Boomer Space

AFTER RAIN - Z nitra pohřebního procesí (rozhovor)

Netuším do jaké míry je Václav Votruba znám na české hudební (případně metalové) scéně, každopádně jde o tvůrčího člověka, který nejenom že se kdysi věnoval pisatelské činnosti v nejrůznějších hudebních periodikách a webech, ale je i velmi aktivní jako muzikant, který má za sebou v posledních pěti letech mnoho nahrávek. Venca totiž působí souběžně ve dvou kapelách. Jednak v roce 2012 rozjel black/doom projekt AFTER RAIN, který na české metalové scéně sklidil v dobách debutu pochvalné reference, no a za druhé je kytaristou u o něco rockovější jihočeské grupy DARK ANGELS. Zde je tedy další rozhovor.



Můžeš tedy na začátku přiblížit hlavní okolnosti fungování dvou tvých kapel?



Mezi AFTER RAIN a DARK ANGELS je markantní rozdíl v tom, že DARK ANGELS jsou koncertně aktivní kapelou, což AFTER RAIN nikoliv. Od toho se odvíjí samotná organizace. Jednoduše řečeno, AFTER RAIN jsou aktuální vždy v okamžiku, kdy pracujeme na nové desce.





Když se budu speciálně věnovat právě AFTER RAIN, máte za sebou v celkem dost krátkém časovém úseku již čtyři alba, byl to původně záměr, chrlit to podobným tempem? Nebo ještě jinak, co tě neustále vede k tomu nastupovat každý rok do studia?



Původní záměr to nebyl. Vlastně jsem předpokládal, že debut Beyond The Underground bude ojedinělou záležitostí. Celý tvůrčí proces mě ale bavil natolik, že už před vydáním jsem měl jasno, že se z AFTER RAIN stane plnohodnotný projekt. Žádná jednohubka. A že alba chrlím? Víš, mně spíš přijde smutné, že to někomu vůbec přijde divné. Ale taková je dnešní doba. Muzikanti místo toho, aby se věnovali komplexní práci, tedy řadové desce, věnují energii singlům a klipům. Jim ke štěstí stačí natočit video a čekat na kliky od kamarádů. To je jejich svět. Pro mě je to jen iluze, nic víc. Doba je tak rychlá a povrchní, že lidi nejsou ani schopní si to tříminutové video prohlédnout do konce. Samozřejmě tě teď může napadnout, že si protiřečím. Proč tedy v takové době točím desky? Odpověď je jednoduchá – stále věřím tomu, že když si od tebe někdo koupí originální nosič, patří k maniakům, kteří do tvé tvorby chtějí skutečně proniknout. Kteří si nepustí z každého songu deset sekund. Ale abych se vrátil k meritu tvé otázky. Radši investuji čas a peníze do dlouhohrající desky než do propagace, soutěží, klipů a tak dále.



Můžeš tedy postupně popsat nějaké stěžejní dojmy a momenty ze vzniku jednotlivých alb a zároveň je nějak charakterizovat? Předpokládám, že každé album pro tebe znamená trochu jiný příběh a také účast trochu jiných hostů. Je tomu tak? Můžeš přiblížit studiovou práci u projektu jako je AFTER RAIN?



Máš pravdu, každé album je pro mě specifické. Každé odráží mé momentální rozpoložení. V době debutu Beyond The Underground jsem byl na absolutním vrcholu mého doomového období. Deska Hammered To The Ice byla ovlivněna black metalem, kterému jsem tehdy začal čím dál tím víc propadat. Na The Sound Of War jsem zašel z blackmetalového hlediska ještě dále, to je vůbec nejzuřivější, ale zároveň nejemotivnější deska, kterou jsem kdy natočil. Novinka The Funeral Marches je o hledání nových cest. Vycházím jak z doomových, tak blackových vlivů, ale pátrám také v ambientních teritoriích. Je to nejbarevnější a nejrozmanitější nahrávka AFTER RAIN, pravděpodobně také nejosobitější. Alespoň tedy doufám. Co se týká sestavy, tak ta je od desky The Sound Of War stabilní, vyhovuje mi to tak nejvíce. Někteří členové se zároveň podíleli i na prvních dvou deskách, takže za sebou už máme dost dlouhou společnou cestu.



Lze říci, že s debutem „Beyond the Underground“ sis plnil své osobní doom-metalové sny a deska navazovala na odkaz metalového dávnověku, ať už mám na mysli BLACK SABBATH nebo o generaci mladší spolky jako MY DYING BRIDE. Mne osobně trochu vadily vstupy kláves, které házely atmosféru díla trochu jinam. Nebýt jich tam, o desce by se dalo mluvit i jako o poctě CELTIC FROST a TRIPTYKON. Co si o tom myslíš? Jak se ti z dnešního pohledu debut pozdává?



To je zajímavý pohled. BLACK SABBATH, CELTIC FROST či MY DYING BRIDE na mě měli samozřejmě obrovský vliv, hlavně tedy první jmenovaní, kteří jsou pro mě doposud totální top. V době Beyond The Underground jsem ale dost frčel v THE GATHERING či THEATRE OF TRAGEDY. Zároveň jsem chtěl natočit desku s Janou Zahradníkovou, která si prošla například plzeňským INTERITEM. S tak silným hlasem na palubě se nabízelo natočit něco ve stylu výše zmíněných. (smích) Beyond The Underground mám rád, znám dokonce plno lidí, kteří ji stále považují za dosavadní vrchol AFTER RAIN, s čímž samozřejmě nesouhlasím, ale pochopit to dokážu.



Dvojka „Hammered To The Ice“ (i snad díky jinému typu zpěvu) více tíhla k black metalu, ovšem z mého pohledu byla zvukově hodně nepodařená. Byla to škoda, protože debut nastínil určité možnosti a dvojka je v krátkém časovém úseku zazdila, nicméně alespoň její obal byl parádní.



Souhlasím, Hammered To The Ice se po zvukové stránce nepovedla. I dnes si stojím za tím, že jsou na ní skvělé okamžiky, ale jako celek je nefunkční, nevyvážená. Tenkrát jsem byl nabuzený tím, jak dobře byla přijata Beyond The Underground, a stvořil jsem klasickou dvojku. Prostě desku, na které je všeho dvakrát tolik než na jedničce. (smích) Lidí, kteří se na Hammered To The Ice podílelo, bylo tolik, že už jsem to nezvládl ukočírovat. Dnes vím, že méně je skutečně více. Ale jako zkušenost mi tahle věc posloužila skvěle. Hodně jsem se díky ní naučil. Vše jsem pak zúročil na třetí řadovce. Každopádně i v tomto případě musím říct, že znám fanoušky, kteří mají Hammered To The Ice nejraději. Zdůrazňují hlavně atmosféru, které paradoxně horší zvuk pomohl.





Na třetí desce už byla patrná větší vyzrálost a rovněž si se poučil z chyb minulosti. „The Sound Of War“ zní zřejmě nejdospěleji a znovu se lehce vrací k doomovějšímu pojetí debutu, co můžeš říct o této kapitole?



The Sound Of War mám hrozně rád. Pro mě je to stále to nejlepší, co jsem kdy natočil. Ta deska je plná emocí. Jedná se o první naše ryze koncepční album a zároveň o desku, na které jsem poprvé spolupracoval s Veronikou Seidlovou a Janem Kapákem. Oba dali AFTER RAIN nový rozměr. Pro mě osobně milník diskografie AFTER RAIN a vůbec mé hudební kariéry.



No a do současnosti. Nejnovějším počinem je album „The Funeral Marches“, které obsahuje jen pět skladeb. Osobně jsem jej neslyšel, ale soudě podle názvu, půjde znovu o pořádnou ponurost. Je tomu tak?



Jen pět skladeb, ale zároveň se jedná o nejdelší desku v historii AFTER RAIN. The Funeral Marches pokračuje v kolejích The Sound Of War, ale jak jsem již zmínil, snaží se hledat další cesty. Vytvořil jsem si vlastní specifický styl, který na The Sound Of War vygradoval. Toho rukopisu se už nezbavím, ale neznamená to, že se nehodlám posouvat, hledat nové obzory. The Funeral Marches je deska hodně barevná, chvílemi rozvláčná, méně surová než předešlá fošna. Je stále ale dostatečně tvrdá, ačkoliv ne tolik blackmetalová. Po vokální stránce dostala největší prostor Veronika, jejíž emotivní a krásný hlas považuji za největší specifikum novinky.



Právě tahle poslední deska je údajně věnovaná mrtvým hudebním osobnostem, můžeš tohle nějak přiblížit? O které jde? A jakou úlohu jednotlivé skladby zastávají ve vztahu k nim?



Že je věnována mrtvým muzikantům se často uvádí, ale není tomu tak. Respektive je to pravda jen zčásti. Deska odkazuje k dekadentním osobnostem, které mě nějakým způsobem zasáhly. Nejedná se o poctu, spíš jsem je zasadil do celého konceptu. O koho přesně jde, nechám na posluchačích. Mám rád, když pracuje fantazie. (smích) Názvy skladeb jsou vlastně datumy úmrtí, takže třeba google napoví. 


Aby měli posluchači vůli to dohledat.



Často se mě ptají hlavně na první song, protože ten je mírně matoucí. Aspoň nějaká sranda.




Každé vaše album vlastní jisté zastoupení hostů, můžeš něco říct na tohle téma?



Ono těžko říct, jestli se dá mluvit o sestavě jako takové či hostech. Já aktuální sestavu vnímám jako pevné jádro, nikoliv mé hosty, to zní ostatně strašně. (úsměv) Pro mě jsou to regulérní členové AFTER RAIN. Pravidelným hostem je každopádně Necrocock, který vynechal jen třetí desku. Na novince figuruje v první věci, kterou doplnil o své chorobné zvuky. Z hostů, kteří se objevili na prvních dvou deskách, bych vypíchl například Blackoshe, jenž si střihl duet s Janou Zahradníkovou ve skladbě Reverse Side Of My Heart, Pačessa, který svou pagan kytaru obohatil song Moment Of The Truth či Jane Razor ze slovenských JANESESSION, jež se objevila ve skladbě When The Night Falls.



S AFTER RAIN nekoncertujete, zůstane u studiových alb? Co máš vůbec v nejbližší době v plánu? Máš už nějaké vize budoucnosti?



Zůstaneme. Alespoň v dohledné době. AFTER RAIN jsou hodně o pocitech, vyžadují soustředěnější poslech, chtějí, abys zhasnul světlo, posadil se do křesla a nechal se unášet. Není to hudba na mosh pit. (smích) Nejsem si vůbec jistý, že dnes u nás někoho doom metal naživo zajímá. Spíš si myslím, že nikoliv. Opět jsem se o tom přesvědčil před několika dny, kdy jsme hráli s jednou novou a skutečně dobrou plzeňskou kapelou, která hrála pomalý black metal. Odezva od publika byla vlažná, což mě mrzelo. Ale tak to je. O to víc pak obdivuji všechny kapely, které si i tak jdou svou cestou. Že dělají muziku od srdce. Co se týká budoucnosti, tak připravujeme další desku. Možná bude letos, možná až příští rok. Uvidíme.



Naopak koncertování se týká tvé druhé kapely DARK ANGELS, jak často k němu dochází a kde nejčastěji, případně také nejraději hrajete? Co máš v plánu s touto kapelou?



S DARK ANGELS hrajeme zhruba pětatřicet koncertů ročně, což si myslím, že je slušné číslo. Kde nejraději hrajeme? Těžko říct. Naší domovinou je českobudějovická Fabrika, kterou vlastní bubeník OCEÁNU Honza Vozáry. Velký srdcař a inspirativní člověk. Často se také vracíme do Domažlic, odkud DARK ANGELS vzešli. Lidé tam na nás nezapomínají a koncerty v Death Magnetic vždy patří k tomu nejlepšímu. Jinak hrajeme po celé republice, občas se i podíváme za kopečky. A plány? Jednoznačně nová deska, kterou natočíme na podzim. Sám jsem zvědav, jakým směrem se posuneme. V této chvíli zuřivě komponujeme.


 



Kdysi dávno jsi rozjel metalový web: metalforever.info, který si však postupem doby opustil/ předal, vzhledem k tomu, že pracuješ jako novinář, asi ti to psaní zas až tolik nechybí, co? Předpokládám, že když člověk pracuje podobným způsobem, hledá relaxaci v úplně jiných věcech?



Spíš jsem začal pociťovat syndrom vyhoření. Postupně jsem přestal psát do všech hudebních médií, se kterými jsem spolupracoval. Rozloučit se s Metal Forever bylo těžké rozhodnutí, ale dnes vím, že to byla skvělá volba. Jako by ze mě něco spadlo. Každopádně jsem na Metal Forever pyšný. Málokdo mu věřil a vida… Škarohlídi jsou v propadlišti dějin a Metal Forever je tu pořád. Silnější než kdy dříve. (smích) Každopádně na konci mé hudebně-pisatelské kariéry se krapet podepsal i Štembus z BRUTALLY DECEASED, se kterým jsem byl v pravěku v redakci zinu Metal Man. Tehdy mi řekl: Jednou dojdeš na křižovatku, kdy se budeš muset rozhodnout, zda chceš muziku dělat, nebo o ní psát. Měl pravdu, syčák jeden.



Máš nějaké aktuální hudební objevy? Jaká alba tě poslední dobou zaujala?



Jsem hudební maniak, který si neustále rozšiřuje obzory, takže objevů mám plno. V posledním půl roce jsem si našel cestu k duu Beth Hart/Joe Bonamassa. Oba dva znám samozřejmě dlouho, ale k jejich společným deskám Don´t Explain a Seesaw jsem se dostal až teď. Pokud by se mě někdo zeptal, jak vypadá hudební dokonalost, pustil bych mu Don´t Explain. Neuvěřitelná deska. Od Beth Hart už pak byl jen kousek k další fascinující zpěvačce – Amy Winehouse. Back To Black je geniální nahrávka, jedna z nejlepších, co znám. Prostě hudební orgasmus. Nejčastěji ale v posledních dnech točím album Blackstar. David Bowie byl pro mě vždy skutečným hudebním velikánem a hlavně inovátorem. Mám od něj takřka celou diskografii, proto mám s čím srovnávat. Blackstar je pro mě jeho vrcholné dílo. Poslechni si Lazarus či Dollar Days, to je zkrátka pohádka!


06.02.2016Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz