ADRIAN SMITH / RICHIE KOTZEN, DOCTOR VICTOR - Praha, Lucerna Music Bar, 1.března 2026

Tahle zdařilá muzikantská spolupráce dvou zkušených person kytarové Hard N´Heavy nachází odezvu i v našich zeměpisných šířkách, a proto byl pražský koncert britského kytaristy Adriana Smitha (především IRON MAIDEN) s jeho americkým parťákem Richie Kotzenem (krom sólové kariéry byl kdysi členem třeba POISON a MR.BIG, před rokem v Praze vystupoval s dalším svým projektem WINERY DOGS) beznadějně a dlouho dopředu vyprodán. Vím, Lucerna Music Bar není zrovna velký prostor pro podobné hvězdy. Když se však jedná o relativně čerstvý žánrový projekt, pohybující se navíc mimo mainstreamové prostředí, vždycky se něco podobného cení. Zvlášť když je v jejich podání blues rock neuvěřitelně pestrý, plný zhudebnělých inspirací obou kytarových mistrů.

Aktivní Richie Kotzen k nám jezdí relativně často, to Adriana Smitha mohl český fanoušek zažít v posledních dvaceti letech snad jen skrze velká show jeho hlavní hudební stáje - IRON MAIDEN. I proto menší prostor lákal mnohé fanoušky této metalové legendy. Zažít umění Adriana Smitha ze vzdálenosti jen několika metrů se zas až tak často nepoštěstí. I já zaujal místo velmi blízko k pódiu a koncert si dokonale užil. I když jsem stál na straně pódia, která patřila daleko spíše Richiemu, na celé pódium jsem měl perfektní výhled. Zaplněný sál ten večer čelil velmi povedenému hardrockovému představení, které mělo vysokou úroveň nejen muzikantskou, ale rovněž zvukovou a tomu také odpovídala odezva od fans.

Celý večer zahájila česká hardrocková předkapela DOCTOR VICTOR. Tohle trio z Prahy údajně funguje již od roku 2012, ale já o kapele tohoto jména slyšel zcela poprvé. Bylo poznat, že jde o schopné mladé hudebníky, kteří se našli v hardrockovém zvuku, jež vycházel z bohaté žánrové historie. A protože tihle rockeři zřejmě vědí, že kouzlo vězí v detailech, neponechali nic náhodě a stylizaci či dramaturgii vystoupení podřídili takřka všechno. Frontmanův pruhovaný černobílý ohoz ve stylu kapely THE DARKNESS, k tomu dlouhá hára, uvolněně a řemeslně dosti obstojně podané songy, které nestavěly na žádné velké složitosti, ale naopak cílily přímo na cíl. Je jedno, zdali byli podstatným předobrazem této sedmdesátkové klasiky typu AC/DC či BAD COMPANY, ikony rockové kytary jako JIMI HENDRIX či hudební chameleoni jako PRINCE, od kterého si DOCTOR VICTOR dokonce vystřihli cover jeho nejznámější skladby „Purple Rain“, vše působilo pečlivě secvičeným dojmem. Přes sympatický projev, mladický drive a jasně projevený názor na starý rock mám pocit, že by však leckdo kapelu mohl obvinit z plagiátorství. Ruku na srdce, jejich songy nenabídly příliš osobitého a čerpaly z již dávno známých forem rockové hudby. Sekané riffy ala AC/DC dodávaly energii, zatímco krátké refrénové slogany, skoro vždy nesoucí název právě hrané skladby, byly pečlivě vtlučeny návštěvníkům do hlav. Když jsem se však s odstupem několika hodin nad jejich výstupem zamyslel, mám pocit, že vlastně šlo o solidní revival mapující v největší obecnosti historii anglo-amerického rocku.

S devátou hodinou večerní pak neběhli na pódium oba hlavní aktéři projektu SMITH/KOTZEN v doprovodu pozitivitou hýřící baskytaristky Julie Lage (Kotzenova partnerka) a bubeníka Bruna Valverdeho. Plnokrevná hardrocková show s celou řadou vynikajících songů se tak mohla rozjet. Těžiště koncertu samozřejmě stálo především na skladbách z druhého a stále aktuálního společného alba „Black Light/ White Noise“, jež vyšlo zhruba před rokem, nicméně i čtyři roky starý bezejmenný debut nebyl opomíjen a nakonec z něho zaznělo pět skladeb. Od začátku bylo zjevné, že tenhle koncert dokáže hodně rychle vtáhnout a nepustit. Budiž to přičteno nejen neobyčejnému muzikantskému řemeslu všech zúčastněných, ale především souhře, opravdovosti a nekašírovanému přístupu celé kapely, která dokázala nalézt s publikem tolik potřebné spojení. Angažovat na post baskytaristky Julii Lange byl od mistrů kytar skvělý nápad, protože jejím prostřednictvím dostal koncert doslova zářivou atmosféru.

Adrian Smith, jako kytarista známý především z metalového prostředí, působil ten večer velmi uvolněně a s přirozeností sobě vlastní sázel jeden mistrovský part za druhým. Dokonale zde tak odhalil svou lásku k americkému pojetí kytarové hudby a hard rocku ovlivněnému blues. Se slušivým kloboučkem namísto ikonického šátku zde byl schopen dodat nejen řadu zemitých riffů, krkolomných sólíček, vyhrávek či harmonií, ale především svým obhroublejším hlasem skvěle souzněl s pěveckými party soulověji zaměřeného Richie Kotzena. Oba kytaristé do výsledku dodaly podnětné ingredience, ať už co se týče nápadů, melodických linek, častého kytarového sólování, které v jejich písních nepůsobilo samoúčelně, a to ačkoliv znělo takřka po celou dobu koncertu. V rámci slok, mezi slokami a refrény, v mezihrách k tomu určených, i coby závěrečná gradace skladeb, tam všude vždy jeden z nich nebo oba sólovali. Celou show poháněla rovně skvělá rytmika, která umožňovala oběma kytaristům vyhrát si se svými tónovými ornamenty. 

Celý koncert zahájila chytlavá a takřka euforická rock´n´rollová jízda „Life Unchained“, na kterou navázala obdobně svižná, freneticky podaná hardrocková vypalovačka „Black Light“. Druhá zmíněná skladba patří k flagboatům právě aktuálního alba a ani na živo nic neztratila ze svého potenciálu. Se songy jako zádumčivá „Glory Road“ nebo se soulovou příchutí prezentovaná „Taking My Chances“ projekt upozornil i na své debutové album, které před čtyřmi lety kapelu představilo světu a ve všech směrech uspělo. Zatímco z „Running“ byl cítit větší vliv Adriana Smitha, pak u hitovky „Scars“, umístěné spíše v závěru setu, se pojila exotičtější Kotzenova stopa s nostalgií po amerických dálavách, jež je vlastní oběma světoběžníkům. Mou nejoblíbenější položkou ze společného portfolia obou kytarových mistrů je, jak jsem se i naživo ubezpečil, zemitý song postavený na hutnějších riffech - „White Noise“, neb mě připomíná devadesátkové hardrockové choutky kapel jako EXTREME či s Corabim tehdy hrajících MÖTLEY CRÜE. Tahle věc byla zařazena spíše do závěrečné třetiny koncertu, kdy celá akce skvěle gradovala. Výborně se mě jevily rovněž další songy z aktuálního alba jako třeba  „Blindsided“, „Outlaw“ nebo v dobrém slova smyslu monstrózní „Darkside“. 

Celkově pak ten večer zaznělo hned šestnáct rockových fláků, přičemž do přídavku byla zařazena nejen skladba „You Can´t Save Me“ ze sólového repertoáru Richieho Kotzena, ale především i song „Wasted Years“ od IRON MAIDEN, u kterého si hlavní vokální part vzal na svá bedra Adrian Smith, podporován ve vygradovanějších momentech nejen Richiem, ale také plným sálem „malé Lucerny“. Výtečně naladění návštěvníci tak v závěru koncertu přispěli k celkovému dojmu z akce, a ten byl velmi pozitivní. Celý stominutový set projektu SMITH/KOTZEN tak uběhl neuvěřitelně rychle, povzbudivě a zanechal jen ty nejlepší dojmy. Špičkový hard rock aktuálního provedení od mistrů ve svém oboru fascinoval nejen skvělou kytarovou a vokální souhrou, ale i bezprostředností, civilním pojetím a lidskostí. Kdo nezaváhal, ten se mohkl těšit z účasti na pravděpodobně jedné z nejlepších hardrockových akcí posledních měsíců či let. Tohle byl přesně ten koncert, který se i častému návštěvníkovi akcí jen tak z hlavy nevypaří.