YEAH YEAH YEAHS - Mosquito
Hlavní zjištění - čtvrté a dosud poslední album newyorských indie-rockerů YEAH YEAH YEAHS neplatí za tak sebestřednou popinu, jakou představovala předešlá bohorovná nahrávka „It´s Blitz“, která všechny překvapila dosti odlehčenou (až téměř „disco“) formou a celkovou posluchačskou nenáročností. Někteří z té úmyslné povrchnosti byli nadšeni, jiní právě úplně naopak. Zatímco minulý počin vymetal taneční parkety a jeho singly dobývaly v anglo-americkém světě nejrůznější charts, jde právě loňská nahrávka „Mosquito“ na věc trochu z jiné strany. Nelze říci, že by se kapela vedená multi-instrumentalistou Nickem Zinnerem (kromě kytar, baskytary a kláves je zodpovědný za veškeré aranže a samply) a mestickou šelmou Karen O vydala zpět ke svým alternativně rockovým kořenům a celkově nervnějšímu projevu ze svých počátků, i když pravda, Karen umí stále pořádně zavřeštět a určité náznaky nebezpečnosti a zakázanosti tvorba této trojice stále má. Jde o to, že songy tak nějak pozvolna a nenápadně opustily hájemství podbízivosti alba „It´s Blitz“, a přestože zůstaly z velké části u synthy zvuků, jsou v současnosti podstatně experimentálnějšími.
Celým albem se táhne jakási snová atmosféra a skladby jsou vyloženě prošpikované nejrůznějšími umělými zvuky. Už mohutný úvod v podobě vypalovačky „Sacrilege“ napoví, že se kapela nachází někde, kde ještě dosud nebyla. Klip k ní ostatně velmi doporučuji. Co se týče hudební a textové náplně, jde o jakýsi snový výjev zobrazující maloměstské pravdy o nevyřčených věcech, vše s pointou postupně graduje a v závěru dojde dokonce na početný gospelový sbor. Nahrávka je oděna dle předpokladu do slušivého zvukového hávu. Psychotické tango „Under The Earth“ zní, jako by bylo nahráváno vážně hluboko pod zemí. Titulní „Mosquito“, s pronikavým hlasem Karen, je nervnější záležitostí a jednou z mála zde umístěných skladeb, které nejsou vystřiženy v pomalém tempu, tolik příznačném pro celý tento počin. Osobně právě titulní píseň považuji za nejslabší položku set-listu. Mnohem raději si tedy poslechnu celou řadu posluchačky vděčnějších, sametových skladeb („These Paths“), co se plouží po Lynchovsky prázdném ballroomu jako znuděné paničky v oparu opilosti a vybraných omamných látek. Neříkám, že jde o nějak zásadní album od YEAH YEAH YEAHS, to určitě ani omylem. Jen mám pocit, že tahle kapela ještě nepatří do starého železa. Pořád mají v sobě punc určité neobyčejnosti a to je velmi dobře.
| 08.04.2014 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
