AFI - Silver Bleeds The Black Sun...

80%

Málokdy mě dokáže šokovat kapela, kterou poslouchám už více než dvacet let. Kalifornskému kvartetu AFI se to ale letos povedlo. Ačkoliv jsem u nich zvyklý na zvukové a stylové proměny, výsledek, s jakým se dostavili teď, značil víc než jen mírný úkrok stranou. První reakce byla odmítavá. Takhle tedy pánové ne! Jenže něco malého a zlomyslného, hluboko v mozku ukrytého, mě nutilo se k desce vracet.

Když vynechám ranou tvorbu z devadesátek, kdy kapela jela relativně ortodoxní hardcore/punk, takže naspeedované, naštvané a nemelodické rychlovky, tak od alba „Sing The Sorrow“ (2003) mi AFI dělají jen samou radost. Zajímavá kombinace moderního alternativního rocku s post-hardcorem i emo-rockem, prostoupená gotickou atmosférou, vybudovanou na velkolepých sborech a stadiónových refrénech, je zde doslova strhující. Zmiňované ingredience na následujících deskách AFI kombinovaly v různých poměrech, takže albům dokázali vtisknout vždy trochu jinou tvář, a zároveň si zachovat svůj typický rukopis. Novinka ale po letech pozvolné evoluce přichází s revolucí.

První výstrahou byly snímky zpěváka Davey Havoka na nějakém zahraničním hudebním serveru, kde se řešila jeho nová a značně překvapivá image. Poslední roky působil už značně civilně, éra divokých účesů, výrazného make-upu a gotické stylizace už byla za ním, možná i proto nové fotky vyvolaly tolik poprasku. Nebýt titulky s jeho jménem, ani bych ho nepoznal. Mohutné vousy, kotlety, kudrnaté vlasy, prostě béčkový americký pornoherec jak z Hustleru Larryho Flynta ze začátku osmdesátek. A deska i skutečně zní po stylistické stránce jako ze začátku osmdesátých let. Samozřejmě s moderním, technicky kvalitním zvukem a profesionální produkcí. Asi je to do určité míry retro, na druhou stranu moje orientace v gotickém rocku je velice povrchní, takže to beru spíše jako uvedení do tématu.

Jestli jste fanoušky kapel jako BAUHAUS, THE SISTERS OF MERCY, THE MISSION nebo dávnějších THE CURE, jste tady na správném místě. Tohle je totiž ortodoxní gotický rock. Což na druhou stranu vůbec nejde dohromady s aktuálním výzorem zpěváka a hlavní tváře kapely. Mimochodem AFI znamená „A Fire Inside“. A kolekce je skutečně poháněna docela intenzivním vnitřním ohněm, spalujícím určitou hloubkovou naštvanost, zakomponovanou v jednotlivých písních. Možná i proto po zvukové stránce není album ledově chladné, jak by člověk možná od gotického rocku, říznutého post-punkem, očekával. Jejich stylová reinkarnace totiž působí relativně přívětivě, jestli to trochu přeženu, tak až téměř hřejivě. Když už jsme u zvuku, ten je skutečně špičkový, výborně vybalancovaný. Je vidět, že si někdo dal záležet, aby působil old schoolově, ale zároveň obsáhnul všechny moderní technické vymoženosti. Líbí se mi třeba krásné dunivé bicí, posazené v mixu hodně vepředu, dominantně udávající rytmus. Hluboká basa je aktivně podporuje a doplňuje.

Jednotlivé songy na albu se v různé míře přiklánějí k jednotlivým stylovým odbočkám. Máme zde písničky, které směřují více do post-punkových vod, a zároveň se nebojí ho ladit do tanečnější formy. „Holy Vision“ je jak dělaný pro undergroundový taneční klub za zdí v Západním Berlíně v roce 1983. Do tempa pak ještě přidají v „Ash Speck In A Green Eye“, kde zaujme ornamentálně bohatá kytarová linka. Hloubavější stránku aktuální tvorby kapely reprezentuje třeba otvírák „The Bird Of Prey“, kde máme zakomponovanou i akustickou kytaru, nebo rozsáhlejší syntezátorové plochy. Nostalgie se zde potkává s tajemnem a vytváří velice přitažlivou atmosféru. V podobném duchu se nese i „Blasphemy And Excess“, která je ale ještě o krok blíže k hardrockové mohutnosti. Opět nabízí výbornou rytmiku, kde zejména kotle u bicích duní snad s téměř trojnásobnou ozvěnou.

Kapely umí být ale i kousavější. „Behind The Clock“, určitě jeden z vrcholů alba, má sice hodně zemitý základ postavený kolem mohutné basové linky, z ní ale vystřelují ostré kytarové drápky, které temně pojatému songu dodávají na intenzitě. Je to trochu depka, trochu rockového drivu, trochu pompéznosti. Rychlejší „Marguerite“ opět předvádí krásné kytarové textury, které kombinují rozsáhlejší plošné konstrukce protkané vybrnkávanými motivy. Díky nim zní song velice zdobně a bohatě. Snad jedinkrát kapela udělá výraznější úkrok stranou směrem k elektronice. Temná „A World Unmade“ ve středním tempu má silně industriální nádech. I samotné bicí zde znějí jako chladný a neživý automat.

Až na samotný závěr si pak AFI nechali největší bombu. „Nooneunderground“ je přetavením jejich hardcore punkovým kořenů do gotického rocku. Agresivní, dynamická, zběsilá a rozcuchaná. Parádní basová linka, štěkaný zpěv, kvílivé kytary. Song letí jak o život, zachovává si ale pořád slušnou melodiku a přidává dystopickou atmosféru. Ještě musím zmínit krásný cover, kde zajímavě kombinují základní barevný podklad právě s motive slunce a rozmazanou perspektivou. Jednoduché, abstraktní, estetické.

Samotná kapela si je vědoma, že s aktuální deskou udělala hodně riskantní krok. Chtělo to odvahu udělat si věci po svém, bez ohledu na možné následky. Kritici zatím pějí samé chvály a řadí desku „Silver Bleed The Black Sun…“ mezi nejlepší kousky diskografie AFI. Já, pravda až po prvotním šoku, jsem v ní také našel zalíbení. Asi to nebude můj nejoblíbenější kousek z jejich katalogu, ale rozhodně jí považuji za více než dobrou. Takže uvidíme jestli jí zkousnou fandové.

24.12.2025	Diskuse (1)	Tomáš