THE SMASHING PUMPKINS - Mellon Collie And The Infinite Sadness

90%

Podle mě to bylo nevyhnutelné. Billy Corgan kromě perfekcionizmu v sobě vždy nosil i jistý druh megalomanství. Nahrát dvojalbum bylo jen logickým vyústěním jeho ambicí v kombinaci s návalem kreativity. V podstatě už při „Siamese Dream“ měli dost materiálu, který by mohl uživit dvě desky. Při plánovaní třetí řadovky nosil Billy od začátku v hlavě jasný plán. Pod vlivem „White Album“ od THE BEATLES chtěl stvořit konceptuální dílo, které by sice nevyprávělo ucelený příběh, ale přesto by se jím prolínala sjednocující idea. V průběhu roku 1994, při turné na podporu druhé desky, se nacházel Billy ve vynikající skladatelské formě a nové songy z něj doslova padaly. Než se v březnu 1995 vydali do studia, měl už přes 50 nových písniček, další pak přinesl i James. Nosnou myšlenkou desky mělo být téma mladosti a turbulence dospívání. Fanoušci měli dostat materiál, s kterým se mohli identifikovat, který komunikoval jejich pocity, životní situace, obavy a nejistoty v podobě, kterou prožil sám Billy a teď je zhmotnil do písní. Co víc děcka potřebují? Album mělo být rozděleno do dvou částí, které měly pokrývat cyklus střídání dne o noci. 

První část, „Dawn To Dusk“ (od úsvitu do soumraku), měla být aktivnější, hlučnější a energičtější, druhá, „Twilight To Starlight“ (od stmívání do svitu hvězd), pak jemnější a atmosféričtější. Neplatí to nakonec na 100%, protože na obou částech najdeme jak „slaďáky“, tak i agresivní rockové tvrďáky, ale rozdíl v náladách tam určitě je.

Billy měl opět docela jasnou představu, jak by mělo album znít. Chtěl ho mít pestré, jak po zvukové, tak dramaturgické stránce. Už na první dvou deskách „Dýně“ ze základní škatulky alternativního rocku vyráželi objevovat nová území, teď už ale padly jakékoliv hranice a vedle sebe se tak klidně mohly objevit tvrdé, téměř metalové skladby spolu s jemným kytarovým popíkem s nádechem folku. Tahle obrovská stylová roztříštěnost je za mě jednou ze slabin alba. V některých případech je to fakt až nepřirozené, nedrží to pohromadě, spíš je to jen kolekce dobrých songů poskládaných vedle sebe bez jasného konceptu. Taky by pomohla lehká redukce počtu skladeb, teď mají jednotlivé části 57 a 63 minut. Pár songů je kvalitativně na hraně, a třeba „We Only Come Out At Night“ je daleko za hranou dobrého vkusu. Ale to jsou prakticky jediné slabší stránky alba, soupis pozitiv je naopak sáhodlouhý.

Nahrávací proces byl tentokrát úplně jiný než u prvních dvou alb. A vycházelo to od producenta, kterým byl taky nový člověk. Billy tvrdil, že s Butchem se v této době už moc sblížili a propojili a proto hledal někoho nového, kdo by dokázal kapele dodat nový impulz a posunout je dál. Volba padla na Angličana jménem Mark Ellis, kterého možná budete znát spíše pod jeho přezdívkou Flood. Kapely jako ERASURE, DEPECHE MODE, NINE INCH NAILS nebo U2 mu koncem osmdesátek a začátkem devadesátek vděčí za geniální alba a jak uvidíme níže, poradil si i s „Dýněmi“. Do týmu pak přizvali i Alana Mouldera, který, jak už víme, mixoval „Siamese Dream“. Takže dva Angličani nám zde mají redefinovat americký alternativní rock? Na to vemte jed! 

Celý koncept nahrávání byl překopán od základů. Flood se primárně zaměřoval na zachycení emotivní hloubky kapel, s kterými spolupracoval. Snažil se do nahrávky dostat jejich živou energii, na rozdíl od Butche nebyl bezvýhradně zaměřený na kvalitu a dokonalost. Kapelu nahnal do studiové zkušebny a nechal je hrát a jamovat. Všechny pohromadě, hezky v kruhu, aby jeli naživo, aby cítili muziku. A už v této fázi začal nahrávat. Samozřejmě to ještě bylo hodně neučesané, na druhou stranu zejména část rytmických pasáži byla skutečně použita na finální nahrávce. Následně se šlo do studií. Množné číslo není náhodné, využívali tři studia v Chicagu a dokonce i jedno v Los Angeles. Aby práce probíhaly plynule, často používali dvě nahrávací místnosti najednou. 

Další novinkou bylo výraznější zapojení celé kapely do tvořivého a nahrávacího procesu. Důkazem toho je i slušná várka songů, které přinesl James Iha, i když většina z nich skončila jako b-sides. Ale třeba sóla v písničkách, kterých jako obvykle bylo požehnaně, vyšvihli Billy a James zhruba půl na půl. Nahrávalo se od března do srpna 1995, takže je jasné, že to opět nebyla žádná rychlovka. Některé songy sice šly na album na jeden náběr („To Forgive“), s jinými se ale opět vyblbli dosyta, třeba ze sedmdesáti náběrů seskládaná „Thru The Eyes Of Ruby“. A Billy se díky Floodovi nebál ani vystoupit ze škatulky „čistě rockové“ produkce a otevřít se moderním vlivům. Při nahrávání používali novinky jako třeba počítačový program Pro-Tools, loopy nebo sampling. A taky spousta dalších nástrojů, od kláves, ať už živých nebo syntetizátorů, přes solničku nebo nůžky co našli ve studiu. A samozřejmě orchestraci. V jednom rozhovoru to Billy popsal lakonicky – nahrávali „The Wall pro generaci X“. James k tomu dodal, že album mělo být krásné, tvrdé i divné zároveň. A myslím, že to vystihnul dokonale. Skutečně zde najdeme extrémně tvrdé písně, které se střídají s téměř indie-folkově subtilními popěvky. 

Co slyšíme na první dobrou je posun ve zvuku. Typický zvuk „Dýní“ z prvních dvou alb, ten šumivý vlnivý kytarový proud se zde posunul k více čistému, nebo naopak extrémně špinavému, ale zejména k výrazně zemitějšímu výrazivu. Kytary se totiž podladily o půl noty, v některých písnících dokonce i o celou notu. Psychedelie, grunge, metal, pop, indie, vše na co si vzpomenete, zde bude. A z pod relativně tvrdě rockové fasády mnoha songů vykukuje i jejich art rockové jádro. Něco, k čemu Billy zřejmě podvědomě směřoval, něco, co se začne v budoucnu dostávat více do popředí a někdy dokonce i potlačí jeho schopnost napsat chytlavou melodickou písničku, která má drive a přirozeně oslovuje masy. Celé nahrávání nakonec stálo přes 1 milion dolarů. Samozřejmě že se vydavatelství při konceptu dvojalba ze začátku hodně kroutilo, ale Billy si nakonec vybojoval svou a ve Virgin Records to dopadlo stejně jako se „Siamese Dream“ – na konci roku se vypláceli tučné bonusy.

Album „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ po vydání v říjnu 1995 bylo úspěchem ve všech směrech. Zajistilo Dýním první a zatím jediný Nr.1 v albovém žebříčku. Prodeje byly až šílené, přes 10 milionů nosičů celosvětově. Kritici se předháněli v superlativech, klipy rotovaly na MTV nonstop. 7 nominací na Grammy, z kterých zvítězili v kategorii „Best Hard Rock“. Následovalo samozřejmě celosvětové turné. Při něm došlo k přerodu Billyho do formy, která je pro něj charakteristická až do dneška. Holá hlava a postupný příklon k různým kostýmům. Zatím to bylo ještě dost civilní, ale ikonické triko s hvězdou a nápisem „ZERO“ se stalo novým popkulturním fenoménem. Kapela byla na absolutním vrcholu popularity. Bohužel ta si vyžádala svojí cenu. Nejdřív to byla tragédie na koncertu v Dublinu, kde dav přes výzvy kapely rozjel nebezpečný moshpit, ve kterém ušlapali jednu sedmnáctiletou holku. V červenci 1996, po koncertě v New Yorku, se pak smrt otřela o kapelu samotnou. Jimmy Chamberlin a nájemný klávesák Jonathan Melvoin bydleli v jiném hotelu než zbytek skupiny a večer rozjeli vlastní párty s alkoholem a drogami. Jonathan to bohužel překombinoval a ani přivolaní záchranáři ho už neprobudili. Celá skupina skončila u výslechu, Jimmy byl obviněný z držení drog a pár dní na to dostal z kapely padáka. Turné se pak dojíždělo s náhradníky.

Nebudu projíždět všechny songy, spíše vypíchnu pár, které z té monumentální kolekce vyčnívají zřejmě nejvíce. Jen okrajem zmíním notoricky známou „Tonight, Tonight“, která si právě silně pohrává s art rockovým zabarvením, teatrálností podpořenou výraznou orchestrací, dramatickou stavbou i emotivním nábojem. Agresivní „Jellybelly“ nás zavede do grungem zmutovaných bažin masivních riffů, kvílivých kytar a špinavé melodiky. Další tvrďárna „Zero“ míří až někam do alternativně metalových vod. Ikonický první verš „The world is a vampire…“ odstartuje jeden z nejlepších songů Dýní obecně, „Bullet With Butterflie Wings“. Zhruba takhle by zněli PIXIES, kdyby v půlce devadesátek ještě existovali. Dramaturgicky jednoduchý song je smrtelně efektivní. Střídání klidných, ale přitom napětí plných pasáží, s vybuchujícím refrénem, extatická mezihra a katalytické finále musely na fanoušky působit jako injekce adrenalinu. V textu se Billy primárně zpovídá ze své pozice rockové hvězdy, která rezonuje i v samotném názvu, dávajícím do kontrastu sílu a ničivost kulky s křehkostí motýlích křídel. Na druhou stranu, zpívat teenagerům a čerstvě dospělým „I still believe that I can not be saved…“ (pořád věřím, že nemůžu být zachráněn) je dokonalým vyjádřením pocitů celé generace. Vždy se mi velice líbila i „An Ode To No One“, nesoucí se v duchu starší tvorby kapely s košatější strukturou. „Where Boys Fear For Tread“ se blíží grungeovému období SONIC YOUTH ze začátku devadesátek. 

Hitovka „1979“ je pak krásnou nostalgickou indie rockovou vzpomínkou na období dospívání. Její nezaměnitelný riff je dokonale jednoduchý a zároveň neobyčejný. Pohodová atmosféra, uvolněné tempo a rozvláčná melodie dokonale vystihují bezstarostnost zmiňované životní fáze. Z několika vysloveně dlouhých songů vyniká „Thru The Eyes Of Ruby“. Vystavěn ve stylu rannější tvorby, ale místo psychedelických odstínů, je hozen do ostrého hardrockového kabátku a moc mu to sluší. Z jemnějších songů je výjimečně krásnou „Galapagos“, reprezentující klasickou rockovou baladu s postupným rozkvětem a dramatickým finále. Křehká akustická „Stumbleine“ je pak kouzelná svojí civilností a bezprostředností.

„Mellon Collie And The Infinite Sadness“ je legendární album, které i dnes (po 30ti letech) zní velice aktuálně. Billy Corgan jím zároveň jakoby symbolicky uzavřel čas největší slávy vyčleněný pro alternativní rock. Album je doslova katalogem všech jeho odstínů, směrů a variací. Na výsluní se už draly další nové hudební styly a nová generace fanoušků. Album bylo však velmi důležité i pro kapelu samotnou. Konečně se jim povedlo najít model fungování, ve kterém se všichni cítili komfortně a tahali za jeden provaz. Tahle rovnováha byla narušena právě až Jimmyho vyhazovem a najednou zde stál velký otazník, co dál?

22.11.2025	Diskuse (8)	Tomáš