A PERFECT CIRCLE - Praha, Fórum Karlín, 2.července 2026

Letošní rok to mám zatím s koncerty na štíru. Ne že by do Prahy přestaly jezdit zajímavé kapely, které bych rád viděl naživo, ale prostě v Praze nejsem já. A když už jsem, tak akorát těch pár dní právě žádný koncert není. Když ale někdy z jara oznámili koncert A PERFECT CIRCLE, navíc ve Fóru Karlín, neváhal jsem ani vteřinu. No, možná vteřinu ano, protože cenová politika promotéra Live Nation se mi zamák nelíbí. Ano, máme svobodný kapitalismus, takže každý může rozhodovat vlastní peněženkou, nemá cenu si stěžovat. APC jsem ještě neviděl, chtěl jsem je vidět, musel jsem holt akceptovat podmínky. Byl to zároveň úplně první koncert APC v Čechách. 25 let čekání skončilo. Protože před koncerty si maximálně projdu diskografii kapel, nestuduji žádné stránky se set listy, nekoukám záznamy na YT z předešlých vystoupení v rámci turné, tak i teď jsem se vydával do Fóra Karlín spíš jen s několika tušeními, které se nakonec i naplnily. Příjemným bonusem pak bylo zjištění, kdo bude předskokanem. Jehnny Beth. Že vám to nic neříká? Nejsem překvapen. Pro mě to ale byla trefa do černého. Jehnny, původem Francouzka, v minulém desetiletí vedla skvělou britskou kapelu SAVAGES. Stihli vydat sice jen dvě desky, ale obě vynikající. Jejich mix post-punku a noise rocku byl skutečně velice originální, navíc se obě desky pyšnily famózním zvukem. Jehnny loni vydala sólovku „You Heartbreaker You“, kde se posunula více směrem k alternativnímu a experimentálnímu rocku.

Do slušně zaplněného Fóra Karlín přicházím těsně před osmou, která byla anoncovaná jako začátek koncertu. Kupuji pivko, jdu na svoje obvyklé značky za zvukařem, napíšu pár zpráv a skutečně pár minut po osmé zhasínají světla. Ještě předtím zazní upozornění, že v průběhu koncertu se nesmí fotit a natáčet, které se pak bude ještě několikrát otravně opakovat. Je to smutné, že to dospělo až takto daleko, ale co naděláš, doba je taková. Každopádně Jehnny vchází na pódium v přiléhavých a vyzývavých červených šatech, což je absolutní opak jejího dlouhodobě budované image v SAVAGES. Tam působila jako neatraktivní mužatka, krátké ulízané vlasy, mužské oblečení, anti-ženské vyzařování i pohyby. Jednoduchá sestava kytara-bicí-basa za jejími zády se s chutí pustila do nás. Zvuk byl ze začátku trochu roztěkaný. Všechny nástroje šlo slyšet slušně, ale nějak se nedokázaly správně propojit do vyladěného celku. Postupně se to sice zlepšovalo, ale zdaleka to nebylo perfektní. Nad tím vším ale kralovala Jehnny. A to po všech stránkách. Vizuálně i akusticky. Aktivní a specifické pohybové kreace, vstřícná komunikace s publikem a zejména fantastický hlas, tím vším si postupně fanoušky krok za krokem získávala na svoji stranu. Charisma z ní vysloveně sálala, a když si v některých písničkách šaty mírně odhalila, způsobila i jemné erotické dusno. Hudebně bych její produkci popsal jako průsečík ranné PJ HARVEY a NINE INCH NAILS. Syrový alternativní rock říznutý noisově zabarveným industriálem. Nebylo to vůbec špatné. Sice bych si podobnou produkci užil víc v menších prostorech (třeba v Roxy), ale vzrůstající reakce publika po každém songu dávaly najevo, že předskokan byl zvolen správně.

Po krátké úpravě pódia byl ale už čas na hlavní hvězdy večera. Protože se sestava APC, kromě ústřední dvojice Howerdel-Keenan průběžně obměňuje, byl jsem zvědav, s kým budu mít ten večer tu čest. První zásadní informaci jsem získal ještě odpoledne, a to, že za bicími sedí opět Josh Freese. Zakládající člen a famózní bubeník. Sestavu pak doplňovali basák Matt McJunkins a druhý kytarista/ klávesák Ken Andrews, jinak též člen kapely FAILURE, od níž si APC na svojí druhou desku vypůjčili song „The Nurse Who Loved Me“.

APC začali svůj set zvolna, otvírákem z druhé desky „The Package“. Ve Fóru Karlín jsem už zažil nejeden zvukově skvělý koncert. Rovnou prozradím, že APC se prakticky od prvních tónů dostávají na pomyslné bedny mého seznamu. Zvuk byl prostě dokonalý. Všechno krásně čitelné, vybalancované. A zejména perfektně propojené do jednoho skálopevného celku. Z celého vystoupení sršela absolutní profesionalita. Od dramaturgie, přes vizualizaci, dokonalé muzikantství až po zprostředkování zážitku. Maynard hned na úvodu požádal fanoušky, aby zapomněli na mobily a vydali se s kapelou na společnou hudební cestu. A tak se i stalo. Jeho další komunikace pak už byla nulová, přesně jako v případě koncertů TOOL. Až v závěru poděkoval, představil kapelu, udělal promo pro podzimní turné svého dalšího projektu PUSCIFER. To jsem ale tušil, že to tak bude, stejně tak jako ten skvělý zvuk. A tušil jsem i to, že hlavní část set listu se bude točit kolem poslední desky „Eat The Elephant“, které už letos táhne na osm let! Není to moje oblíbené album, na druhou stranu musím uznat, že naživo ty songy fungují lépe. To, co je na albu až moc uhlazené a produkčně vypulírované, je při živém hraní příjemně hloubavé s psychedelickým nádechem, a když dojde na bouřlivější pasáže, tak to má fakt koule. „Disillusioned“ nebo „The Doomed“ asi nejlepší. Pak trochu váhám, ale tuším, že zařadili i pár novinek, protože některé songy jsem vůbec nepoznával. Vypadá to, že se chystá nová deska. Před měsícem už vypustili i nový singl „Starless“, který samozřejmě taky zazněl.

Výrazně živější reakce publika ale byly k dravějším starším skladbám. Když pominu cover „Imagine“ z podivného alba „eMOTIVe“, tak rozhodně kralovala druhá deska. „Weak And Powerless“ nebo „The Ousider“ rozespívali i jinak relativně vyklidněnou, a jen jemně se pohupující masu fanoušků. Napomáhala tomu i kapela samotná. Stage rozdělený do dvou pater ponechal spodek pro Billyho a basáka Matta, kteří aktivně využívali celou jeho šířku, měnili si pozice a dodávali performanci určitou dynamiku. Billy vypadá pořád stejně jako před 25 lety. Strýček Fester po dvou kůrách ozempicu. Horní patro pak bylo zleva vyhrazeno Kenovi, který byl, stejně jako Maynard uprostřed, celou dobu ve stínu. Maynardův hlas téměř nestárne. Možná už jeho fantastické řevy nedosahují délky, které dokázal vysoukat před 25 lety, ale pořád zpívá par excellence. A stejně jako na koncertech TOOL, i zde předvádí jen minimální pohybové kreace. Ty jsou někde mezi začínajícím epileptickým záchvatem a lehkou mozkovou mrtvicí, nic nového, ale baví mě to pořád. Napravo pak, hezky nasvícený a evidentně v dobré náladě, za svojí velkou soupravou, kraloval Josh. Superlativy na jeho hru se mi hledají těžko, je to jeden z mých TOP10 nejoblíbenějších bubeníků, a přesně tak fungoval i ten večer. Krása střídala nádheru.

Z první desky nakonec zaznělo jen pár věcí. Překvapila „Rose“, která není klasickou koncertní hitovkou, za což dávám hodně plusových bodů. Naopak singlovka „3 Libras“ byla totálně přearanžovaná, a trvalo mi celkem dlouho, než jsem pochopil, co to vlastně hrají. Znělo to jako industriální remix původní písně. Na jednu stranu mě mrzí, že nehráli původní verzi, na druhou musím uznat, že i tohle mělo své kvality. Na úplný závěr si pak nechali jasný hit a jeden z mých nejoblíbenějších songů obecně – „Judith“. Povedený večer to byl. Samozřejmě bych si přál vidět APC ideálně na turné k druhé desce, ale je to, jak to je, a já rozhodně nebyl zklamaný.

Fotografie pouze orientační.