ADRIAN SMITH / RICHIE KOTZEN - Black Light / White Noise

80%

Podobně poctivé rockové desky se dnes už příliš neslyší a není to jen druhem hudby, ale i celkovou stylizací. Tohle je pro mne zkrátka hit jara 2025! Ve všech směrech perfektní hardrocková práce totiž opanovává ráz druhého řadového alba „Black Light/White Noise“ od projektu dvou kytarových person světového Hard N´Heavy: Angličan Adrian Smith (především IRON MAIDEN) a jeho americký kolega Richie Kotzen (mimo své sólové dráhy ještě THE WINERY DOGS, ex-POISON a ex-MR.BIG) mají potenciál dlouhodobé a podnětné spolupráce na nejvyšší úrovni. Deska působí ještě o poznání propracovaněji než jejich povedený debut zpřed několika sezón. Netřeba připomínat, že oba zkušení hudebníci jsou nejen výtečnými instrumentalisty, ale také zpěváky a komponisty, a na celkovém vyznění díla je to sakra znát.

V jejich společném projektu zastávají oba však i roli producentskou, přičemž za mix nahrávky, na podzim loňského roku vznikající v kalifornském studiu The House, je zodpovědný Jay Ruston. Souhra různorodého muzikálního cítění obou pánů utváří pestrý a živelný rockový celek, kde se střetávají vlivy americké blues-rockové tradice a, řekněme, staré britské hardrockové školy. Předobrazy hledejme v sedmdesátých letech, mírně pak také v devadesátých, nicméně ráz díla a jeho zvuková forma působí aktuálně. Všech deset skladeb působí bezprostředně a je jim vlastní pohodová poslouchatelnost, navzdory faktu, že každá obsahuje vrstevnatou přehlídku kytarových vyhrávek a sól a také zpěvových linek. Jsou zde hitovější songy, ale také grooveovější věci držící bytelnější základy díla.

Celkovou zajímavost alba umocňuje i fakt, že stejně jako na bezejmenném debutu se oba kytaristé rovnoměrně střídají o pěvecké party. A jako zpěváci působí opravdu ne tak, jakoby byli vokalisty jen z nouze, ale jako přesvědčiví frontmani s vlastním stylem hlasové prezentace. V jejich zvuku lze nalézt nápadné stopy amerického hard rocku, jižanského blues, ale také staré britské rockové školy, základem jsou však především silné písně, které se podařilo složit. Ona vlastně tahle novinka ukazuje jediné, a sice dokonalou souhru (nejen muzikantskou, ale i lidskou) mezi dvěma hudebníky, kteří našli společnou řeč ve všech rovinách fungování. Zajímavostí zůstane, že Richie Kotzen kromě svých kytarových a pěveckých partů nahrál i baskytaru a bicí do většiny zdejších skladeb. Na desce se samozřejmě nachází i několik hostů a studiových hudebníků méně známých jmen, ale to hlavní obhospodařili právě dva hlavní aktéři.

Adrian Smith byl i v rámci IRON MAIDEN vždy tím k Americe nejotevřenějším instrumentalistou a proto není divu, že si právě s Kotzenem rozumí. V zemité palbě „White Noise“ duní riffy jak od devadesátkových MÖTLEY CRÜE či DOKKEN, zatímco svižnější skladba „Black Light“ má v sobě bluesovou hravost příznačnou třeba pro Carlose Santanu. Pozvolna se rozjíždějící „Darkside“ je tajemnou hitovkou navozující vzpomínky na velké chvíle kapel jako URIAH HEEP či DEEP PURPLE v období s duem Coverdale/Hughes. Přestože tyto tři skladby považuji za asi nejvýraznější hymny, mezi desítkou songů se najde i spousta jiných, které se rovněž velmi povedly. Celková dravost a chytlavý ráz nechybí hardrockovým erupcím se silnými refrény, nápadnou gradací a častým sólováním jako jsou zde „Life Unchained“ nebo „Blindsided“, dusivou auru tak trochu ovlivněnou soundem grunge v sobě zpočátku nalézá song „Heavy Weather“, aby posléze rozkvetl, co se melodiky týče až kamsi do oblasti jižanského rocku. Ozdobou je i odlehčená radio-friendly píseň „Outlaw“, nebo rozmáchlá, přes sedm minut trvající polobalada na závěr - „Beyond Te Pale“, která v závěru materiálu zastane roli jakéhosi všeobjímajícího finále, jež ukazuje hard rock tohoto projektu ve vší komplexnosti.

Ačkoliv deska asi nenabídne obdobně nápadný flák na první dobrou, jako byl onehdy „Scars“ na debutové desce, materiál na albové dvojce „Black Light/White Noise“ působí ještě o kus silněji a trvanlivěji. Rozhodně se jedná o fajnšmekrovskou záležitost v daném oboru, která postupem času ještě získá na síle. Už teď vím, že deska u mne obstojí i ve srovnání s loňským povedeným albem BLACK COUNTRY COMMUNION, se kterými zde pozoruji nápadnou stylovou spřízněnost. Takhle by mělo vypadat moderní, muzikantsky precizní a zvukově prvotřídní hardrockové či bluesrockové dílo současnosti. Je v něm americké i evropské cítění, perfekce i chytlavost, strhující momenty, výborné nápady a prvotřídní muzikantské provedení. 80% minimálně.

11.04.2025	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz