Last Hardrock Outsider

ZÁKLADNÍ INSTINKT - Mimořádně rafinovaná hra s divákem

Začátek roku 1992. Je ráno a pomalu začíná třetí den natáčení jedné a té samé scény. Herci shodí své pláště a vlezou si nazí do postele. Pod fingovanými mileneckými pohyby spouští zdobně kované, zlatavé čelo postele opět svou vrzavou píseň. Je to namáhavé, celých osm hodin se Michael Douglas a Sharon Stone nehnou z místa. Pauza na cigaretu, nějaký ten zákusek a jede se dál. Co chvíli se objeví maskéři, otřou z herců pot, upraví účesy a může se opět pokračovat. Režisér i kameraman jsou perfekcionisté a technický scénář rozebírá milostný akt lásky do těch nejmenších detailů. Zkouší se veškeré úhly a trasy kamerových nájezdů. Ladí se i poloha pokrývek, polštářů, každý pohyb a gesto herců. Po třech natáčecích dnech a čtyřiadvaceti hodinách na place je konečně hotovo. Výsledkem je pětiminutová scéna soulože mezi ústředními postavami filmu.



Ten, kdo budí vášně


Paul Verhoeven. Bez nadsázky jeden z nejkontroverznějších režisérů, jehož filmy se v určitém období paradoxně těšily velké divácké oblibě. Filmař, který se nebojí žádného stylového žánru a jeho portfolio nabízí díla snad všech chutí a barev. Od drásavých dramat, přes průkopnické sci-fi počiny, až po válečné, potažmo akční velkoprodukce. V jeho světě není příliš místa pro morálku a jeho hrdinové jednají na základě instinktů. Otevřeně ve svých filmech zobrazuje nahotu, sex a stejně tak nemá problém zachytit v detailu hlavu, jejímž mozkem si razí cestu salva broků z upilované brokovnice. Dá se říci, že různá významová a emocionální pnutí, jichž jsou jeho filmy plné, jsou často akcelerována naturalistickými momenty. A je úplně jedno, zdali se v tomto ohledu bavíme o odhaleném rozkroku Sharon Stone nebo krvavé penetraci lidských těl rozličnými hmyzími bodci.


Na rozdíl od filmařů typu Davida Cronenberga, jejichž hra se žánry podkopává jejich nosné základy a tím vlastně podvazuje komerční úspěch jejich filmů, Verhoeven přistupuje k věcné podstatně svých děl vrstevnatě. Například „Hvězdná pěchota“ (1997) má prvoplánovou vrstvu akční podívané, díky čemuž se stala diváckým hitem. Na druhé straně režisér látku o boji hrdinných lidí s mimozemskými brouky využívá k satirizaci fašizujících společenských tendencí. Ve třetím alternativním pohledu si film díky odstupu a velkému nadhledu divák může užít i jako komedii. Záleží pouze na hloubce periskopu, který pozorovatel zvolí.


Verhoeven byl trnem v oku vždy především puritánům a citlivěji založeným jedincům, kteří své omezené sledovací schopnosti zaměřují pouze na povrch, ale nemají odvahu nahlédnout do spodních pater králičí nory, jež filmy Paula Verhoevena nabízejí a chytře je skrývají. Verhoeven je filmař, co rád riskuje a nebojí se výzev, což je vlastnost v Hollywoodu více než vzácná. Riskování s sebou totiž nese i možnost nenadálého uklouznutí a to je bohužel fakt, který Hollywood neodpouští. Byť si po mega propadáku „Showgirls“ (1995) napravil částečně reputaci s již zmíněným akčním výplachem „Hvězdná pěchota“, velká studia se k němu v té době pomalu začínala otáčet zády.


Tak daleko dnes ovšem nepůjdeme. Zastavíme se v roce 1992, kdy kariéra tohoto nesmírně osobitého Nizozemce kulminovala. Díky jeho tehdejší životní formě, precizní kamerové práci Jan de Bonta, nevyzpytatelnému scénáři a bezchybnému castingu (z ústřední dvojice sexuální napětí doslova odkapává), vznikl vskutku vyšperkovaný zastupitel žánru neo-noir a zároveň jeden z nejlepších thrillerů devadesátých let – „Základní instinkt“. Režisérovy typické trademarky se v tomto filmu poprvé naplno slučují a doplňují. Naturalismus erotických a násilných scén tak tvoří přirozený symbiotický vztah, doplněný o uhrančivou vizuální složku. Život Paula Verhoevena, Evropana, co si na pár let podmanil Hollywood, je stejně zajímavý jako jeho režijní tvorba. Neztrácejme tedy čas a nahlédněme tam, kde to celé začalo. Do Amsterdamu.



Válečné dítě


Paul Verhoeven se v hlavním městě Holandska narodil 18. července 1938, ovšem už v roce 1943 se rodina přestěhovala do Haagu. Byla to velmi drsná, nejistá doba a první obrázky, které se malému Paulovi vpálily do paměti, byly kruté válečné výjevy. Okupace německou armádou a bombardovaní ho hluboce poznamenaly. Trosky hořících letadel, kusy lidských těl a nářek raněných. Tohle všechno vnímal jako přirozenou věc, tak to zkrátka chodí, takový je svět. Tyto traumatizující zážitky zcela jednoznačně ovlivnily jeho pozdější vyjadřovací schopnosti, hojně využívané v jeho pozdějších filmech. Výbušný vyprávěcí styl, drsné scény, krvavé efekty bez kompromisů a srabáckého uhýbání objektivu.


Paul byl jedináček a navzdory ničemnému prostředí, jež ho v prvních letech života obklopovalo, prožil šťastné dětství. Později, když nastoupil do školy, na něj začal otec Wim Verhoeven vyvíjet tlak. Možná to bylo částečně zapříčiněno i tím, že v tamní škole zastával funkci ředitele a od svého syna očekával špičkové výsledky. Paul byl dobrý žák, vynikal především v matematice a otec do něj vkládal nemalé ambice. Očekávalo se od něj opravdu hodně a vysoká laťka nastavená otcem brzy přinesla své ovoce. Stal se z něj perfekcionista. Mladičký Verhoeven miloval nizozemský akční komiks „Dick Bos“ a také zahraničí filmy pozvolna pronikající do tamějších holandských kin. Šlo o hodnotnou potravu, která živila jeho bujnou fantazii a nevědomky z ní podprahově nasával inspiraci.


Na gymnáziu se jeho prospěch mírně zhoršil a Paul přestal vyčnívat. Začal školu nesnášet, ale jeho zatvrzelost ho hnala dál. Rok před tím, než nastoupil na univerzitu, ho otec poslal do Francie, aby si zdokonalil jazykové schopnosti. Zde navštěvoval filmové kluby a naplno propadl kinematografii. Henri-Georges Clouzot, Ingmar Bergman, François Roland Truffaut. Tito a jiní režiséři, především pak zástupci takzvané francouzské nové vlny, měli na Verhoevena velmi silný vliv, který definitivně rozhodl o jeho budoucí cestě. Později, počínaje rokem 1955, studoval na univerzitě v Leidenu. Verhoeven vystudoval matematiku a fyziku s doktorským titulem. Titulem, který mu byl v budoucnu absolutně k ničemu.



Rozpor s Bohem


Již na univerzitě natáčí se spolužáky své první krátkometrážní filmy a účastní se kurzů na nizozemské filmové akademii. Během těchto prvních pokusů v sobě objeví silný cit pro kompozici obrazu. Při natáčení se seznámí i se svou budoucí ženou Martine Tours. Své krátké filmy tvoří i během služby u Královského nizozemského námořnictva. Paulovi je šestadvacet let a jeho krátké filmy bodují na rozličných festivalech. Nebylo pochyb o tom, že v něm třímá nesmírný talent. Kolem roku 1965, jen krátce před svatbou, jeho nastávající nečekaně otěhotní a zvolna se rozjíždějící kariéra je rázem v ohrožení. Dítě, to je ten největší závazek v životě a navíc to není levná záležitost. Potraty v Nizozemsku byly tou dobou nelegální a Verhoeven nechtěl pokoušet štěstí u nějakého pochybného řezníka v zaplivané uličce. Co teď? Nezbývalo, než si dítě ponechat a postu filmaře se vzdát.


Věřte tomu nebo ne, ale faktem zůstává, že zoufalý a psychicky zdeptaný Paul Verhoeven tehdy na několik měsíců přilnul k náboženství. Byl vtažen do zvláštního, mystického bludiště a Ježíš mu měl ukázat cestu ven. Zapleten do víru náboženských obřadů, prochází mladý filmař existenciální krizí a pochybuje o sobě samém. Pastory mu bylo neustále vtloukáno, že Bůh vychází ze srdce, opakoval sborová hesla, snažil se vycítit boží přítomnost a modlil se za zdraví svého nenarozeného potomka. Po nějaké době však začal o všem pochybovat a když Martine potratila, prozřel úplně. Jeho zájem o fenomén Ježíše Krista však nepolevil. Začal ho zajímat především z historického hlediska. Přes dvacet let se Verhoeven účastnil teologických seminářů, i když je v podstatě ateista. Teologii dodnes studuje s vědeckým zájmem a příležitostně o ní přednáší.



Turecký med a další filmy


Po své náboženské epizodě, jež ho však navždy poznamenala, se opět naplno ponoří do světa filmů. Roku 1967 vzal své dosavadní zkušenosti a prosadil se v nizozemské televizi. Z tohoto období musím zmínit historický TV seriál „Floris“ (1969). Důvod je prostý – debutuje v něm totiž uhrančivý herec Rutger Hauer, Paulovo alter-ego, do něhož ve svých raných filmech promítal své skryté touhy a fantazie. Svůj první výrazný úspěch zaznamená režisér v roce 1973 s celovečerním filmem „Turecký med“. Studie bouřlivého vztahu mezi živočišným sochařem a mladou dívkou se stala jedním z nejúspěšnějších holandských filmů toho roku. Vůbec poprvé se také ozvaly kritické hlasy a to především díky velice otevřeným sexuálním scénám, jimiž je film hojně prostoupen. Kvůli jedné větě z úst hlavního hrdiny (Rutger Hauer) si nechal premiéru ujít dokonce Paulův otec. Zněla: Píchám líp, než Bůh.‘‘


S válečným filmem „Oranžský voják“ (1977) slaví mezinárodní úspěch. Pomalu však začíná být trnem v oku tamějším producentům a filmovým kritikům, kterým vadí především režisérův pohled porušující zavedená a ustálená pravidla. Film „Sprej na vlasy“ (1980) vzbudil hotové pozdvižení, neboť obsahoval prvky masochismu, homosexuální scény a ukazoval nizozemskou mládež v nepříznivém světle. Kritici film ztrhali, označilo ho jako nevkusné, morálně závadné dílo a režisér si vysloužil nálepku perverzního člověka. Kvůli filmu se pořádaly i protesty před kinosály a Verhoeven se s několika konkrétními kritiky zuřivě pohádal. Často se veřejně obhajoval. Vždyť je to pravdivé, je to realita. Tohle se přeci děje, souložíme spolu a plodíme děti, je snad špatné to ukazovat?“


Finanční fond kinematografie začal režisérovi utahovat kohouty a ten toho začínal mít akorát po krk. Jeho rodná zem mu začínala být těsná. V roce 1983 natočí mysteriózně laděný a umělecky nápaditý snímek „Čtvrtý muž“ a pak přemýšlí, jak pokračovat dál. Jeho kariéra se nachází ve zlomovém bodě. Jedné hluboké, bezesné noci se na stolku vedle postele Paula Verhoevena nečekaně rozezní telefon.



Spielberg na drátě


Ano, skutečně. Ve tři hodiny v noci mu telefonoval sám Steven Spielberg. V dlouhém rozhovoru mu vysekl poklonu za film „Oranžský voják“ a začal ho lanařit do světa za velkou louží. Stále opakoval, že zůstávat v Nizozemsku je profesní sebevražda a jedině Amerika mu umožní natáčet filmy s pořádným rozpočtem, filmy, které by v Evropě nikdy točit nemohl. Telefonní rozhovor Spielberg zakončil pozváním na večeři. Verhoeven skutečně sedl na letadlo a s tehdy už věhlasným režisérem povečeřel v útrobách jeho domu. Spielberg ho nesmírně podpořil a otevřel mu dveře hollywoodských studií.


Výsledkem bylo režírování středověké fresky „Maso a krev“ (1985). Pro Verhoevena skok do neznáma a zároveň spojovací článek k jeho dlouhodobému přechodu do USA. Film sice vznikal na starém kontinentě, ale již za americké peníze. Natáčení bylo velice chaotické, náročné na čas a Verhoeven pracoval na poli pro něj dosud neoraném. Silná obrazová složka, osobitý přístup režiséra a jeho schopnost ukočírovat tak masivní koprodukci udělala na americké producenty velmi silný dojem. Tehdejší šéf studia Orion Pictures nalomeného režiséra přemlouval, aby se do USA přestěhoval. Verhoeven měl v tomto ohledu dokonce plnou podporu své ženy. I přes pocity nejistoty a silné nervozity se téměř padesátiletý Paul Verhoeven nakonec skutečně stěhuje do Hollywoodu.



Dvojitá nálož sci-fi


Debutem, jímž se Verhoeven v Americe uvedl, se stal „RoboCop“ (1987) – podle scénáře, který odmítla řada jiných režisérů. V kultovním snímku na povrch vyplul doposud celkem dobře skrývaný výrazový prostředek, tiše doutnající v nitru režisérovy mysli. Pochopitelně tu mluvím o krvi a brutálním násilí, doprovázejících ve větším či menším měřítku všechny další filmy Paula Verhoevena. K otázce násilí se filmař staví prakticky stejně jako k sexu: ,,Vždyť je to pravda, lidé se vraždí, střílejí po sobě a škodí si navzájem. Kdyby to nebyla realita, tak to nedělám, jenže to pravda je a navíc mě to točit velice baví‘‘.


Ve filmu o policistovi, co po smrti povstane jako kyborg, se také objevuje motiv ze života Ježíše Krista. Režisér si uvědomil, že když ukáže zmrtvýchvstání, respektive vzkříšení hlavní postavy Murphyho (Peter Weller), musí ukázat i jeho popravu, mučednickou smrt evokující ukřižování. Náboženská symbolika se objevuje i jiných filmech Paula Verhoevena, stejně jako prvek dvojí identity. V Murphym proměněném ve stroj se ozývá lidská bytost a vracejí se mu vzpomínky z předchozího života. Hlavní postava tak se sebou svádí složitý vnitřní boj. Přestože námět zaváněl béčkem na sto honů, dokázal režisér z „RoboCopa“ učinit kinohit a potěšit vedení Orion Pictures, které za filmem stálo.



Ve své honosné rezidenci se soukromým kinosálem, mezi oblaky kouře z kubánského doutníku, sledoval „RoboCopa“ i jistý namakaný Američan se silným rakouským akcentem. Byl nadšen. Onehdy koupil práva k novele spisovatele Philipa K. Dicka, podle níž vznikl scénář s názvem „Total Recall“. Jediné, co chybělo, byl neobsazený post režiséra. Lidé z TriStar Pictures sice nebyli volbou úplně nadšeni, ale vysvětlujte tohle někomu, jako je Arnold Schwarzenegger. Verhoeven si svým rázným přístupem, jasnou vizí a pevnou režijní rukou získal Arnoldovy sympatie. Natáčení probíhalo v přátelském duchu a se správným tvůrčím zápalem. Příběh filmu „Total Recall“ (1990) stojí na pochybnostech, přičemž nikdy neukáže, kde je pravda. Odehrává se ve dvou rovinách reality a divák si může závěr interpretovat po svém. Hrdina filmu je opět postaven na myšlence o dvojí identitě. Dělník Douglas Quaid je zároveň tajným agentem Carlem Hauserem.


I přes mizernou propagační kampaň (za kterou si Arnold pár lidí dodatečně podal) se z filmu opět stal zářivý démant, přitahující svým leskem davy nadšených diváků. Osobitá stylizace, průkopnické triky a zamotaný příběh. Paul Verhoeven pomalu šplhal na pomyslnou režijní špičku a jeho jméno nabylo na zvučnosti. Svůj vítězný hollywoodský hattrick zakončil snímkem, který se do třetice zabýval tématem o dvojí identitě. Uznávaná spisovatelka, co si žije na vysoké noze, může být zároveň i nebezpečnou sériovou vražedkyní. „Základní instinkt“ již pomalu klepal na dveře.



Scénář za všechny prachy


Joe Eszterhas napsal scénář k filmu „Základní instinkt“ v první polovině osmdesátých let, a to za pouhých deset dní. V Hollywoodu platil za spolehlivého rutinéra a ostruhy uznání si připsal především díky práci na filmových hitech „Flashdance“ (1983) a „Zubaté ostří“ (1985). Není tedy divu, že o jeho nový scénář projevilo zájem mnoho studií, jež se předháněla v nabízených cifrách. Nakonec zvítězila produkční společnost Carolco Pictures a za scénář k „Základnímu instinktu“ vyplatilo Eszterhasovi na svou dobu neuvěřitelné tři milióny dolarů!


Produkční fáze se rozbíhala pozvolna a o natáčení filmu se začalo vážně uvažovat až začátkem devadesátých let. Počítalo se s rozpočtem okolo padesáti milionů dolarů a tak na palubu naskočila i francouzská produkční společnost Le Studio Canal + a pomohla projekt zafinancovat. Film tedy vznikal v koprodukci USA a Francie. S účastí Michaela Douglase se počítalo od počátku a byl jedním z prvních obsazených herců. Horší to bylo s představitelkou hlavní role, kterou odmítla opravdu dlouhá řada známých hereček. Namátkou: Julia Roberts, Michelle Pfeiffer, Geena Davis či Demi Moore.


Mezitím se hitchcockovsky laděný scénář dostal i do rukou Paula Verhoevena, toužícího po dvou úspěšných sci-fi kouscích po změně žánru. Příběh, pojednávající o sanfranciském policistovi Nicku Curranovi, který při vyšetřování série brutálních vražd zcela propadne sexuálnímu charismatu hlavní podezřelé, spisovatelky Catherine Tramell, ho nadchl. Ihned se přihlásil a protože byla jeho dosavadní cesta v Hollywoodu dlážděna zlatem, neměla dvojice producentů, Alan Marshall a Mario Kassar, nejmenších námitek. Paul Verhoeven stanul v samotném popředí projektu a přitáhl s sebou i některé osvědčené spolupracovníky z předchozích dvou filmů. Například věhlasného tvůrce speciálních efektů Roba Bottina nebo vynikajícího hudebního skladatele Jerryho Goldsmitha. Jako kameramana si vybral svého krajana Jan de Bonta, se kterým se znal už díky spolupráci na filmu „Turecký med“.


Jedním tahem také vyřešil problém s neobsazeným postem hlavní ženské role. Herečka Sharon Stone sice tou dobou nebyla příliš známá, ale na Verhoevena udělala dojem při natáčení předchozího filmu „Total Recall“. Především moment, ve kterém se v jednu chvíli tváří jako milující manželka, aby vzápětí bleskově změnila výraz i sled emocí a brutálně napadla manžela. Přesně takovou herečku Verhoeven potřeboval.



Horká půda


Projekt byl finančně dávno zajištěn a hlavní distribuci přislíbilo studio TriStar Pictures. Nic tak nebránilo natáčení, které vypuklo na přelomu let 1991–1992. Exteriéry zajistilo členité prostředí San Francisca a jeho přilehlého okolí. Místa si velice pečlivě vybíral sám Verhoeven se svým kameramanem. Speciálně pro účely filmu bylo ve studiích Warner Bros vybudováno několik interiérových lokací. Konkrétně noční taneční klub Johnnyho Boze či výslechová místnost v policejní budově. Všechny měl na starost výborný scénograf Terence Marsh, včetně dekorací. Zmiňovaný klub je tak ideálním příkladem jeho umu a aranžérských schopností.


Bohužel už od samotných počátků narušovali práci filmařů aktivisté a demonstranti za práva gayů a lesbiček. Kuloáry totiž vypluly na povrch některé dílčí příběhové detaily a ty na zmíněné uskupení fungovaly jako rudý hadr na býka. Fakt, že hlavní ženské postavy jsou líčeny jako manipulativní mrchy a navíc bisexuálky, dostával do varu dokonce i feministky. Zašlo to tak daleko, že aktivisté krom hlasitého hvízdání a nadávek začali natáčení doslova sabotovat. Házení kamenů, úmyslné vstupování do záběrů, svícení lasery do objektivů či přeřezávání kabelů od drahé filmové techniky.


Filmaři se s čelními vůdci aktivistů a feministek sešli u kulatého stolu a pokusili se najít kompromis. Požadavky dotčené menšiny však byly nepřístojné. Z detektiva se měl stát homosexuál, postava spisovatelky se na konci měla odhalit jako transsexuál, případně mělo jít už od počátku o spisovatele. Filmem mělo také prolétnout několik vzletných vět a hesel, jako že být bisexuálem je fajn atp. Zatímco scénárista Eszterhas byl ochoten diskutovat, Verhoeven se zvedl, oznámil, že ve scénáři nezmění ani větičku a rázným krokem odkráčel. Šokovaný Eszterhas se od projektu distancoval a s režisérem utnul veškerou komunikaci. Producent Alan Marshall stál naštěstí plně za Verhoevenem, najal ozbrojenou jednotku policistů, která zajišťovala hladký průběh natáčení a sabotéry rovnou na místě zatýkala.



Dolování zlata


Paul Verhoeven je režisérem milujícím herce a především samotný um herectví. Dobře, herečky má trochu raději, celkově jim věnuje i více pozornosti, ale to na věci nic nemění. Věděl, že obsazením Sharon Stone riskuje, zároveň si však byl jist o jejích schopnostech a nevyužitém talentu. Napětí a křik na place tak nebyly ničím výjimečným. Role Catherine Tramell byla velice náročná a komplexní, její uchopení si žádalo maximální nasazení a odevzdanost. O Sharon Stone platí, že pokud má nad sebou výborného vůdce s pádnou rukou, dokáže zahrát cokoliv – a Verhoeven tím vůdcem byl. Dokázal z ní vykřesat to nejlepší, byť se to neobešlo bez častých hádek a pláče.


Mazák Michael Douglas režiséra maximálně respektoval a chodil na plac vždy skvěle připraven. I pro něj šlo samozřejmě o náročné natáčení a dlouhé postelové scény, kdy je kolem vás celý štáb lidí, asi nebyly nic moc. Obzvláště, když se točí desítky hodin, ze všech myslitelných úhlů. Na druhou stranu si jako bývalý závodník nesmírně užíval automobilovou honičku ulicemi San Francisca, kterou absolvoval celou sám.


Nyní bych tu rád vyvrátil fámy a mýty o nejslavnější scéně filmu, v níž se na okamžik mihne přirození hlavní ženské postavy. Dle legendy měl Verhoeven přesvědčit Sharon Stone, aby v ikonické pasáži odložila své spodní prádlo, neboť se příliš lesklo a odráželo v objektivu kamery. Touto lstí měl dosáhnout svého a lechtivý záběr bez jejího vědomí pořídit. Přátelé, je to nesmysl a režisér by si takovým jednáním mohl akorát tak zavařit. Scéna byla od začátku pevnou součástí scénáře, byť se měla odehrát na jiném místě. Chvíli před tím se navíc postava Catherine Tramell převléká u sebe v domě a už tam můžeme jasně vidět, že si kalhotky nebere. Šlo o prostý dialog mezi režisérem, herečkou a jejich vzájemnou dohodu. Absence spodního prádla se k té postavě a její povaze zkrátka hodila, což uznala i Sharon Stone.


Menší drama herečka ztropila až během testovací projekce, kam dorazila i s hromadou svých agentů a asistentů, jimž se chtěla pochlubit. Když došlo na onen záběr, slétli se kolem ní jako supi a začali jí hučet do hlavy nesmysly o ohrožení kariéry a podobné plky. Sharon Stone zpanikařila, začala na udiveného režiséra křičet, dožadovat se vystřihnutí scény a hrozit právníky. Samozřejmě, že narazila. Podpis je podpis a Verhoeven měl spousty svědků o souhlasu, který mu předem dala. Ostatně na její hysterické výjevy a omdlévání už byl Verhoeven zvyklý z natáčení. Ach ty ženy.



Ostré nůžky


Finální střih, to byla zapeklitá věc zahrnující nekonečné debaty s cenzory a vedením distribučního studia. Na některé nápady si mohl nechat režisér zajít chuť ještě dříve, než je vůbec stačil realizovat. Třeba přítomnost prvního ztopořeného penisu v komerčním snímku. Ačkoliv producent Alan Marshall snesl mnohé, při pouhém popisování této scény nadšeným Verhoevenem mu stékal pot po zádech. Ve filmu je přesto moment, kde detektivové ohledávají mrtvolu muže a v záběru se objeví detail jeho přirození. Tohle však cenzoři skousli, a víte proč? Prý když jde o mrtvé“ maso, tak to nevadí. No, pak se v tom vyznejte.


Každopádně, „Základní instinkt“ byl zpočátku ohodnocen ratingem (klasifikace filmů) NC-17, tedy vstup do kin pouze pro dospělé. Důvod byl prostý: extrémní násilí, nahota, sex, cigarety, drogy a vulgární mluva. Na nátlak studia tak Verhoeven a střihač Frank J. Urioste film zkrátili o třicet pět vteřin a pro potřeby evropské distribuce dokonce o čtyřicet. Film tak šel do kin s ratingem R - do sedmnácti let pouze v doprovodu rodičů. Nemusíte se bát. Verze dostupné na DVD a Blu-Ray discích jsou dodnes distribuovány v plné původní délce. Takže naštěstí nejsme o nic ochuzeni. Popravdě, už je na čase se na film podívat zblízka a pokusit se nahlédnout pod jeho pokličku.



Se sekáčkem na led a naostro


Podmanivá smyčcová linka vytepaná Jerrym Goldsmithem navozuje intimní náladu a pomalu nás vtahuje do dějiště úvodní scény. Vidíme nahý, propletený pár milenců na prostorném loži. Nečekaný a precizní pohyb kamery nám prozradí, že sledujeme pouhý odraz v zrcadle umístěném nad hřištěm neřesti. Po krátké chvíli se neznámá žena přesune nahoru a obkročmo stehny obepne mužova třísla. Ladným pohybem ruky vytáhne zpoza polštáře hedvábnou šálu a přiváže s ní obě zápěstí milence ke kovovému čelu postele. Následuje divoká jízda plná vášně. S blížícím se vyvrcholením do místnosti vnikne závan číhající smrti. Žena vytáhne ostrý sekáček na led ukrytý pod pokrývkou. Extáze dorazí v plné síle a sekáček se ve zběsilém rytmu začíná opakovaně bořit do mužova krku a obličeje. Slastné vzdechy se rázem mění v útrpné výkřiky a stříkající rudá tekutina se mísí s vlhkým produktem lásky. Jeho poslední intimní dobrodružství právě skončilo a smrt si bere svou kořist.


Explicitně zobrazená vražda v úvodu filmu je narativně nesmírně důležitá. Vyvolává předehru k následujícím událostem. Tato brutální scéna už zpočátku nadhazuje otázku, zdali je onou bestií skutečně hlavní hrdinka, tedy spisovatelka Catherine Tramell. Tím, že se film vyhýbá jednoznačné odpovědi, posiluje zlověstnou, až strašidelnou atmosféru. Když pak později Catherine a hlavní hrdina Nick Curran (Michael Douglas) spočinou také nazí na loži, logicky v nás vzroste pocit napětí a nejistoty.


Hlavní hrdinka zůstává pro muže po celou dobu vyprávění enigmatickou a její osobnost má punc dominantní jedinečnosti. Je sama sobě šéfem a v prachu cesty za sebou nechává všechna sexistická klišé o dobré ženě nebo jednorozměrné femme fatale. Není nebezpečná pouze proto, že je v příběhu líčena jako manipulativní sériová vražedkyně, ale proto, že nemá žádný respekt k jakýmkoliv normám či hranicím.


Sexualita Catherine Tramell nejvíce polarizuje patrně ve scéně uvnitř výslechové místnosti. Právě zde má být hrdinka, obklopená silnou převahou mužského testosteronu, přemožena a postavena do role pasivního ženského objektu. Cílem výslechu je především zbavit hrdinku sebevědomí, leč výsledek je přesně opačný. Catherine tento stísněný prostor okupovaný pohledem ostřílených vyšetřovatelů zcela opanuje. Jednak verbálním projevem, kdy na otázku, zdali lituje smrti svého milence, odpoví: Ano, dobře se s ním šukalo.‘‘ Stejně tak i autoritativností svého pohlavního orgánu ve slavné sekvenci s překřížením nohou, kdy si divák uvědomí absenci spodního prádla. Právě v této scéně je ukryta cesta, která vede ke smyslu a hlavní myšlence díla. Ne, není to o nezakrytém ženském přirození, ale spíše o jeho působení na druhé pohlaví. Ostatně i sama hrdinka tuto úvahu shrne větou: Když máte vagínu a názor, je to smrtící kombinace.‘‘



Onen chybějící kus látky v rozkroku je vlastně nejvýmluvnějším symbolem hrdinčina sexuálního sebevědomí, její moci a síly, kterou poráží naduté vyšetřovatele, naivně spočívající ve svých představách o alfa samectví. Poražen zůstává i detektiv Nick Curran, který v sexuální závislosti na Catherine přebírá její gesta a částečně i způsob myšlení.


Příběh by se sice dal shrnout do jedné věty, ale propracovanost scénáře věci řádně komplikuje. Hlavní hrdina je neustále na vážkách, je zmaten a neví, na čem si stojí. Zamotává se do smyslné pavučiny intrik a sexuálních dobrodružství, přičemž se zaujetí hlavní hrdinkou mění v obsesi. Jeho psycholožka a dávná milenka Beth (výborná Jeanne Tripplehorn) líčí Catherine jako čiré zlo, což však spisovatelka šikovně vyvrací a efektivně staví do špatného světla naopak Beth. Nick Curran je rozpolcen, ztrácí pevnou půdu pod nohama a jako tonoucí jedinec se chytá všech stébel v podobě nejistých stop, co vedou jen k dalším stopám.


Scénář a herecké výkony jsou tak vysokým majákem, jenž svým zářným světlem zvýrazňuje i ostatní prvky filmu. Především precizní režijní řemeslo a výborný soundtrack, jehož základní motiv s přibývající stopáží neustále graduje, bobtná a nabaluje na sebe další hudební vrstvy. Verhoeven udržuje konzistentní tempo. Čas od času si najde citlivé místečko a zmáčkne jej, čímž opětovně vybudí naši pozornost. S blížícím se koncem začíná nekompromisně stahovat smyčku napětí a u samotného finále nás zanechá osamoceně se koupat v lázni nejistoty.


Pokud vám nevyhovuje frenetický střih, tak u „Základního instinktu“ budete vrnět blahem. Precizní táhlé záběry jsou jedním z poznávacích znamení tohoto filmu. Detektivové vcházejí do domu oběti. Kamera je začne snímat u úpatí schodiště, sleduje jejich výstup nahoru i vzájemný dialog. V prostorném mezipatře se jim zavěsí za záda a nadále je doprovází. Následuje rychlá zastávka u obrazu, kde dvojice vyšetřovatelů krátce diskutuje, a pak se vydá k dalšímu schodišti. Přesně v ten moment se kamera zastaví a na řadu přijde střih. Nádhera! „Základní instinkt“, to je kousavá kritika sexuálního prospěchářství. Kritika sexuálního pragmatismu jakožto kariéristického nástroje, zabalená do poutavého detektivního hávu, který noirové stereotypy padesátých let účinně etabluje pro potřeby moderního filmu.



Bouřlivá premiéra


Premiéru v Los Angeles, stanovenou na 18. březen 1992, doprovázela vlna protestů a nenávistných pochodů menšin. Tento fakt v konečném důsledku působil jako zázračné hnojivo a tržby rostly závratnou rychlostí. Inu, špatná reklama, také reklama. Na umělecky laděný thriller je celosvětový zisk v podobě tři sta padesáti milionů dolarů více než solidní. Film způsobil hotovou senzaci a Paul Verhoeven začal platit za černého koně Hollywoodu. Jak však z historie víme, tento statut mu byl odebrán hned s příchodem jeho dalšího filmu.


Po komerční stránce byl „Základní instinkt“ trefou do černého, ale kritika na něm nenechala nit suchou. Považovala ho za urážlivý a samoúčelně násilný. Ačkoliv Verhoeven, natož pak scénář samotný, ve filmu žádné pohlaví nezvýhodňuje, stejně si feministky a homosexuálové pěli nadále svou písničku o sexismu a nenávisti vůči bisexuálům. Michael Douglas se těmto výpadům s odstupem často směje a dobře ví proč. Ženy ve filmu jsou zlé. No hlavně, že postava policisty, co vede promiskuitní život, holduje alkoholu, drogám a ve službě zastřelí nevinné civilisty, je symbolem morální čistoty.



Být sám sebou


Film „Základní instinkt“ zraje jako víno a dnes je brán jako klasika moderní kinematografie. A co se týče režiséra a shrnutí jeho kariéry za velkou louží, tak asi takto. Paul Verhoeven přijal pravidla americké komerční kinematografie, nikdy však nebyl hollywoodským systémem naplno pohlcen. Zůstával vždy svůj. I v cizím prostředí si dokázal udržet evropské cítění a schopnost společenskokritické reflexe, čímž se výrazně liší od jiných v Americe etablovaných evropských režisérů, jako je třeba Roland Emmerich. Filmař, který se zcela podvolil diktátu mocných filmových hráčů a dle jejich šablon sbíral jeden skalp za druhým, dokud se nestal svou vlastní parodií.


Verhoevenův kritický postoj ke společnosti nebyl nikdy zcela doceněn. Zjednodušené vnímání jeho palčivé a často satiricky uchopené tvorby ředily mylné představy o tvůrci s technicky dokonalou stránkou věci, který však nenabízí více než: komerci, provokaci, perverzi, sexismus apod. Hollywood si tohoto tvůrce nikdy kolem prstu neomotal, naopak. To Verhoeven se snažil přinést do Nového světa jiný pohled, svěží vítr a pokusil se s ustálenou hollywoodskou doktrínou bojovat přímo na jejím území. Ano, smělý plán, který nevyšel. Paul Verhoeven své filmy vždy točil beze studu a strachu. Především proto měl časté problémy s cenzory, kritikou a nakonec vlastně i s publikem. Jeho filmový boj za svobodu uměleckého vyjadřování však v nelítostném běhu s časem obstál a potvrdil jeho celoživotní úsilí. Zapůsobit, vyvolat emoce, dialog a hlavně nebýt tuctový. Přejme mu tedy v jeho požehnaném věku plno elánu, zdraví a ještě alespoň jeden dobrý film.


Hodnocení: 100%


11.06.2021Diskuse (31)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

J.Rose
12.06.2021 15:08

Co si budeme povídat. Rozpočet Hvězdné pěchoty byl stanoven na cca 105 milionů dolarů, což v roce 1997 nebylo zrovna málo. Celosvětový zisk v podobě 121 mega, nebyl špatný, ale rozhodně nešlo o splněné sny producentů. Po filmu Showgirls, který výdělkem nepokryl ani náklady, to zkrátka bylo málo. Hvězdnou pěchotu zachránila Evropa.

DarthArt má pravdu. Spíše kult, než kasovní trhák.

 

DarthArt
12.06.2021 14:51

Stray: On to zase takový trhák nebyl - mě na Hvězdnou pěchotu dotáhl do kina Lima, že to musím vidět. Měl pravdu a když to pak dávali po letech v letňáku dva večery za sebou, šel jsem oba dny. Ale kdybych se zeptal třeba lidí v práci, neznal by to téměř nikdo. Je to víc kult než trhák, aspoň v podhůří Jizerských hor.

 

J.Rose
12.06.2021 14:47

Jo, ještě bych rád dodal, že narozdíl od valné většiny, mám celkem rád i jeho rozlučku s Hollywoodem v podobě filmu Muž bez stínu.

 

J.Rose
12.06.2021 14:23

Já to prvně viděl na origo VHS z videopůjčovny. Sice mi bylo cca dvanáct let, ale hned jsem tušil, že pán co to natáčel stojí i za RoboCopem. Proč? Těžko říct, možná ty zpravodajské relace a nebo zkrátka celkový styl.

Je to jako se slavným kytaristou, co hrábne do strun a tobě hned naskočí jméno. Verhoeven má zkrátka velice specifický rukopis, podobně jako Tarantino.

 

Stray
12.06.2021 13:56

Pekárek : Jenom je mě divný, že jsem o filmu Hvězdná pěchota v životě neslyšel, neviděl ani ukázku, nic. Po právě shlednutem traileru si říkám, jak je to možné? Kde jsem byl?

 

DarthArt
12.06.2021 13:54

Ještě více to tam slušelo Dině Meyer, ovšem to milostný vyznání s obličejem zaflákaným od krve, vnitřností a s bodcem v bříše ... prostě Verhoeven !!

 

Pekárek
12.06.2021 11:30

Ty Verhoevena podceňuješ:)

 

Stray
12.06.2021 11:07

Když se kouknu na stylizaci fotek k Hvězdné pěchotě (csfd), rámec tématu - pořád tam běhaj nějaký nasraný vojáci ve stejnokrojích, dialogy mezi hlavními hrdiny a pravděpodobně vůdci těch vojáků, případně mezi postavami stojícími proti těm vůdcům (můj odhad) jsou snímané v nějakých futuristických interiérech (ten problém lze nazvat stejným jako u filmů Star Trek, Blade apod.) - tak mě to zvědavostí nenaplňuje a nevybízí k pokoukání.:-)

 

Pekárek
12.06.2021 10:43

Krása:). Vynikající profil, plný názorů, které jsou mi blízké. Samotný film jsem viděl asi jen jednou, max dvakrát. Nemám totiž rád filmy o vrazích:). (Roseovo nadšení ovšem chápu, biják to byl strhující.)
Radši tu Hvězdnou pěchotu:)), kterou tímto Strayovi stopro doporučuju. Ano, Prowlere, Dennise to tam moc slušelo.

 

J.Rose
11.06.2021 17:14

Na tom něco bude :-)