A PERFECT CIRCLE - Thirteenth Step
Na druhou desku A PERFECT CIRCLE jsme si museli počkat tři roky. Kapela se na ní ve své tvorbě docela výrazně posunula. Najdeme zde důvěrně známé zvuky a dramaturgii, kterými nás okouzlili už na debutu, ale zároveň spoustu nových elementů. Bylo evidentní, že nerecyklují staré nápady, ale přicházejí s něčím čerstvým. Lehce se obměnila i sestava, kde se objevilo pár zajímavých nových jmen. Jediné, co se teď vážně nepovedlo, je cover. Ten je prostě hnusný, bez pardonu.
Fenomenální úspěch debutu „Mer De Noms“ znamenal, že APC nezůstanou jen jednorázovým projektem. Intenzivní koncertování muselo být ke konci roku 2000 načas přerušeno, protože Maynard potřeboval s domovskými TOOL pracovat na jejich další desce. Tou bude v roce 2001 vydaná „Lateralus“, která ho pak zaměstná i koncertně. Billy Howerdel v mezičase spolu s Joshem, Paz a Troyem sporadicky pracovali na nových skladbách, které následně sdíleli i s Maynardem, aby i on mohl ve volných chvílích pracovat na vlastních partech. Protože ale nebylo jasné, kdy se Maynard opět vrátí do projektu, někteří členové původní sestavy akceptovali nabídky z jiných stran. Konkrétně Paz Lenchantin se připojila k Billymu Corganovi a jeho projektu ZWAN (který ale nakonec neměl dlouhého trvání a v průběhu turné k prvnímu a jedinému albu se rozpadl), zatímco Troy Van Leeuwen naskočil ke QUEENS OF THE STONE AGE jako člen koncertní sestavy po vydání skvělé desky „Songs For The Deaf“.
Náhradníci se ale našli minimálně stejně kvalitní. Baskytaru vzal do ruky Jeordie White, známější jako Twiggy Ramirez, který v té době skončil u MARILYN MANSON, kytaru pak pokryl Danny Lohner, předtím člen sestavy NINE INCH NAILS. Ten byl ale při nadcházejícím turné nahrazen Jamesem Ihou, původně z THE SMASHING PUMPKINS. Asi můžeme zůstat u označení „superskupina“ že? Než se ale vyrazilo na turné, musela se připravit samotná deska.
Začátkem roku 2003 byl Maynard opět k dispozici a společně s Billym se pustili do práce. Na rozdíl od prvotiny, kterou Billy skládal dlouhé roky, postupně jí cizeloval a Maynard tam přišel už k „hotovému“, se teď začínalo prakticky s čistým štítem. A nebylo to úplně bezproblémové. Hlavním zdrojem napětí se u ústřední dvojice stala základní filozofie. Každý z nich chtěl jít trochu jiným směrem. Zatímco Billy plánoval ještě více přitvrdit, Maynard se naopak chtěl od hardrockovo/metalového debutu vydat směrem k více atmosférickým kompozicím s jemnějším zvukem a ambientnějším vyzněním. Vzpomeňte si na poslední třetinu desky „Lateralus“, takhle nějak si to představuji já. Jeordie, jako nováček v sestavě, který přinášel nezatíženou perspektivu, se pak nejednou ocitl v roli mediátora, který musel sbližovat tyto dva oddělené světy. Do finalizace skladeb a hledání optimálního zvuku výrazně zasahoval i Danny, který měl zároveň producentské zkušenosti. Právě jemu se připisují zásluhy za modernizaci zvuku APC, který na rozdíl od relativně olschoolově pojatého debutu, teď zní velice aktuálně a svěže. Samotnou produkci ale nakonec pokryla dvojka Billy + Maynard, a finální mix zajistil věhlasný Andy Wallace.
Nosným motivem desky „Thirteenth Step“ je závislost a její překonávání. Nejen ve smyslu alkoholu a drog, ale i lásky, nebo posedlosti. I samotný název odkazuje ke dvanácti krokovému programu anonymních alkoholiků. Maynard, který se sám nikdy s podobnými problémy nepotýkal, zde čerpal inspiraci ze svého okolí. Třeba ze života Layne Staleyho, zpěváka ALICE IN CHAINS, který rok předtím prohrál boj s dlouholetou drogovou závislostí. Není to ale koncepční deska, spíš jde o kolekci songů, které mají podobný motiv.
V podstatě jediným starším songem, který se na desce nakonec objevil, je „Weak And Powerless“. Paradoxně se stal i úvodním singlem. Je to jedna z písniček, které měl Billy rozpracované dlouhé roky, dokonce se zvažovala i pro debut, ale nějak nedokázal nalézt optimální zvukovou ani dramaturgickou polohu. Proti zbytku alba je trochu odlišná. Je skutečně více hardrocková, přímočará a má i jistý gotický nádech. Tím mohla fanoušky možná lehce zmást a uvést v omyl, že „A Thirteenth Step“ bude v podstatě jen další variací debutu. Nový zvuk a směřování kapely ale velice rychle odhalí hned otvírák „The Package“. Temná, pomalu plynoucí, zádumčivá skladba, která v sobě nese silný ambientní náboj v kombinaci s artový zabarvením. Postupně se sice propracuje i k dravé a hlučné pasáži, ale podvědomě cítíme, že kapela začíná psát novou kapitolu své tvorby.
Co vyniká od prvních vteřin je nádherný zvuk. Technicky perfektní, krystalicky čistý, krásně vybalancovaný a překvapivě hřejivý. Mix je neskutečný, blížící se dokonalosti. Klobouk dolů, jak dokázali všechny ty nástroje a zvuky zkombinovat tak, že vše je jasné a slyšitelné. Maynard zpívá ještě jemněji než na debutu. V některých pasážích bych se jeho projev nebál označit ani jako křehký. A opět z kapsy vytáhl pár fantastických melodií. Třeba „The Noose“, „Blue“ nebo dravější „The Outsider“. Ten ve svých agresivnějších pasážích dává na odiv i modernizovaný „tvrdší“ kytarový zvuk, který se lehce přiblížil až k v té době vládnoucímu new metalu. Kdybychom ale měli rozhodnout zmíněný souboj o směřování desky, tak bych řekl, že to na body vyhrál Maynard. Proti debutu je zde méně agresivních a hlučných skladeb, ubylo i gotického feelingu. Přibylo pak více psychedelických a atmosférických poloh. Ustoupilo se i z celkové temné stylizace, místo níž nastoupilo hloubavé rozjímání, prozkoumávání nových teritorií a poklidnější proplouvání jednotlivými sekcemi. Celé to působí ještě více artově, i když pořád jde (naštěstí) o klasické písničky.
Na desce najdeme hned několik velice silných skladeb, které sice nemají singlové ambice, ale kvalitativně hrají nejvyšší ligu. Vláčná „Vanishing“ s nádherně hlubokou nosnou basovou linkou a zasněnými kytarami, nebo důrazná „The Pet“ s valivou rytmikou a drásavými kytarami. Zajímavá je i závěrečná „Gravity“, plující na vlně atmosférické odlehčenosti a vyklidněnosti. Třešničkou je pak cover od Maynardových oblíbenců FAILURE s názvem „The Nurse Who Loved Me“. Zde se Billy se svými kytarami vůbec nedostal ke slovu a z relativně pomalé skladby už v originálu udělal Maynard totální slaďárnu se spoustou orchestrace a kláves. A víte že se mi to fakt líbí? Jsem prostě romantik.
V září 2003 se teda fanoušci konečně dočkali a „Thirteenth Step“ bylo na světě. Bylo už netrpělivě očekávané a podle toho vypadaly i prodeje, které byly ještě lepší než u debutu. Start z 2. místa, 233 tisíc kopií první týden. Jsem sice na vážkách, jestli je to ještě pořád metal, nebo už jen tvrdší alternativní rock, ale to na funkci asi vliv stejně nemá. A PERFECT CIRCLE si prostě vytvořili vlastní svět, ve kterém si oni sami určují pravidla. Zároveň jsou přirozenou spojnicí v rámci Maynardových projektů, kde tvoří nejvíc přístupný střed mezi avantgardními PUSCIFER na jednom pólu, a tvrdšími a komplikovanějšími TOOL na pólu druhém.
| 29.08.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
