THE SMASHING PUMPKINS - Adore

50%

Billy Corgan by měl mít soudem vydán zákaz přístupu k syntetizátorům. Dokud si hraje s kytarami, je všechno v cajku, někdy je možná výsledek jen průměrný, ale pořád fajn. Jakmile ale sedne za klávesy, je to téměř jistota, že se mi to líbit nebude. A tato má schizofrenie začíná právě u alba „Adore“. „Dýně“ jsme opustili v roce 1996, kdy byli s třetím albem na vrcholu, z kterého následoval prudký pád, minimálně co se týče sestavy samotné. S vyhozením Jimmyho kapela přišla o svojí unikátní rytmiku a stála před otázkou, co dál? V podstatě už na konci světového turné, krátce po odchodu Jimmyho, osiřelá trojice zamířila do studia nahrát nový materiál. Využívala programované bicí a z nahraných songů ve finále nic moc ani nepoužila.

Cesta k albu „Adore“ byla lemovaná několika důležitými milníky, které měly zásadní vliv na jeho finální podobu. Za prvé zmiňovaná absence Jimmyho, kdy se paradoxně kapela vrátili k bicímu automatu jako ve svých počátcích. Na nahrávce nakonec participovalo i několik „živých“ bubeníků, i když ne všechny nahrané party se nakonec skutečně použily. Dalším faktorem byla Billyho komplikovaná životní fáze, kdy procházel rozvodem a následně mu ještě zemřela matka. Toto mělo vliv zejména na temné, introvertní a celkově pomalejší vyznění písniček. A v neposlední řadě silný příklon k elektronice. Bylo to zřejmě nevyhnutné. Už na „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ s ní lehce experimentovali a teď se rozhodli do toho vlítnout naplno. Prvními vlaštovkami byly dva songy pro soundtracky. „Eye“ se začátkem roku 1997 objevila v Lynchově „Lost Highway“, později ve stejný rok pak pro film „Batman And Robin“ připravili „The End Is The Beginning Is The End“. Z mého pohledu jsou to oba velice průměrné songy, i když druhý dostal i Grammy. Představily ale novou tvář „Dýni“, plnou elektronických zvuků a temné atmosféry. Obecně se v této době silně prosazovala elektronická muzika a nejedna velká rocková kapela hledala nové formy vyjádření. James Iha se dokonce vyjádřil ve stylu, že „rock je vyčerpaný a budoucnost patří elektronické muzice“. Billy sám chtěl taky posunout tvorbu kapely do další dimenze a dospěl k závěru, že jejich kytarové období dosáhlo svého monumentálního vrcholu právě v „Mellon Collie...“ Z popisu kapely chtěl vybrat slovo „rock“ a nastolit novou realitu. Sice opět koketoval s myšlenkou dvojalba (ach to ego…), nakonec zůstal na(d) zemí, a připravil „jen“ přes 70 minut hudby. Nemá cenu chodit kolem horké kaše – je to zbytečně moc. Obecně platí pravidlo, že smutné, pomalé a introspektivní alba různých kapel nejsou právě nejoblíbenější v rámci jejich diskografií. A když vám někdo naservíruje ještě takovouto porci deprese, tak si můžou hudební kritici psát klidně oslavné maratony, ale normální posluchač to nedá. Já se za kritika nepovažuji, chápeme se, že?

Hlavní fáze nahrávání začala v půlce roku 1997 v Chicagu s producentem Bradem Woodem. Velice rychle se to ale opět změnilo v boj Billyho proti celému světu, zejména teda proti zbytku kapely a producentovi. Nikdo nedokázal saturovat jeho potřeby a zhmotnit jeho představy, až nakonec situace vyústila v přesun do Sunset Sound v Los Angeles. Billy se pasoval do role producenta a řídil si věci po svém. S nahrávkami bicích jim pomohlo několik spřízněných bubeníků, konkrétně Matt Walker z FILTER, který dobubnoval turné po odchodu Jimmyho Chamberlina, Joey Waronker z doprovodné kapely Becka, nebo Matt Cameron ze SOUNDGARDEN. Na finální fázi si Billy přece jen opět přivolal Flooda, který už měl zkušenosti s podobným typem muziky.

Základní představa Billyho bylo vydat se směrem k „elektronizaci“ Dýní. Vycházel přitom primárně z muziky osmdesátých let, post-punku, gotického a elektro rocku a ranné elektronické muziky. A to vše zabalit do artového odéru. Z kapel, od kterých bral inspiraci, zmiňoval třeba SIOUXSIE AND THE BANSHEED, THE CURE nebo DEPECHE MODE. V tomto směru se modifikovala i image kapely. Černobílá estetika promo fotek i coveru alba, černé kostýmy, výrazné make-upy, mystická atmosféra. Je to tajemné i podivně přitažlivé.

Osobně na „Adore“ nenacházím žádné vysloveně silné písničky, které by mě k albu táhly zpátky. Ano, najde se několik slušných songů, ale jsou utopené v šedém moři průměrných a nevýrazných kompozic. A zřejmě nebude překvapivý ani fakt, že nejvíc se mi líbí písničky, kde je elektronika jen v roli podpory a jsou primárně postavené na živých nástrojích. Třeba křehká balada na pozici otvíráku „To Sheila“ má kouzelnou nostalgickou atmosféru. Billy zde dokazuje, že je slušný zpěvák, který zdaleka nenabízí jen svůj typický kňouravý ječák. Singlovka „Ava Adore“ je řekněme zajímavá. Ostré kytary na pozadí dusivé elektronické rytmiky vytvářejí zajímavý kontrast. Když si ale najdete na YT Billyho, jak na jednom malém koncertu v klubu v Chicagu v době nahrávání „Adore“ vystoupil jen s akustickou kytarou, najednou ta skladba dostává úplně jiný rozměr. Ona totiž vůbec není blbá, naopak. Dramaturgicky je vše v pořádku. Má to poctivou rockovou strukturu, jasný refrén, zajímavý text. Jenomže ta elektronika to celé ubíjí a skladba se pod jejím diktátem nedokáže pořádně otevřít. Trochu lépe se to povedlo s dalším singlem „Perfect“. Nekonfliktní popík mi vždy svou atmosférou připomínal hit „1979“ z předchozí desky. Zajímavě zní i uplakaná „Tear“, kde se vynořuje několik zajímavých hudebních motivů, efektivně podkreslujících tíživou náladu písně. Do teritoria NEW ORDER zabrousí skladba „Appels + Oranjes“, která sice není světoborná, ale uděluji body za snahu. Líbí se mi ale minimalistická „Annie Dog“, postavená kolem klavírního motivu a evidentně živých bicích. Osmiminutový opus „For Martha“ věnoval Billy své zesnulé matce a vůbec není špatný. Opět zde dominuje klavír, song se vyvíjí a prochází různými fázemi, dokonce se na chvíli rozjede i do celkem mohutné rockové extáze.

Slabinu alba vidím v jeho nekonzistentnosti. Jestli to je několika různými producenty, několika různými studii, nebo jen nevyjasněností u Billyho, jestli chce dělat skutečně elektronického album, nebo jen kytarovou desku s podporou elektroniky, to vážně nevím. Zvuková, ale i dramaturgická roztříštěnost je ale zcela evidentní a album nedrží absolutně pohromadě. A navíc ta šílená délka. Uvažoval jsem, jestli by pomohlo nahradit elektroniku komplet živými nástroji. Trochu asi ano, ale problém je i v samotných písničkách, které prostě nedosahují kvalit songů na prvních třech deskách. Billy se evidentně vydal na stezku směřující k více uměleckému pojetí tvorby, kde na autory ale vždy čeká několik slepých odboček s názvem „forma vítězí nad obsahem“. Prý už nechtěl dělat hudbu pro teenagery, což je pochopitelné, jemu už taky bylo v té době 30. Chtěl skládat něco smysluplného, hlubšího, komplexnějšího. Přitom na prvních deskách měl několik dlouhých a propracovaných konstrukcí, které měly nápady, drive i moment překvapení. Toho všeho se na „Adore“ zoufale nedostává.

„Adore“ se po vydání v červnu 1998 sice objevilo hned na druhém místě prodejnosti, ale velice rychle taky zvadlo. Sice se ho nakonec prodalo přes 1,5 milionu kusů, ale v kontextu předchozích desek to byl spíše neúspěch. Pamatuji si, že jako čerstvou novinku to přitáhl spolubydlící na kolejích a poslouchali jsme to několikrát dokola. Nenadchlo mě to tehdy a nepřicházím mu na chuť ani dnes. Plusové body dávám za image, ta strašidelná goticko-hororová stylizace je vážně povedená, na rozdíl od vysloveně směšných kostýmů, které pak používali v době návratu s albem „Zeitgeist“.

29.11.2025	Diskuse (0)	Tomáš