ZUBY NEHTY - Povídání o tvorbě (rozhovor s Markou Míkovou)

V kuriózním prostředí průmyslové výrobní haly jsem se před mnoha lety poprvé setkal s hudbou ZUBY NEHTY. Pouštěl si jí tam jeden týpek mající na starosti v takové zapadlé místnosti opravy vadných dílů. Ta hudba mne od začátku praštila do uší. Cítil jsem z ní totiž něco, co naprosto kontrastovalo se vším, co se tam kolem nás dělo. Byla to především svoboda a taky radost ze života, jenž se jinak v továrnách plných výrobních linek a provozů hlídaných kamerami nacházet ani nemohou. Tohle byl prostě ostrůvek světla. Pražská kapela ZUBY NEHTY je stále považována za soubor pevně spjatý s klubovou nezávislou scénou devadesátých let, i když jejich kořeny sahají až do období Nové vlny, tedy na počátek osmdesátek, od tehdy totiž zakládající členky působily postupně v kapelách PLYN a DYBBUK. Osobitému tělesu se letos na podzim povedlo realizovat nové album „Kusy“, ovšem to nebyl úplně ten nejhlavnější důvod tohoto rozhovoru. Hlavní důvod byl spíš můj osobní pocit, že mohou mít co říci a může z toho všeho tudíž vzniknout zajímavý článek. Bylo mi potěšením trochu vyzpovídat jednu z hlavních postav ZUBY NEHTY. Zde je rozhovor s Markou Míkovou.

Před několika týdny vám vyšlo po patnácti letech zbrusu nové album „Kusy“. Můžete na úvod desku nějak představit nebo jí jakkoliv charakterizovat? Za asistence koho byla nahrávka pořízena?

Písně na albu „Kusy“ vznikly v poměrně krátkém časovém období. Začali jsme intenzivněji hrát a zjistili jsme, že stále máme publikum, které si zpívá naše staré songy. Nové písně se zrodily díky tomu. Deska byla natočena ve studiu Jámor v Praze Ondřejem Ježkem a producentem je Miroslav Wanek ze skupiny UŽ JSME DOMA.

Jak vlastně dnes skládají ZUBY NEHTY? Jde většinou o týmovou práci, mají songy své rozdílné autorky, nebo něco mezi oběma možnostmi – tedy tradiční způsob, kdy základ vzniká odděleně a skladba je pak opracována týmově?

Skládáme stále stejně. Každá z nás má jiný způsob. Já většinou přinesu prostou píseň s doprovodem klavíru a ostatní členové v dané harmonii improvizují a hledají motivy, které by se do písně hodily. Kateřina Jirčíková například má mnohem přesnější představu, přinese skladbu téměř rozepsanou do not pro každý nástroj. Hanka má častokrát melodii založenou hlavně na rytmice a harmonie se společně hledá. Alice také dává ostatním spoluhráčům dost velkou volnost. Vždy ale autor skladby má právo veta, pokud mu nějaký nápad do skladby nesedí, nepoužije se.

Asi sami musíte vnímat rozdíly mezi současným fungováním a působením v době před dvaceti lety? Co je tím největším rozdílem? Jaké bylo největší kouzlo staré etapy? A v čem je lepší ta nová?

Osobně velký rozdíl v našem fungování nevnímám. Už v začátcích jsme měly všechny rodiny a děti. Teď je to možná trochu svobodnější, protože děti odrostly a nemusíme je hlídat. Ale atmosféra na koncertech je velmi podobná a čas strávený na zkouškách je taky pořád jeden velký večírek. Změnilo se snad to, že dříve jsme jezdily na zkoušky veřejnou dopravou a teď máme všichni auta.

Ačkoliv nová nahrávka dlouhé roky nepřicházela, koncertně jste byly už mnoho let opět aktivní. Sestava sice procházela určitými obměnami, ale nyní to vypadá, že se ustálila na téměř původním složení. Jak je pro fungování vaší kapely důležitá ona ustálenost?

Honza Maxa je v kapele stále ještě trochu nový, i když s námi hraje už dva roky. Do naší původní sestavy patřila Pavla Jonssonová. Je pravda, že díky studiu jsme více sehraní než dříve a dost si to užíváme.

Asi se musíte dobře bavit při vzniku všech těch příhod, jenž jsou náplní skladeb?

To tedy ano.

Myslím, že jistá nespoutanost vás provází již od časů punkové kapely DYBBUK, jenž byla přímým předchůdcem ZUBY NEHTY. Jak na tuhle etapu vzpomínáte?

Ty písničky jsou pořád živé a stále je milujeme. I lidi si je často žádají ještě dnes.

V devadesátých letech vznikli ZUBY NEHTY. Ve vaší tvorbě ubylo kytar, songy se staly hravější, jemnější, začaly jste pravidelně vydávat alba. První bylo „Utíkej“, avšak já osobně mám nejradši „Král vysílá své vojsko“ . Jak hodnotíte tohle poměrně plodné období? Máte také svou nejoblíbenější desku?

Pro mě je „Král vysílá své vojsko“ taky naše nejmilejší deska.

Už delší dobu lze z vašich starších řadových alb sehnat pouze CD „Dítkám“ z roku 1997. Neuvažujete o nějaké reedici všech vašich starších alb? Vím, že před lety vyšlo poměrně obšírné „Best Of…“ s celou řadou rarit, ale osobně bych radši ve fyzické podobě držel řadovky, protože nemám moc v oblibě výběry. Každá deska jakéhokoliv hudebníka totiž dýchá úplně jinak. Jak tohle vidíte?

Indies Scope nám přislíbili vydat v reedici právě album „Král vysílá své vojsko“. Určitě k tomu v blízké době dojde.

Skutečnost, že ve vašich skladbách hned několik členek zpívá, považuji za vaši velkou devízu. Navíc každá z vás vlastní zcela odlišný hlasový projev. Je těžké na počátku skladatelského procesu určit, kdo bude ten který song zpívat?

Většinou zpívá autor své vlastní písně. Když skládala Pavla, nechávala často zpívat některou z nás, protože měla pocit, že má moc jemný hlasový projev. Já jsem na posledním albu měla písní nejvíce a byla jsem ráda, že je můžu rozdělit mezi naše rozdílné hlasy. Je to tak barevnější a zajímavější.

Jakou vlastně hudbu poslouchají ZUBY NEHTY? Inspiruje vás něco – nyní i kdysi?

Z české scény jsou naší stálicí skupina UŽ JSME DOMA, rádi máme také TRABAND, ECHT!, RUDOVOUS a spoustu dalších souputníků. Z novějších kapel já osobně VLOŽTE KOČKU. Vím, že Hance se teď líbí skupina MUCHA. Z cizích kapel posloucháme asi každá něco jiného. Já teď díky svému synovi RADIOHEAD, Avishai Cohena. Mám ráda také Björk.

Jak vidíte budoucnost kapely ZUBY NEHTY? Dokážete odhadnout pokračování? Dnes koncertujete poměrně často.

Momentálně nás hraní baví, rádi bychom i cestovali, vyjeli někam ven a hraní spojili s výletem. Byli jsme loni v Izraeli, letos se chystáme do Rumunska. Uvidíme, co budoucnost přinese…

Bonus otázka: Pohádka „Jak se budí princezny?“, ve které jste tenkrát ztvárnila roli princezny, patří k nejoblíbenějším právě pro mou generaci narozených v půli sedmdesátých let. Dodnes si vzpomínám na nedutajícími prvňáčky přeplněné kino někdy v první půli osmdesátých let. Jak vzpomínáte na tuhle svou kapitolu? Proč u Vás nakonec převážila touha dělat hudbu?

Každý rok si před Vánoci velmi ráda zavzpomínám, když běží pohádka v televizi. Těší mě, že mě občas lidi i po tolika letech poznají. Divadlu se věnuji stále. Píšu divadelní hry, režíruju a sama v některých také hraju. Společně s Hanou Řepovou a dalšími herci a muzikanty chodíme také hrát dětem do nemocnic jak písničky na přání, tak divadlo. Náš spolek se jmenuje Loutky v nemocnici. Takže se nedá úplně říct, že vyhrála hudba, divadlu se věnuji stále. Jen ve filmu jsem od té doby už nehrála. Ale to si člověk nenaplánuje…

Pohádka s onou legendární scénou, kde je Vladimír Menšík před nafoukaným princem nucen předstírat opravdového medvěda, byla hodně povedená. Co je však zvláštní a podstatné říci, vždycky jsem fandil právě onomu staršímu princovi v podání Jana Krause. Vždyť ten druhý/kladný (Jan Hrušinský) v pohádce neuměl ani plavat, musel ho to přeci učit Menšík.:-)

To je legrační a zábavná poznámka.

10.12.2014	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz