na současných albech hvězda skoro osmasedmdesátiletého rockera až tolik nezáří, pořád vyhodnocuji svůj vztah k tomuto fenoménu jako velmi vřelý. Je to bez jedné sezóny již třicet let, co jsem zažil z první řady jeho první koncert v České republice, tehdy v éře odeznívajícího grunge a nástupu nu-metalu propagoval po třech letech ticha svou Bestofku, vydanou snad jen díky vypořádání se s tehdejším vydavatelem, a jeho show působila vlastně docela civilně. Absentovaly v ní prakticky i ty nejvýznamější fláky z tehdy nedávné etapy glam-metalu, nyní to však bylo o něčem jiném a mistr rozhodně neopomíjel hymny z časů své spolupráce s Desmondem Childem a celý večer pojal grandiózně. Show to byla v Plzni velkolepá a kapela tvořená samými esy doslova perlila. Ještě dodám, že Alice dnes doprovází pětice muzikantů, kterou tvoří skvělá britská dvaadvacetiletá kytaristka Anna Cara, dále pak stabilní kytarový střelec a frajer Ryan Roxie, další výtečný krotitel šesti strun Tommy Henriksen, baskytarista Chuck Garric a za bicími sedí Glen Sobel. To, co tahle sestava předvedla v rámci mistrovi show poslední červnový den, bylo prostě úžasné a při všech těch hymnách jihla snad i ta nejblběji ozvučitelná hokejová aréna v republice, která se ten večer velmi rychle měnila na dusný železobetonovo-skleněný hangár (dále tímto písmem Stray).

Nejsem fanouškem Alice Coopera. Nikdy jsem ho moc neposlouchal, spíš jsem tak nějak věděl, že tu je. Samozřejmě znám ty největší hity i některé klasické fláky ze semdesátek, tomu se nejde vyhnout. Jde každopádně o fenomén, který jsem minimálně jednou v životě chtěl zažít. Z různých citací a rozhovorů ho považuju za inteligentního a zajímavého člověka. A táhne mu už pomalu na osmdesátku, takže vzal zavděk příležitostí, kdy se letos otočil v našem pátém největším městě (no teda Gazďo, našem čtvrtém, ČTVRTÉM, největším městě a dotahujeme třetí Ostravu, pozn.Stray). Viděl jsem ho asi před deseti lety s HOLLYWOOD VAMPIRES, ale sólo nikdy. Čas to napravit.

Plzeň už začínám považovat za svůj druhý koncertní domov. Od začátku června jsem se tam vydal už potřetí a po osmi letech znovu na koncert do místní hokejové arény. Neschopnost některých promotérů dát jasně a srozumitelně návštěvníkům vědět, na jakou akci si zakoupili za poměrně velký peníz lístky, je ale nepochopitelná až absurdní. Tady musím chválit Obscure nebo Pragokoncert, kteří udávají i orientační konec koncertu. Pro návštěvníka, který se dopravuje vlakem nebo autobusem stejný večer zpět přes republiku, je to neocenitelná věc. Naopak globální LiveNation se chovají jako amatéři a na fanoušky kašlou. Vstupenka hlásala „Doors 19:00, Alice Cooper 20:00“. Nic víc. Stejně tak nic dalšího na stránkách prodejce. Žádná předkapela tedy, říkám si, a hledám na internetu průměrnou délku současných koncertů rockového démona, abych měl nějakou představu o návratu. Tyhle plány berou za své, jakmile se protlačím dlouhou řadou návštěvníků do plzeňského zimáku, který by se ale dnes měl překřtít na Tropický skleník (Gazďa).

Na rozdíl od německé napůl goth-rockové, napůl kabátoidní předkapely FLORIAN GREY měla hlavní hvězda večera zvuk již na hodně slušné úrovni, jakkoliv jsem přesvědčen, že v Plzni hokejovou halu nazvučit zvládne jen opravdový mistr, kterého dnes zjevně Mr.Cooper měl v týmu. Set předkapely byl po zvukové stránce doslova tragický, plný ruchů, dozvuků, ozvěn i celkové matnosti a zahuhlanosti, to všechno se měnilo s nástupem právě Aliceovi show, během které se tahle stránka večera prakticky neuvěřitelně zlepšila. Cooper nic nezdržoval a vsadil na řadu velkých fláků vlastní historie, v nichž předváděl parádní show, působil vitálně a zpíval jako v časech největší formy, doprovázen výtečnými výkony svých instrumentalistů, zvláště pak vynikající souhrou kytarového triumvirátu, kde se nade vše vyjímala právě blonďatá kráska Anna Cara. Podobně šikovnou kytaristku může mistrovi závidět nejedna velká rocková instituce, to mi věřte.

Za pódiem visí plachta a není na ní jméno dědečka z Detroitu. Aha, změna plánu, tedy. Zjevně zde budu déle… Zařadím se tedy do další dlouhé fronty na občerstvení, abych to tu v tom horku přežil. Opět chyba lávky, paní za kasou mi oznámí, že prodávají vodu jen rozlévanou, lahve jsou zakázány. Tohle nebudu podporovat, opouštím frontu a jdu se napít z kohoutku na záchod. Na ploše pak pořadatelky rozdávají vodu zdarma, aby lidé v rozžhaveném prostředí neumdlévali. V každém z půllitrů mají nalité asi dvě deci vody. Neptejte se mě proč, asi to vymysleli soudruzi z NDR. Do Logspeed Areny jsem vešel s klidem buddhistického mnicha, po chvilce na akci Live Nation mám dát chuť průchod hněvu jako temný Sith.

Černá plachta visící nad pódiem nese jméno FLORIAN GREY, což je, jak jsem se při čekání v mobilu dočetl, kapela mixující německé a české muzikanty. Čtveřice přehrála asi deset skladeb – zdálo se – solidního goth rocku. Bohužel zvuk byl minimálně vepředu tak hrozný, že se toho o moc víc k vystoupení říct nedá. Kluci se celkem snažili, ale podmínky v hokejové hale ten den prostě nepřály nikomu. Naštěstí je Alice Cooper nejen zpěvák a muzikant, ale také bavič, vypravěč, herec a kouzelník. Svými magickými schopnostmi tak vykouzlil nejen přijatelnější podmínky v areně (po západu slunce už to akvárko nevyhřívaly paprsky seshora), ale také mnohem plastičtější a přehlednější zvuk. A musím uznat, že i s osmdesátkou na krku Vincent Damon Furnier stále válí. Vzhledem k tomu, že na osmdesát vypadá nebo se do toho věku stylizuje už tak čtyřicet let, tak ho nevnímám jako staříka. Spíš jako bezvěkou a věčnou hororovou postavu, do které se stylizuje. Podobně jako u Kinga Diamonda. Jelikož zjevně uzavřel smlouvu s ďáblem, tak je i dnes schopen v klidu utáhnout téměř dvouhodinový koncert.

Koncert Aliceovy družiny se skládal jak ze skladeb jeho nejslavnější sedmdesátkové etapy, mezi kterými nechyběly věci jako „No More Mr. Nice Guys“, „I´m Eighteen“, „Billion Dollar Babies“, „Muscle Of Love“ nebo v závěru koncertu vypuštěné pecky jako „School´s Out“, „Under My Wheels“ či balada „Only Women Bleed“, tak samozřejmě velké hity z přelomu osmdesátých a devadesátých let jako „House Of Fire“, „Spark in the Dark“, „Hey Stoopid“, „Dangerous Tonight“, „Feed My Frankenstein“ s vyvrcholením celé akce u megafláku „Poison“. Právě v těchto momentech se české obecentsvo chytalo nejvíce a dalo mistrovi poznat, že právě tahle etapa je zde velmi oslavována a chtěna. Z tohoto důvodu, i z důvodu monumentálnější a současné bohatší obrazové i zvukové show na mne tedy současný Aliceův výstup působil o dost lépe, než onen památný  první koncert na našem území, konaný v hokejové hale na Výstavišti v letní Praze roku 1997. Zkrátka vynikající zážitek se vším všudy, bez jakékoliv úlitby komukoliv, kdo považuje tohoto interpreta za artikl dávné minulosti. Ostatně, bavily mne i songy z novějších etap jako „Dirty Diamonds“ a „Brutal Planet“. Po celý večer tak šlo obdivovat ono nasazení, kterým se tento stařík prezentoval.

Pokud si mám vybrat z různých poloh tatínka shock rocku, tak ukážu na první polovinu sedmdesátek ohraničenou deskou „Alice Cooper Goes to Hell“ (1976). Tedy klasické hardrockové období, které mi přijde skladatelsky nejsilnější. Tvořilo zhruba polovinu koncertního setu, včetně skladeb původní kapely ALICE COOPER, jejíž jméno později Vince Furnier převzal. Ne vždy šlo o celé písně, někdy pouze o úryvky. Ale i zkrácená „Going Home“ jen v podání kapely stála za to. Druhý středobod vystoupení se pak točil okolo počátku devadesátých let s veleúspěšnými deskami „Trash“ (1989) a „Hey Stoopid“ (1991), což jsou právě ta alba, kdy jsem coby malý kluk začal Aliceho poprvé vnímat. Jako dítě mě zejména bavila „Poison“ se všemi těmi barevnými a sexuálně nabuzenými latexovými kočkami a musím uznat, že naživo má ty správné koule i dnes. Stejně jako třeba „House of Fire“, která zazněla v první části koncertu a šlo o první věc, která dostala publikum do opravdového varu. Minimálně pod pódiem bylo hodně mladých i dětí a zjevně staré páky přitáhly své ratolesti. Tím pádem bylo na place místy výrazně divočeji, než by člověk čekal na koncertě osmdesátiletého týpka. Zejména při dalších superznámých flácích „Hey Stoopid“, „Feed My Frankenstein“, „School´s Out“ nebo přídavkové „Smells Like Teen Spirit“.

Cooper mimochodem prokázal, že věk je opravdu jen číslo. Celý koncert bez mrknutí oka ustál. Nikdy nebyl nějak geniální zpěvák a jeho výraz věkem neutrpěl, i když bez podpory zpívající kapely by to samozřejmě nebylo ono. Víc než pouhým muzikantem je ale šamanem, který publikum dostává do varu svou samotnou přítomností i kousky, které na jevišti provádí. Jde především o vynikajícího baviče a vypravěče a koncert není hudební produkcí, ale divadelním představením. Horror show, vaudeville, kabaretová poetika. Chvíli jsme v blázinci, pak zase na popravišti. A uprostřed toho postava hororového tatínka, který nám – neposlušným a zlobivým dětem – připomíná, že když je „School´s Out“, tak přicházejí mnohem nebezpečnější a temnější věci. Velmi zábavný a příjemný večer. Ač nefanoušek, tak jsem se ani chvíli nenudil.

Jediná věc, nad kterou bych se v negativním kontextu jako Plzeňák chtěl pozastavit, je tak výběr místa konání akce. Jak známo, Plzeň má obrovský letní amfiteátr, který je pravidelně využívám snad jen několikadenní akcí Metalfest a občas (opravdu jen velmi občas) se v něm koná i nějaká větší koncertní událost (před lety třeba Robert Plant, Sting apod.), ale dle mého to místo není využíváno až tolik, jak by si bývalo zasloužilo. Přestože je vhodné pro letní akce, má vysokou kapacitu a celkově působí pohodovým dojmem, z nějakého, mne neznámého důvodu, se u nás většina letních koncertů cpe do naší zvukově a klimaticky problémové hokejové haly. Nerozumím tomu. Co je tohle za pořadatelskou politiku, když je zhruba sedmitisícový dav dorazivší ve čtyřicetistupňovém vedru na Alice Coopera (v minulosti se v hokejové hale konaly i koncerty kapel jako ZZ TOP, DEEP PURPLE nebo JUDAS PRIEST) nahnán do skleníku s teplotou přesahující pětatřicítku a nedýchatelným vzduchem? Vždyt už jenom díky tomuhle je dojem z akce chtě nechtě tak trochu devalvován. Navíc naše hokejová hala je sice skvělá a kultovní, co se týče hokeje, ale pro kulturní akce většího významu prostě nemá onu akustickou kvalitu, takže by bylo příště lepší se zamyslet, jestli organizování velkého rockového koncertu podobné legendy právě na tomto místě, je opravdu nezbytné a komu prospívá. Dovedu si prostě představit celou řadu vábnějších prostředí pro tento jinak opravdu nevšední kulturní zážitek.