A PERFECT CIRCLE - Mer De Noms

100%

Scéna – noční směna v prádelně hotelu někde v Ohiu v Americe. Skládám ručníky a ložní prádlo, nakládám je do připravených vozíků a klábosím se skoro dvoumetrovým vyzáblým místním borcem, který byl ode mě o rok dva starší. Rychle jsme se po krátkém oťukávání dostali k tématu muziky a zjistili, že náš vkus se z velké části protíná. Pak mi najednou doporučil novinku, debutovou desku mě absolutně neznámé kapely A PERFECT CIRCLE. Na druhý den mi jí nahrál na kazetu a když jsem si to pustil, zůstal jsem paralyzovaný. Nic podobného jsem předtím neslyšel. Ten zvuk, ty melodie, ta atmosféra. Doteď tu desku pravidelně poslouchám a nikdy se mi neomrzí.

Hlavní postavou, která stojí za A PERFECT CIRCLE, je jistý Billy Howerdel. Příjemný týpek z New Jersey, který je velmi chytrý, nadaný a skromný zároveň. Když se jako teenager v osmdesátých letech podíval na pár rockových koncertů, objevil zde smysl života. Pódium, show, atmosféra, to všechno ho dokonale okouzlilo. Už na střední škole začal dělat osvětlovače v hudebních klubech, což bylo občas docela problematické, protože přísné zákony v Americe povolovaly vstup až od osmnácti let. Následně se posunul do role technika a začal doprovázet kapely na koncertních šňůrách. Že mu to šlo celkem dobře dokazuje hned pár z mnoha jmen, kterým poskytoval své služby – David Bowie, NINE INCH NAILS, THE SMASHING PUMPKINS a TOOL. Se zpěvákem posledně zmíněné kapely, Maynardem Jamesem Keenanem se proto znali už od roku 1993.

Billy ale nezůstal jen u technické podpory hudební produkce. I on sám měl hudební ambice a začal si skládat vlastní muziku. Zároveň se věnoval i nahrávacím technikám a v druhé polovině devadesátek s nástupem digitálních nástrojů se vypracoval na jednoho z odborníků na ProTools. Jak už to tak bývá, náhoda zapracovala a nenápadně odstartovala sled událostí, na konci kterých pak byla deska „Mer De Noms“. Billy v devadesátých letech bydlel v Los Angeles. Když se rozešel se svojí tehdejší přítelkyní, potřeboval najít nový domov. Maynard, který taky bydlel v L.A., měl volný pokoj ve svém domě a nezištně ho nabídnul Billymu. Psal se rok 1997. Kolečka do sebe zapadla, ale ještě chvíli bude trvat, než se i roztočí.

Když se Billy nastěhoval k Maynardovi, samozřejmě nadále pracoval na svých nápadech a motivech. Měl představu, že jestli někdy ty písně skutečně dokončí a nahraje, tak v nich bude ženský vokál. Líbil se mu třeba zasněný dream popový hlas Elizabeth Fraser z COCTEAU TWINS. Když ho ale při těchto skladatelských pokusech tajně poslouchal Maynard, okamžitě se mu to zalíbilo a skromně navrhnul, že by ty songy rád zpíval on sám. Úplně mimo koncept to nakonec nebylo, protože Maynard není typický testosteronový metlák, který by se stavěl do role nekompromisního chlapáka. V jeho hlasu, frázování i technice zpěvu byla vždy přítomná určitá jemnost a křehkost, která vytváří drásavý kontrast vůči tvrdému hudebnímu podkladu. Už se nám to pomalu začíná rýsovat.

V roce 1998 GUNS´N´ROSES začali pracovat na album „Chinese Democracy“ (není to překlep, já vím že vyšlo až v roce 2008, tohle je smutná realita…) Dlouhé měsíce nahrávání ale stejně nikam nevedly. Studiovým bubeníkem, kterého si kapela najala, byl jistý Josh Freese. Při poflakování ve studiu se seznámil s Billym, který obhospodařoval ProTools. Maynard s Billym v té době už přemýšleli, koho by si případně k sobě měli vzít do kapely. Maynard znal Joshe, proto nelenil a zavolal mu. Ten dlouho neváhal. Na výběr měl nejasné a vágní nahrávání, bez perspektivy ukončení a případného turné, nebo se zkusit přidat k nové kapele, která se postupně rodila a měla ambice něco dokázat. Vzrušující příslib věcí budoucích Joshe rychle přesvědčil, kterou cestou se má vydat. Sestavu doplnila argentinská basačka Paz Lenchantin, která má klasické hudební vzdělání a je i slušná pianistka a houslistka, plus mohla doplnit i další vokály. Druhým kytaristou se pak stal Troy Van Leeuwen, původem z kapely FAILURE, kterou má Maynard ve veliké úctě.

Písně pro debut vznikaly dlouhé roky. Billy je měl propracované do nejmenších detailů. Jako hlavní zdroje inspirace uvádí 4 desky – OZZYHO „Diary Of A Madman“, THE CURE „Pornography“, SIOUXSIE AND THE BANSHEES „Tinderbox“ a ADAM AND THE ANTS „Kings Of The Wild Frontier“. Když se do desky zaposloucháme, tak tam elementy z výše zmíněných klasik skutečně objevíme. Metalovou dravost, post-punkový minimalismus a odtažitost, gotickou mystiku a tajemnost. Na tyto podklady pak Maynard přispěl texty a melodickými linkami. Tematicky si dovolil být více osobní než v domovských TOOL, věnoval se převážně vztahům ze všech možných perspektiv a nevynechal ani pro něj typické náměty spojené s náboženstvím a religionistikou obecně. Propojení hudební a obsahové stránky tím pádem přináší relativně temný materiál, který v sobě nese i silný psychedelický nádech, střídá hutné a tvrdé pasáže s atmosféricky nadýchanými a odlehčenými vstupy. Originalita je přítomna více v atmosféře a celkové náladě, protože hudebně je to relativně klasický koncept na pomezí hard rocku a alternativního metalu. Samozřejmě bylo nasnadě srovnávat tvorbu APC s TOOL, a ačkoliv tam určité paralely najdeme, zejména díky Maynardovi, rozhodně je musíme brát jako úplně samostatné entity, které si jdou vlastní cestou.

V roce 1999 už kreativní bublání v baráku v severním Hollywoodu postupně směřovalo k nahrávání. Billy si v garáži postavil improvizované studio, kde i díky ProTools byl schopný spoustu věcí pokrýt sám. Základy bicích nahráli v Sound City v Los Angeles, které byly známé právě pro fantastický zvuk bubnů, který popíral všechny fyzikální zákony daného prostoru. Zbytek pak dodělali v domácím studiu jednoho kamaráda. Finální mix pak Billy udělal na analog. První demáče začali aktivně nabízet různým vydavatelstvím, které už mezitím taky zaregistrovaly vznikající „superskupinu“ a možná trochu vychytrale vyčkávaly, jak se situace vyvine. APC si nakonec plácli s Virgin Records, s tím, že kapela a vydavatelství vytvořili joint venture, přičemž zisk si dělili napůl. To nebylo standardem, ale pánové věděli, co chtějí a rozhodně se nemínili nechat ošidit. Zajímavá náhoda pomohla výběru úvodního singlu. Kapela původně zvažovala „3 Libras“. Když však desku ještě před vydáním pouštěli Robu Halfordovi (JUDAS PRIEST), ten instinktivně doporučil „Judith“. Znalec se pozná.

Když už jsme nakousli „Judith“, tak se na ní podívejme více do hloubky. Za mě nejlepší skladba APC obecně, a i na seznamu mých nejoblíbenějších písniček v rámci celé hudební historie bude atakovat pódium. Určitě má na tom zásadní podíl i video, které dokonale vystihlo atmosféru songu a dodalo mu vizuál, který ho posunul ještě o kousek blíže k dokonalosti. Mimochodem, režisérem videoklipu je David Fincher, kterého si kapela vybrala cíleně právě díky jeho typickému rukopisu. To, co funguje perfektně v jeho filmech – studené barvy, tajemná atmosféra, roztřesená kamera, časté záběry na jednotlivé detaily, které nenápadně budují příběh – použil i zde. A slavný moment, když si v první mezihře Paz svazuje vlasy do drdolu a my jí poháníme očima a doufáme, že to stihne, tak to je i po těch letech adrenalinový zážitek. Po hudební stránce skladba vysloveně přetéká zajímavými momenty. Maynard zde vystřihl parádní melodickou linku, ve které trpělivě řeší právě otázku víry své matky, která zůstala upoutaná na vozíku. Potkávají se zde dva světy. Nezlomná víra v Boha, která je konejšivá a milostivá, a naopak jeho kritika, která se zhmotňuje v agresivních screamo pasážích. A fantastický super dlouhý finální výkřik na konci je už jen takovým malým připomenutím obrovských hlasových schopností ukrytých v tomto vzrůstem malém chlapíkovi. Kytary nejsou přehnaně agresivní, směřují někam ke gotickému metalovému zabarvení a nevynechají ani psychedelické pasáže se slidem. Josh svůj punkový neklid zpoza bicích ventiluje v přehršli přechodů a breaků, kterými se lehce ospalé kytaristy snaží držet v tempu. Zdejší bicí party jsou jedny z nejlepších, co jsem kdy slyšel. Nejen kvůli dramaturgii samotné, ale i dokonalému zvuku, kde mě nejvíc baví to slyšitelné zavibrování celé sestavy, když se do ní Josh silově opírá v rámci svých dlouhých přechodů. A proč teda máme pocit, že je „Judith“ tak tvrdá písnička? Paz. Ano, ta nenápadná, milá, slušná holka, která by mouše neublížila, ona za to může! Její basa má brutálně agresivní tón sám o sobě, a k tomu ještě sází nemilosrdné riffy, které song táhnou do alternativně metalových vod.

Na desce ale najdeme i další perly nejvyšší kvality. Skvělý otvírák „The Hollow“, který se pohybuje na hranici tvrdšího hard rocku s artovými vsuvkami a zasněnými jemnými pasážemi s hypnotickou atmosférou, nebo temnější „Magdalena“ s nádechem tajemné gotické nálady, z které se pravidelně rozjíždí do agresivnějších metalových pasáží, aby nakonec eskalovala do pořádně naspeedované mely. Parádní kouskem je zasněná „Orestes“, kde je potemnělá muzika doplněna překvapivě pozitivně laděným zpěvem a tato kombinace vytváří neopakovatelnou atmosféru. „3 Libras“ bychom zřejmě mohli označit za rockovou baladu. Akustické intro, Maynard, který zpívá jemně a pomalu, citlivě skládá slova, nechce nic uspěchat. Melodie je jedním slovem úžasná. Postupně rozkvétá, přidává další a další vrstvy, ve stylu velkých rockových eposů sedmdesátých let. A pak exploduje v nadpřirozeném refrénu, kde Maynard jde na dřeň. Výborná je i dravá „Thinking Of You“, kde se přimíchaly i nějaké elektronické zvuky a loopy, které skladbě dodaly správně psychotickou náladu. Když však naplno zaberou překvapivě ostré kytary, panečku, to je parádní nářez. Zejména návrat k hlavnímu motivu po delší hypnotické mezihře je super intenzivní a emočně devastační. A pak zde máme další nádhernou rockovou baladu „Brena“. Prostě dokonalost. Tvrdost se zde potkává s jemností, přímočarost s neuchopitelností.

Songy v klasické písňové formě se silným melodickým akcentem pak citlivě doplňuje několik experimentálnějších kousků. Jsou chytře zakomponované do playlistu a vytvářejí přirozenou spojnici, která nám umožňuje se na chvíli zastavit a zasnít, než na nás kapela vypustí další „hitovku“. Sem řadím třeba hutnou „Rose“, pojatou jako kombinaci industriálních a psychedelických segmentů, včetně krásné violy na konci. „Sleeping Beauty“ má zajímavě roztěkanou strukturu primárně postavenou kolem hodně zemitě pojatých kytar, ale ještě tvrdší je „Thomas“. Ta už se pohybuje někde na pomezí sludge a doom metalu.

Než se deska konečně objevila v obchodech, stihl kolem intenzivně koncertující kapely vzniknout už slušný hype. V červnu 2000 proto „Mer De Noms“ startuje ze 4. příčky, což byl nejvyšší start debutující rockové kapely v historii. První týden šlo přes pult 188 tisíc nosičů. Ještě do konce roku měli APC doma platinu, dnes už se pohybujeme kolem 2 milionů. Na rozdíl od svého následovníka se album pyšní i krásným coverem a art workem uvnitř bookletu. Samotný název „Mer De Noms“ je francouzský výraz pro „moře jmen“. A když se podíváte na seznam skladeb, tak hned 7 z nich v sobě nese nějaké jméno. Ožívají zde příběhy ze života, ale často i Biblické postavy v kontextu témat současného světa a fungování společnosti. Můžeme říct, že tohle album je do detailu propracované umělecké dílo, kde samotná hudba je jen jedním z dílů skládačky. Za mě to funguje dokonale.

22.08.2026	Diskuse (0)	Tomáš