THE PRETTY RECKLESS - Dear God

60%

Můj vztah k THE PRETTY RECKLESS byl vždy trochu ambivalentní. Nemohl jsem si sám pro sebe ujasnit, jestli to co dělají, skutečně myslí vážně, nebo je to jen nabubřelá show v americkém stylu. Určitá teatrálnost v jejich projevu zřejmě vychází už ze samotného personálního obsazení, když frontwoman, skladatelka, zpěvačka a občasná kytaristka Taylor Momsen byla zároveň i celkem úspěšnou herečkou. A jak jsem zjistil, tak i modelkou. Zároveň mi jejich mix moderního hard rocku, alternativního rocku, post grunge a dalších kytarových stylů s odkazy na blues a jižanský rock, nikdy úplně nerozhodil sandál. Mám je ve stejné kategorii jako třeba HALESTORM, takže pár skvělých songů, plus nějaká nuda kolem. Z času na čas si je vyslechnu, ale nemusím to mít každý den. Překvapivě třeba mexické divoženky z THE WARNING mě na starších, více old school hardrockových deskách bavily více.

Novinka „Dear God“ zatím sbírá po světě relativně vysoké hodnocení a slova uznání. Špatná deska to rozhodně není. První problém mám ale s její délkou. 50 minut je fakt dost. Kapela se drží této časové dotace už poslední dvě alba, já bych ale klidně 10-15 minut ubral, aby byl materiál konzistentnější a vyrovnanější. Trend posledních let, dělat desky primárně opět v časových limitech, aby se vešly na jedno LP, podporuji všemi desíti. 50 minut ale na jedno LP nedostanou, takže je z toho balení o dvou vinylech a tomu odpovídá cena. Já si to kupovat nebudu, ale z principu se mi to nelíbí.

Jestli byla poslední deska „Death By Rock&Roll“ (2021) vyrovnáváním se smrtí idolů (Chris Cornell) a přátel a spolupracovníků (producent Kato Khandwala), na „Dear God“ se Taylor primárně věnuje sobě a svému životu. Jak to říct kulantně? Deska je prostě trochu ufňukaná. Když vládnete dobrou angličtinou, abyste porozuměli textům ještě víc než já, tak vám to zřejmě za chvíli začne lézt na nervy. Někdy je to už (za) na hranicí patetičnosti a trapnosti. Taylor si nedala tu námahu zabalit tyto věci do metafor a trochu zamlžit významy v uměleckém vyjádření, ale vyplakává se jako přiopilá hysterka v baru ve tři ráno.

Na druhou stranu, čekal někdo něco jiného? Od prvních alb si Taylor cíleně pěstuje image utrápené rockové hvězdy, kterou nikdo nechápe a všichni jí ubližují. Prožívá vnitřní muka, zažívá nesnesitelnou lehkost bytí. Je to výčitka? Ani náhodou. Na tom funguje polovina rockových kapel (ta druhá polovina pak zpívá o chlastu). A její drásavý hlas, který dokáže být motorkářsky drsný a zároveň i holčičkovsky hladivý a naivní, se do této stylizace hodí úplně perfektně. A musíme uznat, že zpěvačka to je výborná. Aktuálně zní vyzrále a sebejistě, přesně ví, co chce zpívat a dělá to na jedničku.

Hudebně THE PRETTY RECKLESS s každou další deskou ubírají ze syrovosti svého projevu a přidávají na vypulírovanosti a technické kvalitě. Opět asi nic překvapivého, a opět mě to nijak neuráží. Garage rock tak nahrazují moderním hard rockem, který si ale zachovává velice živý a přítomný zvuk, na rozdíl od armády přeprodukovaných a uměle znějících amerických kapel současnosti. Trochu mi chybí jejich typické songy s nádechem blues nebo jižanského rocku, na druhou stranu se vydali více objevovat zákoutí rocku alternativního.

Deska proti předchozím zářezům působí temnějším a vážnějším dojmem. Taky trochu ubrali z přímočarosti a melodie potřebují více poslechů, než se nám postupně začnou otevírat. Pořád zde najdeme burácivé hymny, kombinující klidnější sloky s vybuchujícími refrény v podobě „For I Am Death“, nebo rychlejší vypalovačky jako „When I Wake Up“. Na HEART si vzpomenu při „Dragonfire“ s jejím akustickým začátkem a tajemnější melodií. Za mě jeden z vrcholů desky, taková moderní pocta sedmdesátkám. Dalším je oldschool klávesami vyšperkovaná „Spell On You“. Opět relativně jednoduchý a přímočarý sedmdesátkový hard rock, který ale prostě funguje. Má to rockový náboj, hutný zvuk, mírně slizkou melodiku, povedené.

Typické velkolepé rockové balady reprezentuje drásavá „Love Me“, nebo emotivní „Eye Of The Storm“. Vyklidněná „Rollercoaster Of Life“ svým vybrnkávaným riffem odkazuje ke „Californication“ od RED HOT CHILLI PEPPERS, stejně jako celkovou atmosférou. Podobně jako originál, který dokonce v textu Taylor přímo zmíní, i tohle se mi líbí. Tajemná „Dark Days“ pak pro změnu jako by vypadla z repertoáru AUDIOSLAVE. Pomalu rostoucí song nás trpělivě hypnotizuje a rafinovaně vlastně nikdy nedosáhne podvědomě očekávaného grandiózního vrcholu.

Alternativněji pojatá titulní „Dear God“ je přes svojí šestiminutovou délku úplně stravitelná. Svojí temnou atmosférou, zajímavým řezavým zvukem i košatou strukturou totiž udržuje neklidné napětí a baví celý čas. Na druhé straně spektra, toho výrazně popovějšího, pak najdeme třeba poprockovou „About You“. Kontrast mezi těmito póly je hodně velký, ale přesto to nepůsobí nijak nepatřičně.

Když přestanu poslouchat a vnímat texty, tak ta deska je vlastně celkem fajn. Rozhodně to není jednohubka, která vás po pár posleších omrzí, právě naopak. Jestli je to jejich nejlepší deska, to si nedovolím tvrdit. Řekl bych, že si kapela drží svůj standard, který v rámci lehké evoluce postupně piluje. A to podle mě úplně stačí.

23.07.2026	Diskuse (0)	Tomáš