Last Hardrock Outsider

YURI GAGARIN - The Outskirts Of Reality

Jedna z mála letošních novinek, která mne zaujala natolik, abych se k ní opakovaně vracel, nese název „Okraje Reality“ a pochází z dílny švédského kvintetu YURI GAGARIN. Víceméně ze zvědavosti a bez velkých očekávání jsem před časem kliknul na odkaz kvůli originálnímu jménu, (mimochodem space-rocková kapela si nemohla vybrat lepší) a náhodné setkání tentokrát neskončilo jen letmým dotekem ale nečekaně pevným zaseknutím.


Hned v prvních minutách se dostavil pocit údivu nad tím, jak fascinující čardáš dokáže tahle kapela rozjet. Prakticky od začátku úvodní „QSO“ bubeník nasadí vysokootáčkový rytmus, kytara začne pálit hlučné riffy, druhá do toho nonstop sólovat a klávesy nad to ještě vypouštějí podivné vesmírné zvuky. S obrovským nasazením zahraná pecka, která je mixem garážového rocku, psychedelie, punku a rock´n´rollu, přejde sice v závěru do ambientního zakončení, dojem z výjimečné performance však již dostat z hlavy nelze.


Následující „Oneironaut“ mírně polevuje v počáteční intenzitě a dominují zde spíše podmanivé psychedelické motivy. Bicí opět drží svižné bpm, na jejich základu ovšem kytary a klávesy vymýšlejí různé uhrančivé smyčky a kejkle, trochu ve stylu posledních ORANSSI PAZUZU. Očekávání, že se skladba znovu rozjede výrazným riffem, se tentokrát ukazují jako lichá a kapela natahuje psychedelickou improvizaci až někam k hranici čtrnácti minut. Ve finále ale zjišťuji, že byť žádný silácký riff nepřichází, tak hudba v tomto módu taktéž nemá chybu.



Ze začátku jsem docela laboroval nad zvukem alba. Zkoušel jsem mp3, flac, bandcamp stream, do sluchátek i přes repro, pořád se však zdál příliš lo-fi (mj. nejlíp hraje web stream). Pokaždé jsem točil knoflíky a přidávat basy, nakonec ale zvítězil názor, že takto je dílo vlastně osobité. Hudba je sice underground, obsahuje však atmosféru a energii, kterou mnohdy nevykouzlí ani renomovaný producent.


Třetí položka „Crystal Dunes“ je jedno dlouhé osmiminutové sólo. Díky svoji zadumané shoegaze náladě však nepůsobí nepříjemně vypjatě. Z mého pohledu je track možná zbytečně natažený, svoji atmosférou ale dokáže také zaujmout. Album se tak již blíží do svého finále, kdy po kratším ambientním intermezzu přichází na řadu výborná titulní věc „The Outskirts Of Reality“, kde kvintet znovu přidá plyn a roztočí psychedelicko-rocknrollový kolotoč, který následně nechá běžet až do strhujícího závěru. Optimistická, dá se říct až hitová věc, která je navíc stylově zakončená burácením raketového motoru.


Album obsahuje pouze čtyři regulérní skladby, ovšem při průměrné stopáži co kus to deset minut se jedná o plnohodnotnou porci, která má svoji sílu i kvalitu. Je slyšet, že kapela je sehraná, hraje s obrovským zaujetím a jednotlivé nástroje se krásně doplňují. Muzikanti netlačí příliš na experimentální notu, přesto nahrávka působí jako z jiné planety. Zpětně jsem samozřejmě překontroloval i obě starší alba, která sice nevypadají tolik různorodá jako novinka, ale je slyšet, že ten specifický „gagarinovský space feeling“ je přítomen od samých začátků.


Ještě abych nezapomněl, album je celé instrumentální. Obecně mě instrumentálky sice moc neberou, ale tahle mě dostala zejména pro svůj nekonvenční přístup, velkou dávku odvahy i drzosti. Není to precizní prog ani tvrdý metal a nejedná se ani o nějak extra vizionářské dílo, přesto jej považuji za pozoruhodné a osobité. Pro mě velmi příjemné seznámení. Od letoška se považuji za fanouška YURI GAGARIN!   


02.09.2020Diskuse (7)Sicky

 

Valič
02.09.2020 16:56

Pořád jsem nemohl přijít na to, co mi ten začátek skladby Wynona´s Big Brown Beaver připomíná, ale asi to bude tohle:

https://www.youtube.com/watch?v=TnSGFkDXBR8

Tu vzdálenou podobnost tam pravděpodobně slyším pouze já, ale vzhledem k tomu, že v obou kapelách působil stejný kytarista, na tom možná i něco bude. :-)

 

Valič
02.09.2020 16:36

Sicky: Beatles mám celkem rád (hlavně ty desky z jejich posledního období), Primus mi sice přijdou hodně originální a zajímaví, ale většina jejich desek se mnou nic nedělá (místy mi dokonce lezou na nervy). Některé skladby ale mají opravdu geniální (hlavně ve spojení s těmi šílenými klipy):

https://www.youtube.com/watch?v=aYDfwUJzYQg

Stray: Deftones skoro vůbec neznám, ale už strašně dlouho se chystám si od nich aspoň pár desek poslechnout. Hodně lidí s podobným vkusem mi je už několikrát doporučovalo, ale prostě se k tomu pořád nemůžu nějak dokopat. :-)

 

Stray
02.09.2020 16:26

Pro mě je neideálnější hudba na takovej ten polospánek na gauči DEFTONES, když člověk přijde z práce a udělá si kafe a pak se stejně dostane do takového toho polospánku během kterého dělá tu zvukovou kulisu to Chinovo blouznivé sténání, to je panečku kulisa, zrovna jsem dal Koi No Yokan a procházel jsem se proskleným sedmatřicátým patrem tokijského mrakodrapu.

 

sicky
02.09.2020 16:19

Valič: The Claypool Lennon Delirium znám (první deska se mi zdá lepší), vtipný na nich je, že mladej Lennon má stejný hlas jako starej, takže to zní občas jako ujetej mix Primus a Beatles :)

 

Valič
02.09.2020 15:56

Sicky: U jiných žánrů by mi to taky asi vadilo, ale u space rocku délku alb vůbec neřeším. Pro mě to není hudba na soustředěný poslech a až na pár výjimek si většinu těch kapel pouštím jako zvukovou kulisu. Jednou z těch výjimek je třeba nedávný společný projekt basáka z Primus se synem Johna Lennona (to ale není zrovna typický space rock, ale spíš mírně progresivní psychedelický rock). Obě desky The Claypool Lennon Delirium jsou vynikající.

https://www.youtube.com/watch?v=cZOHWyfgZdY

 

sicky
02.09.2020 15:31

Valič : vidím, že basák má zas tričko ACbleskDC, takže docela rozptyl :))
S tím, že kapela nepřináší nic nového souhlas. Na druhou stranu ono je dnes dost těžké najít kapelu, která něco nového přináší :) Já už tenhle parametr moc neřeším.
Ummon - Slift jsem jinak slyšel, zkoušel jsem to dokonce hodněkrát, ale nikdy jsem to nedoposlouchal, ta deska je totiž stráášně dlouhá (určitě přes hodinu). První půlka super, baví ale po půl/třičtvrtě hodině prostě dochází dech. Klasický příklad alba, který kdyby bylo o půlhodiny kratší, bylo by o dost lepší:)

 

Valič
02.09.2020 14:57

Předchozí dvě řadovky se mi líbily o něco víc, ale novinka zase překvapila relativně svižným tempem, které v tomhle žánru není zase až tak obvyklé. To, že bubeník nosí tričko Bathory, asi mnohé vysvětluje. :-)
https://www.youtube.com/watch?v=lyzQ426CROs
Kapela jinak do žánru moc nového nepřináší, ale to už dnes asi u podobných spolků nikdo neočekává. Deska se poslouchá dobře, takže mi vůbec nevadí, že už jsem něco podobného slyšel na desítkách minimálně stejně dobrých alb jak od těch původních stylotvorných skupin z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tak od novějších projektů, které na tu původní space rockovou vlnu později volně navázaly (Spiritualized, Ozric Tentacles, Hidria Spacefolk, Quantum Fantay, Hypnos 69, Oresund Space Collective nebo Monkey3). Jinak za nejlepší letošní desku v oblasti letectví a kosmonautiky považuji Ummon od francouzských Slift.