THE SMASHING PUMPKINS - Siamese Dream

100%

Utekl jen jeden rok od zlomového roku 1991 a všechno bylo jinak. V roce 1992 už na kytarové scéně dominoval alternativní rock a grunge. THE SMASHING PUMPKINS byly pořád součástí nezávislé scény, i když se bralo za téměř hotovou věc, že s druhým albem vstoupí na mainstreamové kolbiště. Díky slušným prodejům debutu „Gish“ a vzrůstající popularitě si je od Caroline Records převzala její mateřská firma Virgin Records a to otevíralo úplně jiné možnosti. Billy chtěl nahrávat opět s Butchem Vigem, který se mezitím stal producentskou „hvězdou“, když jeho „Nevermind“ přepisovalo hudební dějiny. Najednou v Madisonu neustále zvonili telefony, každý chtěl dělat s „tím chlápkem“, který udělal NIRVANU. Velké gramofirmy mu dávali bianco šeky ohledně výběru kapely, studia, inženýrů nebo skladatelů, s kterými chce spolupracovat. Peníze nehrály roli. O tom, jak z toho byl vykolejený samotný Butch svědčí fotka ze začátku prací na „Siamese Dream“, kde stojí ve studiu s Billym. Má bílé triko a na něm černou vestu. Prý měl pocit, že když teď dělá pro ty velké labely, měl by vypadat trochu slušněji. Prostě devadesátky.

Billy po vyčerpávajícím turné, když zároveň bojoval s depresemi, složil první várku songů. Jejich nedokončené demo verze přehrál Butchovi, který se ale upřímně moc netvářil. Pochopil, že na tom ještě musí máknout a na dalších šest měsíců zalezl do svého brlohu a skládal dál. Naštěstí už objednané studio s tím nemělo problém a přesunulo jim rezervaci na později. Samotný výběr studia byl taky zajímavý proces. Potkávalo se zdě několik faktorů. Billy chtěl po Madisonu zkusit zase jiný prostor. Zároveň ale nechtěl jít do velkých měst a hledal spíše něco menšího, řekněme na periferii. To mělo jediný důvod – Jimmy. Ten se už masivně plácal v drogové závislosti a Billy doufal, že ho tímto odstřihne od „dodavatelů“ a on se bude moci fokusovat na práci. Bláhové to naděje. Kde je poptávka, tam je nabídka, základní pravidlo kapitalizmu přece v Americe musí fungovat vždy a všude. Trvalo to jen pár dní, než se kolem menšího studia Triclops v Marietta v Georgii začala pohybovat podivná individua a následně se Jimmy vrátil do svých zajetých kolejí aktivního provozování koníčku. Stávalo se, že na několik dní úplně zmizel a nikdo nevěděl, kde vlastně je. A jestli vůbec ještě žije. A teď si vezmete, že v tomto stavu nabubnoval „Cherub Rock“ nebo „Geek USA“, za které by se na hudební univerzitě měla udělovat profesura.

Pojďme teda konečně nahrávat. Tandem Billy-Butch replikoval svůj psychopatický perfekcionizmus z nahrávaní „Gish“, akorát teď měli větší budget a tím pádem více času. Teda tak to vypadalo na začátku. Vývoj událostí ale nabral poměrně rychle jiný směr. Po šesti týdnech, kdy pracovali dvanáct hodin denně, šest dnů v týdnu, byli ve výrazném skluzu proti plánu. V tom se objevili lidi z gramofirmy, kteří přišli ze slušnosti na kus řeči a podívat se, jak pokračuje nahrávání. Z prvních ukázek moc nadšení teda nebyli. Čekali velké hity, kterými kapela ovládne hitparády a zejména prodeje. Skupina byla už teď ve stresu kvůli termínům a teď se k tomu přidal ještě i tlak od vydavatelství. Další dva měsíce se proto jelo v režimu patnáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Určitě se ptáte, co tam sakra tak dlouho dělali? Tak začneme snad technikou. Jsme v době analogové, všechno jede na pás, žádné klik sem klik tam v počítači, pustím autotune a mám hotovo. Billy nakonec přinesl 26 skladeb, to taky nějaký čas zabere. 6 z nich se pak objevilo v roce 1994 na neřadové desce b-sides a nevydaných věcí „Pisces Iscariot“. Ale největším žroutem času bylo opět hledání optimálního zvuku a perfektní nahrávky každé skladby. Billy s Butchem třeba do nekonečna skládali jednotlivé kytarové party na sebe, vrstvili je a vytvářeli unikátní zvuk. Díky tomu pak na jednom songu klidně pracovali i několik dní. Specifický zvuk kytar se povedlo docílit šťastnou náhodou. Někdo ze staré steel kytary vymontoval zesilovač, který po připojení na Billyho kytaru a efekty vytvořil dle jeho slov „white noise“ – sonický, lehce šumivý zvuk zvýrazňující vyšší frekvence. Ten se stal typickým poznávacím znamením alba. Nebo třeba Billy ve studiu objevil starý mellotron, jehož některé klávesy už nefungovaly, ale právě to mu opět dodalo neobvyklý zvuk. A bohužel se opět začaly hrotit i vztahy v rámci kapely. Když se Jamesovi nebo D´Arcy nedařilo nahrát jejich party v potřebné kvalitě a dostatečně rychle, Billy Corgan neváhal a nahrál je sám. Odhaduje se, že může za 90% kytar a téměř kompletně všechny basové linky na albu. Na rozdíl od debutu, kde byli všichni ještě v euforii ze smlouvy a možnosti nahrávat, se teď už jednalo o ostřílené harcovníky, kteří tyhle Billyho despotické móresy nenesli lehce. Butch po letech vzpomínal na vypjatou atmosféru ve studiu, kde Jimmy Chamberlin byl buď sjetý, nebo nebyl vůbec, James nemluvil, D´Arcy se zamykala v koupelně a Billy pod obrovským tlakem přepínal mezi totální nasazením při nahrávání a depresemi ze zbytku kapely, která nenaplňovala jeho představy ohledně přístupu k práci.

Když konečně nahrávání skončilo, byli Butch i Billy už totálně vyčerpaní a neměli sílu na mix materiálu. Rozhodli se proto, že to přenechají někomu čerstvému s novou perspektivou. Billy navrhnul legendárního Alana Mouldera, zejména kvůli jeho práci na albu „Loveless“ od MY BLOODY VALENTINE. Alan byl taky možná až příliš optimistický v odhadu času, protože místo plánovaných dvou týdnu na tom nakonec makal 36 dní. Když to teda všechno sečteme a podtrhneme, vypadne nám výsledek mínus 250 tisíc dolarů. Ano, budget byl překročen o čtvrt milionu dolarů! Jen pro připomenutí, debut stál zhruba desetinu této částky. Stálo to všechno za to?

Stálo! Když virbl odstartuje skladbu „Cherub Rock“ tak se možná jen pousmějete. Zajímavý indie riff s čistou kytarou vás už přinutí zpozornět. A pak do vás narazí tryskáč! Masivní sonický třesk zalije vaše uši a přiková vás k zemi. Jimmy kouzlí s rytmikou, tempo v jednotlivých pasážích zrychluje a zvolňuje, basa krásně vyhrává svojí linku a kytary? No to je něco! Jejich zvuk je skutečně tak intenzivní, komplexní a plnotučný, až máte pocit, že jich tam najednou hraje alespoň dvacet. Noiseové intro v následující skladbě, paradoxně nazvané „Quiet“, nás uvede do pořádně tvrdé, temné a agresivní skladby. Metalový riff, kvílivé noisové stínování, Billyho hororový zpěv. A v refrénu pak dream pop na pozadí tohoto Mordoru. Šílená kombinace. Pardon, šíleně dobrá kombinace! Singl „Today“ je moje vstupenka do světa THE SMASHING PUMPKINS. Na MTV ho hráli dnem i nocí a já koukal na podivného chlápka jezdícího v typické zmrzlinářské dodávce a do toho hrajícího něco téměř grungeového, ale přece jen více klasicky rockového. Překvapivě pozitivní song má hezkou, téměř popovou melodii, ale kytary jsou pořád pěkně ostré a zkreslené. Text je výsledkem psychoterapeutickým sezení Billyho, které ho nutili analyzovat svůj vnitřní svět a vyrovnávat se se svými démony. Téměř sedmi minutový opus „Hummer“ se kroutí ve středním tempu a kromě Jimmyho zajímavé hry potěší zejména krásným zvukem basy. Je hřejivý, rafinovaně se vlní, bez špetky agresivity a tvrdosti. Ke konci songu se objevuje i psychedelická pasáž, kde naopak exceluje vedoucí kytara. Její rozběh se ladně přelévá z jednoho reproduktoru (sluchátka) do druhého, aby následně vyšvihla sice krátké, ale nadpozemsky krásné sóličko. Povedla se i „Rocket“, která se z lehkého startu přes kaskádovitě budovaný kytarový motiv rozroste do nečekaně velké skladby. Rocková balada „Disarm“ nám zježí všechny chlupy na těle. Nervózní akustické kytary, kostelní zvony a Billyho drásavý zpěv na pozadí procítěné orchestrace budí emoce i po třiceti letech. V textu se věnuje další kapitole svého života, komplikovanému dětství a složitému vztahu s rodiči. 

„Soma“ je opět zajímavá a komplexní konstrukce. Plíživý začátek nás v tajemném oparu vede do neznáma, kde sice tušíme něco dramatického, ale dlouho nám nic neprozradí. Pak náhle strhnou oponu a kytary se na nás vyvalí ze všech směrů jako rozvodněná divoká řeka. Když Billy nechtěl mít na „Gish“ velký zvuk, tak na „Siamese Dream“ otočil o 180 stupňů. Tam, kde ubral na psychedelii, přidal na rockové masivnosti. „Geek USA“. Moje zřejmě nejoblíbenější skladba z alba. Dokonalý song. Exhibice Billyho a Jimmyho geniality. Zabijácky riff, intergalaktická rytmika, košatá struktura ve stylu předchozího alba, výborný grungový závěr. Jednu hymnu hned střídá další. Velká rocková balada „Mayonaise“ staví na vyklidněné atmosféře zabalené do masivní zvukové stěny, kterou jim musí závidět nejedna shoegaze kapela. Fantastický je hlavně závěr, kde v melodické lince Billy rozjede jakousi diskuzi sám se sebou a tím song parádně vygraduje. „Spaceboy“ je oddechovka vystavěná kolem akustické kytary s bohatou orchestrací, která nám dovolí na chvíli vydechnout a nabrat síly na závěrečný nápor. Pěkně zostra se do nás pustí hned „Silver Fuck“, oscilující mezi hypnoticky klidnými a psychoticky extatickými pasážemi. Billy nás chvíli uspává jako šaman v závoji halucinogenních drog, prostředí kolem nás se rozpíjí a přechází do fluidní formy, pevné body zmizely. Propadáme se hlouběji, tělo se rozpouští, duše se zhmotňuje. Plně se mu odevzdáváme. A v ten moment na nás vyleje kýbl ledové vody a vypustí Jimmyho, kterého se nebojí použít, a ten nás už pak totálně rozseká. Uf, děcka, fakt neberte drogy. „Sweet Sweet“ je přesně to, co má v názvu. Kratičký indie popík, cukrová vata, možná jako omluva za to předchozí intermezzo. A už je tady závěrečná „Luna“, nostalgická pohodovka. Uvolněná atmosféra servírovaná v příjemně líném tempu znamená krásné ukončení famózní desky. 62 minut a člověk se ani vteřinu nenudí.

Ve Virgin Records se sice museli pořádně plácnout přes kapsu, ale myslím, že se jim to vrátilo i s úroky. Přes 6 milionu prodaných nosičů a definitivní přestup THE SMASHING PUMPKINS do nejvyšší hudební ligy. Album „Siamese Dream“ evolučně jasně navazuje na „Gish“, ale zároveň se vydává trochu jiným směrem. Ubylo psychedelie, která byla nahrazením silnějším důrazem na přímočarý alternativní rock. Slyšíme zde i grungeové odstíny, ale rozhodně bych „Dýně“ neřadil do této hudební škatulky. Míří to spíše k alternativnějšímu pojetí stadionového rocku. Jestli bych je měl už k někomu ze Seattlu přirovnat, tak určitě by to nebyla NIRVANA, která se jim neustále podsouvala, ale spíše SOUNDGARDEN, kteří také vycházeli z klasického pojetí rocku, do svých songů zařazovali dlouhá sóla a nebáli se ani psychedelických vlivů.

Zajímavá situace nastala v roce 1994 po vydání kolekce b-sides a nepoužitých songů „Pisces Iscariot“, který debutoval na čtvrtém místě žebříčku a překonal tak „Siamese Dream“, který byl „jen“ desátý. Jak silnou pozici v té době „Dýně“ měli demonstruje i přes 1,3 milionu prodaných kopií tohoto neřadového alba. Zdaleka všichni ale nesdíleli pozitivitu ohledně kapely. Část kolegů je obviňovala ze zaprodání komercionalizaci, jiní je rovnou odepsali jako nezajímavou kapelu bez hlubšího významu. Takové běžné půtky mezi kluky s kytarami, nic nového na světě. Na druhou stranu Billy si taky vždy uměl dělat ne-fandy. Třeba na Lollapalooze 1994, kde nastoupili jako headlineři po smrti Kurta Cobaina, si jel aktivně konfrontační styl jak proti publiku, tak i dalším vystupujícím kapelám. Dokonce jednou sepsul jistého kytarového technika, který přitom ani nebyl z jeho týmu a makal pro úplně jinou kapelu. Byl to jistý Billy Howerdel, který o pár let později do svého projektu A PERFECT CIRCLE přizval Jamese Iha. Takže problém nebyli THE SMASHING PUMPKINS jako celek, ale skutečně samotný Billy. Zatím se ale dařilo a kapela měla nakročeno k velkým věcem. A ty skutečně přišli už brzy.

15.11.2025	Diskuse (0)	Tomáš