AC/DC, THE PRETTY RECKLESS - Praha, Letňany, 26.června 2025

V šestnácti poprvé, pak téměř třicet let nic a za poslední dva roky třikrát. Tak se dá shrnout moje koncertní zkušenost s australskými velikány, jimž můj otec říká „Ácé blesk Décé“. Pokud můžu bilancovat, tak se vlastně od těch devadesátek na tom pódiu nic nezměnilo. Brian vypadá celý život na stejných padesát. Angus je pořád agilní vychrtlý prcek, který i se sedmdesátkou na krku stále pobíhá na podiu jako magor, jen má dneska hřívu o poznání šedivější. Bohužel už mezi námi není Malcolm, ale byl nahrazen tou nejlepší vizuální i hudební imitací v podobě (osmašedesátiletého) synovce Stevieho Younga. Basák Cliff Wiliams to sice koncertně zabalil a za bicími už není Phill Rudd, ale se vší úctou – na nich to nikdy nestálo. Kluci byli fajn, ale jestli je tam jeden nebo druhý, vlastně nikoho v publiku moc nezajímá. Stejně prověřená je i hudba, kterou nám poctivě během těch let servírovali a servírují. V krátkosti – máme před sebou kapelu stále plnou sil a energie, která je minimálně stejně intenzivní, jako když jsem je viděl ve Velké sportovní hale na Výstavišti před třiceti lety při turné k desce „Ballbreaker“ (1995).

Je to těžko uvěřitelné, ale letňanské vystoupení bylo teprve páté v České republice za celou dobu existence AC/DC, z toho jednou šlo v roce 2016 o koncert s náhradníkem Axelem Rosem za mikrofonem, protože Brian tehdy trpěl problémy se sluchem. My Češi jsme na tom ale pořád o čtyři koncerty lépe než bratři Slováci, o tři lépe než Maďaři a o jeden než Poláci. Jinými slovy – když do našich končin zavítají AC/DC, je to svátek, kterému je vhodné věnovat pozornost, protože se to už také nemusí opakovat. I proto jsem zahájil svůj pobyt na Basinfirefestu až v pátek a vynechal taková jména jako EXODUS, SÓLSTAFIR, VADER nebo MARDUK (já je snad nikdy neuvidím!). Ale nelituju.

Ze všech mých zážitků s AC/DC byl nejlepší ten loňský bratislavský. Jednak se prostě máloco vyrovná stovce tisíc lidí na jednom místě, jednak jsem se tehdy nacházel v části kotle, kde lidi skákali jako hopíky a připomínalo to legendární koncert z argentinského River Plate. Pražská štace byla stejně intenzivní výkonem kapely, ale o něco méně řáděním posluchačů. Oproti Vajnorům tu bylo cca o 40 000 lidí méně, ale i ta pražská šedesátitisícovka se neztratila a atmosféra byla výborná. Jako obvykle si v Letňanech dali sraz hudební turisté ze všech možných okolních států, ale přišlo mi, že české publikum nakonec převažovalo a jeho hladovost vidět zas po mnoha letech AC/DC byla přímo hmatatelná. Poprvé se mi také (díky kamarádce – děkuju Mariano 😊) podařilo dostat do Golden Circle, tedy úplně před pódium, a to za hanebný peníz 3890 KáČé. Nikdy jsem nedal tolik peněz za lístek a třeba BRUCE SPRINGSTEEN měl teď lupen k pódiu na stejném místě za méně než polovic. Inu, zlaťáky jsou zlaťáky a AC/DC jsou chuďasi, kteří mají v podobě „Back In Black“ jen druhé nejprodávanější album všech dob… Ale pokud je to možná poslední možnost je vidět… Konec láteření a teď k muzice.

V roli supportu se jako loni objevili newyorští The Pretty Reckless hrající špinavě znějící rock n´ roll. Pod vedením kytaristy a skladatele Bena Phillipse a charismatické frontwoman Taylor Momsen předvedli solidních 40 minut, které splnily svou předskokanskou povinnost. Je to stylově podobné jako třeba HALESTORM, nic originálního, ale naživo hybné a funkční. Asi nejvýraznější zahranou skladbou byla „Heaven Knows“ s chytlavým post-refrénovým mostem.

Klep klep, ale zatím mi na všech letních festivalech i akcích letos přálo počasí, čti – nebylo supervedro. I na Australany se po teplotním úmoru toho dne sympaticky zatáhla obloha a ustavilo se příjemné klima s občasným lehkým deštíkem. Ideál. Po zhruba půlhodinové pauze a za komíhavého podvečerního světla se na obřích ledkách objevila tradiční úvodní animace turné v podobě červeného automobilu. Auťák plnou parou mířil do Letňan a atmosféra v publiku se vyšplhala na bod varu. Vařila se nám přímo krev, protože otvírákem nebylo nic jiného než majestátní „If You Want Blood (You´ve Got It)“. Jde o moji možná vůbec nejoblíbenější skladbu kapely a je s podivem, že chlapci tuhle neuvěřitelnou pecku s nadpozemským sekaným riffem během své padesátileté existence naživo vůbec nehráli. Čas to napravit! Teď se tak tomuhle šlágru dostává konečně vavřínů, které si zaslouží. Jako úvodní píseň setu si není možné představit nic lepšího, a šedesátitisícové Letňany tak okamžitě dostaly ne 220, ale rovnou 440 voltů, na což hned navázala druhá „Back In Black“, ke stejně velké radosti publika. Show „Back in Prague“ jela na plné pecky. Celkově zvolili Australané logický způsob, kdy ty méně známé skladby prokládají legendárními megahity, takže koncert pěkně ubíhá a každý si přijde na své. Následně jsme se tedy posunuli k první ze dvou ochutnávek z poslední desky (vážně to je už pět let?) v podobě „Demon Fire“. Další orgasmus přišel v podobě pátého „Thunderstruck“ s oním úžasným intrem a pomalu budovaným napětím vygradovaným do prvního refrénu, kdy se lidé rozskáčou jako pominutí, nahlas řvou a s dojetím se objímají s výrazem „Fakt jsme na koncertě „AC/DC!“. Pravidelně nejlepší moment koncertu...

Stejně jako třeba IRON MAIDEN, tak AC/DC nemění během turné svůj setlist a už rok tak brázdí Evropu i Ameriku se stejným programem. To ale asi nepřekvapí. V konzervativnosti programu jsou totiž AC/DC rekordmani. Šestnáct písní z jednadvaceti bylo z let 1975-1981, dvě z novinky a jen tři songy ze zbývajících osmi alb. Je škoda, jak macešsky se tyhle klasické kapely chovají ke svým novějším deskám, ale tak to prostě je. Lidi chtějí slyšet „Back in Black“ (já ne) a „Highway to Hell“ (já taky). Jedinými dvěma překvapeními současného setu tak jsou oprášení titulní skladby ze „Stiff Upper Lip“ (2000), kterou čtvrtstoletí nehráli, a pak zmíněný krvavý otvírák. Lidi tak dostali, co chtěli. „Hells Bells“, „Shoot to Thrill“, „Whole Lotta Rosie“, „High Voltage“… Jedinou změnou oproti loňsku bylo přeřazení „Highway to Hell“ z konce hlavního bloku někam na desáté místo. Přesný důvod neznám, ale myslím, že to dálnici přeci jen o něco lépe sluší v závěru.

Celý program šlapal jako australské hodinky a prakticky nebylo čas se nadechnout, tak rychle to svištělo. Na svůj věk jsou Angus i Brian v neuvěřitelné kondici. Zpěvák sice nebyl ve všech tónech úplně stoprocentní a nekonečné turné se na jeho hlasivkách už projevuje, ale při stylu jeho zpěvu to je tak trochu jedno. Na Angusovi nebylo znát nic. Turbomyš za sólovou kytarou létala dvě hodiny jako pominutá a rytmická sekce to vše zezadu spolehlivě jistila. Tourujícího basistu Chrise Chaneyho jsme sice skoro neviděli, ale tenhle hezoun je stejně tím nejméně charakteristickým členem souboru. Na spolehlivého bubeníka Matta Lauga a jeho tvář zbrázděnou jako Skalisté hory se kamera zaměřovala častěji. Všichni nicméně víme, že základem fungování téhle kapely byla vždy geniální rytmická kytara a tady odvádí Stevie Young skvělou práci, stejně kvalitní jako kdysi Malcolm. Neuvěřitelně sevřené riffy, vynikající technika pravé ruky s tlumením strun, ani jedna chyba během vystoupení. Právě Stevie kapelu tmelí do jednoho dokonale vytvarovaného kusu hardrockové oceli. Bravo!

Ale jednu poznámku mám. Pokud bych něco měnil, tak bych zkrátil to nekonečné (20 minut!) Angusovo sól v „Let There Be Rock“. Je neuvěřitelně protahované, samožerské a celkově o ničem. Co místo téhle exhibicionistické onánie, která je minimálně o osmnáct minut delší, než by měla být, zařadit třeba nějaké nikdy/dlouho neslyšené pecky? „Heatseeker“, „This Means War“, „Fire Your Guns“, „Razor´s Edge“, „Ballbreaker“, „Safe in New York City“, „It’s a Long Way to the Top.“ atd. atp. – za ta léta se nashromáždilo hodně pokladů, na které AC/DC dlouhodobě kašlou. Ale ok – je to tak, jak to je a Anguse to asi baví.

Po krátké přestávce nás už čekala jen „T.N.T.“ a pak už začínají po stranách a nahoře na konstrukci vyjíždět děla, abychom se rozloučili tradiční „For Those About to Rock“. Doufám, že jsem tyhle kanóny neviděl v Letňanech úplně naposledy. Každopádně to byla skvělá salva…