Last Hardrock Outsider

WITCHCRAFT - Nucleus

Stoner-rocková škatulka, jejíž největší baštou jsou dvě země - Švédsko a Spojené státy americké, už třetí dekádu po sobě vyvrhuje do světa nejrůznější zajímavosti a pozoruhodné kapely hlásící se k odkazu halucinogenních tripů a k rockovým tradicím z let šedesátých a sedmdesátých. Předně bych zde rád přiznal, že švédské WITCHCRAFT, kteří se právě teď přihlásili se svou pátou deskou „Nucleus“, mezi tyto pozoruhodnosti vůbec nepočítám. Považuji je totiž za kapelu, která si zkrátka se sebou neví moc rady a úmyslně si to dělá moc složité (nebo neví jak na to). Místo toho, aby WITCHCRAFT s každou další deskou svůj projev a nové písně vybrušovali do lepší poslouchatelnosti, jdou tak trochu opačným směrem a jejich hudba se čím dál víc bezcílně plouží a působí bezútěšněji. Nad kapelou asi nedlí žádný maršálek, napadá mě okamžitě. Je to rozhodně chyba. Vždyť kdo by se dnes chtěl zabývat sedmdesátiminutovým materiálem (s dvěma songy přesahujícími dokonce patnáctiminutovou hranici)? Mám za to, že i zapřísáhlý fanoušek BLACK SABBATH zná své meze a touží po hitech, po místech světla. Neřeknu, kdyby šlo zde o něco na způsob Bohémské rapsodie, o barvité songy plné geniálních motivů, ale komu jsou adresovány podobné unylé zívačky, opravdu netuším.


 

Úvaha: Vezměte si třeba Joshe Hommea z QUEENS OF THE STONE AGE, ten vše dělá naprosto správně. Pamatuji si ho totiž ještě jako usmrkance z první poloviny devadesátých let, z doby, kdy působil uvnitř tréninkového pouštního kempu zvaného KYUSS, tenkrát byl ještě mladý, slabý a nenápadný (mezi náma, ta jeho původní kapela také za moc nestála); no a dnes je tomu jinak, neuvěřitelně skladatelsky a osobnostně vyspěl, a tak je dnes VELKÝ a SILNÝ. Kdo by to byl v roce 1993 do něho řekl? Zvlášť když měl kolem sebe samé  prapodivné hipíky, zhulence, kverulanty a indiány. 


Zpět tedy k recenzovaným Skandinávcům. V jejichž hudbě se sice opět snoubí zádumčivost s historickými a folkově pojatými motivy, bohužel to celé na mne letos nepůsobí zrovna dojmem ohromné zajímavosti, dost pravděpodobně jsou na tom WITCHCRAFT hůře než kdykoliv dříve. Sabatovské riffy se kolem posluchače omotávají a žádná ze skladeb vyloženě nespěchá, natož aby nabídla odlehčení, zajímavé melodie, zkrátka něco občerstvujícího. Přijde mi, že si tahle kapela vyloženě užívá ono rochnění v podlazeném zvuku a plácání se na místě. Jakoby se z té rozbahněné louže nemohli za žádných okolností dostat. Některé skladby vlastní akustické rozjezdy, jiné se brodí právě hutným bahýnkem, které je čas od času okořeněno nekonečným kytarovým sólováním. Zpěvák také není zrovna hlasově rozmanitý, takže co vám mám říkat? Prostě jsem si s touhle kapelou nějak nesedl, dokonce mám pocit, že předchozí deska „Legend“ byla méně bezvýchodná a zároveň přímočařejší. Magnus Pelander totiž coby zpívající kytarista (dnes již pouze zpěvák) vyměnil v roce 2012 sestavu a to do úplných základů a je tak dnes jediným hudebníkem u WITCHCRAFT, který ještě pamatuje patnáct let staré začátky. Bude to mít těžké. Tahle deska pro intoše, klubíkáře a blbý alternativce mě prostě nudí a nechutná. A ty škrabošky to taky zrovna nezachrání.


04.02.2016Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
20.02.2016 10:27

70% Zatím nejslabší album v jejich diskografii, ale poslouchat se to dá. Chápu, že to bodové hodnocení je subjektivní záležitost, ale přece jen - 30%?

 

Stray
15.02.2016 22:18

gotta: Tak holt sorry no.:-) Mě to ale fakt nebavilo a asi jsem na to nebyl vůbec naladěn. Možná si to někdy poslechnu, ale ta recka vyjadřuje přesně to, co jsem z té hudby dedukoval.

 

gotta
15.02.2016 20:20

Strayi, proti gustu...ale tuhle desku jsi teda hoooodně podstřelil. Za mě skvělá práce a s každým poslechem roste výš a výš.