AGENT STEEL - Unstoppable Force

80%

Když jsem na podzim loňského roku poslouchal novinku americké metalové kapely VOID, konkrétně jejich druhou řadovku „Forbidden Morals“, očarován zaujetím těchto mladíků po technicky vyspělém speed metalu vzešlém z osmdesátých let, navíc v jejich případě prezentovaném s neočekávanou autenticitou, moje myšlenky mířily rovněž na jednu z dávných kapel, která mohla feeling oněch VOID dosti ovlivnit. Ano, mluvím o kalifornské speedmetalové úderce poloviny osmdesátých let AGENT STEEL. Ti sice kdysi reprezentovali přímočařejší směr (na rozdíl od progresem načichlých VOID), ale obě kapely i tak, dle mého, cosi spojuje. Když jsem tak přemýšlel nad tím, co to může být, napadla mne otázka: Pro koho vlastně mohou být staří AGENT STEEL nejlepší kapelou? Díky prožitku aktérů té hudby, celkové zatvrzelosti, neústupnosti a skoro až astrální fanatičnosti (vyvěrající především z vyznění jehlicovitého vokálu Johna Cyriise) jsem si odpověděl, že buď příslušník nějakého bojovného východoasijského národa a nebo člověk svému okolí nebezpečný.:-) Samozřejmě to berte s nadsázkou, byť mne poslech „Unstoppable Force“ vždy opravdu evokoval střet s nezastavitelnou silou japonských či korejských tryskáčů nesoucích atomové hlavice.

Představitelé dobové americké scény měli určitě na víc, než co ve výsledku za těch pár let existence (ve svém prvním funkčním období) předvedli. Jako jedni ze zakladatelů americké speedmetalové školy jim byla vlastní ona nemelodičnost, ale také psychoticky rychlý, technický, funkční a úderný speed metal, který zdobily vyspělé kytarové duely a právě nápadný ječák Johna Cyriise. Ten poutal pozornost svou ostrostí, hnán do nadpozemských výšek a nekoordinovaně chrlíc slovy, aniž by se snažil stavět v písních melodické oblouky. Už v roce 1985 debutová deska „Skeptics Apocalypse“ dost zaujala, ale, po pravdě, na ní bylo stále co zlepšovat. Svého vrcholu kapela dosáhla záhy, na druhém albu „Unstoppable Force“ z roku 1987, které sice nebylo tak rychlé a nekompromisní, ale určitě se na něm nacházely lepší skladby a dramaturgicky i zvukově šlo po všech stránkách o vyzrálejší matro.

Samotní AGENT STEEL reprezentovali onen rychlý metalový směr poloviny osmdesátých let, nikdy nešli cestou výraznějšího vývoje, což jim u určitého publika v současnosti nahání plusové body. Mohou totiž být sortou opravdovčíků považování za srdcaře, na které přísahají právě nejortodoxnější žánroví fanatici. Jestliže se mnoho jiných bandů začalo v druhé polovině osmdesátých let rozvíjet směrem k náročnějším a strukturálně propracovanějším kompozicím, pak kapele AGENT STEEL něco podobného nedávalo až takový smysl. Z mého pohledu jde o jeden z nejkonzervativnějších metalových projektů své doby. Výraznou osobností v kapele byl kromě zpěváka Cyriise především kytarista Juan Garcia, který do jejich sestavy dorazil v roce 1985 a sice z řad ABATTOIR, s nimiž vydal jediné album „Vicious Attack“. Právě tento kytarista zvuk AGENT STEEL posunul, ovšem po dvou řadových albech kapelu opustil a založil si v Los Angeles další projekt, čistě thrashové EVILDEAD, se kterými zažil několik plodných sezón na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V současné době je Garcia mimo resuscitovaných EVILDEAD ještě členem druhdy slavných BODY COUNT.

Nyní se vraťme k desce vládnoucí nezastavitelnou silou právě od AGENT STEEL, která platí zřejmě za jedno z nejkultovnějších amerických speedmetalových alb své doby. Titulní skladba představuje diktát nekompromisnosti a zaujetí, jde o song, kde není pochyb o hloubce směru této pětice. Úsečná Cyriisova dikce zde posiluje kytarové power riffy vrcholící v souboji sólových kytar a vše směřuje k finálnímu výkřiku, který zde prostě nesmí scházet. Heroický cval „Never Surrender“ dokáže notně zvedat sebevědomí a tuhle skladbu je tak možné v rámci alba považovat za jednu z nejlepších, ačkoliv je u ní zřejmé ovlivnění JUDAS PRIEST i nejstarší etapou QUEENSRŸCHE hnané do vyšších obrátek. Znovu dojde na parádní kytarové duely a song je tak nakonec mistrovským metalovým tancem. 

Thrashovou údernost má v sobě „Indestructive“, jež výtečně udržuje album ve vysokých obrátkách. Košatější strukturou se uvede výborná „Chosen To Stay“, v jejímž případě se nemohu ubránit myšlenky na hlasový potenciál borce, jež si kdysi dávno říkal Midnight a pěl u floridských progresivců CRIMSON GLORY. Tahle různorodější stránka ne až tolik rychlých AGENT STEEL kapele velmi sluší a skladba začínající akustickým vybrnkáváním a posmutnělým lkaním sólových kytar hraje na dojemnější strunu, byť vše se posléze zlomí do pořádné bouře. 

Otázky stran možného vývoje této kapely, který však, vzhledem k prvnímu dlouholetému rozpadu AGENT STEEL v roce 1988, nikdy neměl šanci nastat, u mne prohlubují i skladby jako je zde další košatější kousek „Nothin´Left“ nebo závěrečný pomaláč „Traveler“. Uznávám, že v případě „Traveler“ jde tak trochu o manýru. Nicméně album vlastní vybočující skladby se silnějším potenciálem. Výpravně působí asi úplně nejlepší skladba z desky, skvostná „Still Searchin´“. I skrze beze zbytku využitý patos v ní AGENT STEEL bodují. Nejoslavněji a nejvíce „true-metal“ znějícím songem je zde pravděpodobně „Rager“, kde zaujetí kapely dosahuje té nejsrdnatější míry, což je podpořeno velmi chytlavě poskládanými linkami a harmoniemi. A konečně zde je i strukturovaná instrumentálka „The Day At Guyana“ , která v intencích konzervativního metallicovského speedu upomíná na příběh hromadné sebevraždy členů jihoamerické sekty Jima Jonese. V případě AGENT STEEL platí tohle album za jejich vrcholné a přesvědčuji se o tom stále prostřednictvím takřka každé jeho skladby.