WINGER - Seven

90%

WINGER, One And Only! Chce se mi po poslechu novinky těchto amerických hardrockerů zvolat. To proto, aby si právě ta část nepříliš znalých uvědomila, že hair-metal z osmdesátých let nelze obsáhnout jen znalostí DEF LEPPARD, KISS, MÖTLEY CRÜE a několika dalšími notoricky profláklými jmény, ale že zde jsou i jínačí laskominy, které se k vynikajícím tvůrčím okamžikům vyšplhávají ještě hodně dlouho po svém komerčním boomu. Jasně, WINGER v těch dávných dobách dost možná nepatřili ani mezi dvacítku nejúspěšnějších kapel Hard N´Heavy, nicméně, skrz více než tři dekády, a ne zrovna časté studiové aktivity v nich obsažené, dokázali nyní dospět ke svému zřejmě nejlepšímu albu, možná dokonce ještě o fous lepšímu než byla svého času třetí deska „Pull“, neúspěšně vržená na trh, na jaře roku 1993, jako manifest hardrockové pompy v sibérii grungeové revoluce.

Kapela samozřejmě již mnohokrát prokázala svůj neobyčejný talent a vytříbený muzikantský a skladatelský potenciál, a tak i když se doba měnila, a s ní i vkus rockové veřejnosti, tahle kapela svým způsobem rostla a z módní hymnické grupy reklamních rockerů s trvalou, působících v žebříčcích na přelomu osmdesátých a devadesátých let, se vyprofilovala v naprosto luxusní band s muzikantským přesahem a jistou nákloností k opentlení svých vesměs melodických a přímočarých skladeb progresivně laděnými motivy. Už desky jako „Karma“ (2010), či také minulá „Better Days Comin´“ z roku 2014, znamenaly velmi seriózní vývoj. Novinka, vydaná o celých devět let později, dostává kapelu WINGER v podstatě na piedestal amerického Hard N´Heavy současných dní. Opravdu neznám v rámci posledních let lepší nahrávku.

Na písních pozdních WINGER je velmi obdivuhodné, že naprosto bez problémů obstojí ve zkoušce časem, a, i přes svou vrstevnatost a stadiónový naturel, nejsou prvoplánově podbízivé, takže se posluchač dokáže každým jedním dílem zabavit na trochu delším časovém úseku. Je poznat, že šéf, zpěvák, baskytarista a hlavní skladatel Kip Winger, alba svých WINGER netočí bez rozmyslu, ale každá práce vyúsťuje ve smysluplný a pečlivě připravovaný výsledek. Vždyť to by jinak nepotřeboval v sestavě tak skvělé spoluhráče, jakými kytaristé Reb Beach a John Roth, bubeník Rod Morgenstein, či před pár lety se navrátivší ztracený syn Paul Taylor (klávesy a rovněž kytara), bezesoru jsou. No schválně řekněte? Co muzikant, to naprostý pojem na zámořské hardrockové a progové scéně.

Přejděme k novince „Seven“, kterou prakticky považuji za vrcholné dílo nejen WINGER, ale dost pravděpodobně se jedná o jedno z vůbec nejlepších alb od hair-metalové kapely vydané v tomhle století. Bojovný a svým způsobem i temný otvírák „Proud Desperado“ sice exploduje na můj vkus až příliš metalově vedenou kytarovou stěnou, nicméně, pokud budete ignorovat znepokojivý videoklip a půjdete pouze po poslechu samotné písně, brzy se vaše pozornost upne na to základní a výsledkem bude působivá a hutná hardrocková jízda, která má groove a potřebné refrénové vyústění. Vynikající záležitost. Kapela s kytarovým trojzápřahem totiž hraje jako o život. Je dávno jasné, že Wingerův band skvěle dozrál a od prvních chvil zde servíruje tu nejvyšší kvalitu.

Následuje trochu vzdušnější hitovka „Heaven´s Falling“, což je zpěvná hardrocková jízda dělaná přímo pro stadiónové prostory, i když ty se o jméno WINGER dnes zjevně sotva poperou. Je obdivuhodné, v jak mladické fazóně a s jak pozitivní náladou zde Kip zpívá, podporován klasickými vícehlasy, které celku dodají na ještě větší pompě. Posluchač dostává hromady muzikantského kumštu v podobě několika sól a dynamiku povyšující rytmiky. Nejlepší skladbou je zřejmě démonická „Tears Of Blood“, song se sociálně politickým podtextem, opírající se do tématu náboženské nesnášenlivosti. I mimo téma je poslech ne zrovna rychlé skladby neuvěřitelně magnetizující, neboť má v sobě dravost v podobě Lynchovsky vedených kaskádových riffů i atmosféru dramatu, ale také vygradovanou melodii. Halekačka „Resurrect Me“ jsou klasičtí WINGER, kteří jakoby vypadli ze samotného počátku devadesátek. Znějí navíc jako dobový odlesk nenamaskovaných KISS. Prostě výtečná rocková jízda se vším všudy. Člověk má při jejím poslechu pocit, že scéna ze Sunsetu je zpět, ale teď myslím ta pravá, ne ta co si na něco podobného v mezidobí jen hrála. Navíc štědrá kytarová sóla se v průběhu skladby hojně objevují a dodávají stylu kapely pocit nezničitelnosti.

Pátá „Voodoo Fire“ je zemitější a hutnější hardrocková věc. Jakoby byla vystřižená z alba „Pull“. Začíná basovou linkou, na kterou se brzy nabalují další vrstvy, včetně vysokých kytarových tónů a sól, aby se celkově vyvinula v solidní hard rock prezentovaný ve vší důstojnosti. Dalším z vrcholů je kolosální balada „Broken Glass“, která vpluje do dění díky jemné klavírní mezihře a vykreslí zvukovou krajinu plnou touhy a zoufalství, a to ještě než zazní jediné slovo. Opravdu srdceryvný track dělaný pro přímou prezentaci tváří v tvář objektu té nejvýraznější touhy. Skvělá záležitost, kde jemné akustické kytary a Kipův hlasový projev provedou fanoušky prostorem plným smutku i neskrývané vášně. Opačnou emoci v sobě má hymnická „It´s Okay“, což je bezstarostný rock n ´roll , který dokáže nejen zabavit, ale dlouhodobě také poutat pozornost. Podstatné je, že si vrstevnatý zvuk WINGER dokáže ještě dnes najít své místo a životaschopnost. Neplní jen funkci zručně odehraného retra, ale je kompatibilní se současnými zvukovými možnosti, jakkoliv staromilsky styl kapely může působit. Ani o svižné vypalovačce „Stick The Knife In And Twist“ by jste totiž neřekli, že reprezentuje zrovna usedlost. 

„One Light To Burn“ je důkazem toho, že se na této desce zkrátka průměrné či dokonce slabší songy nenacházejí. Kapela hraje tím nejlepším možným způsobem svůj styl. Ten buduje přes tři dekády a jen stěží se k němu dnes přihlásí někdo z nejmladší generace. To ale vůbec nevadí. V jejich písních je tolik odhodlání, až má člověk problém všechny pozitivní vjemy pochytat. Hlavou mu probleskují takové pojmy jako „Empire“, „No More Tears“, „Hot in the Shade“, „Mane Attraction“, nebo dokonce „Images And Words“. Každá složka zvuku je zde bezchybná. Asi vám připadá, že zde až neuvěřitelně často chválím? Hm, tak to prostě je, stačí počkat na další famózní věc „Do Or Die“, hymnu, která se sice rozjíždí pozvolna, ale nakonec je z ní stadiónový song, jak se sluší a patří. „Time Bomb“ patří sice k nejméně nápadným číslům, ale bez skvostného kytarového sóla se rozhodně neobejde. Navíc Kip Winger, zde, stejně jako prakticky na celém albu, ukazuje v jak neuvěřitelné je dnes (tedy ve svých šedesáti) hlasové pohodě. Jeho zpěv je naprosto určující složkou zvuku kapely a není v něm ani stopy po nějakém blížícím se stáří.

Epická balada na závěr má název „It All Comes Back Around“ a představuje snad tu nejlepší možnou tečku. Je pozoruhodné, jak z komorního klavírního začátku a bez jakéhokoliv progového stresu, kapela přejde k rozmáchlým plochám, strhujícím refrénovým motivům a zároveń dokáže u celku udržet přirozený vývoj. Znovu nacházím spousty naděje a pozitivního nalazení, lehce vyvěrajícího z odkazu staré Hard N´Heavy školy. Nedovedu si v těchto chvílích představit, že by za deset let právě kapela WINGER zněla najednou vyčpěle, až tolik skvělého toho v současnosti předvádí. Stali se totiž majestátním pomníkem americkému hard rocku a přitom neztratili současný náboj. Hudebně je album naprosto skvělé a představuje dokonalou ukázku, jak zkušená a letitá kapela, skrze svůj skladatelský a muzikantský potenciál, dokáže naložit se stylem, nad kterým v roce 2023 spousta lidí za jiných okolností jen mávne rukou. Skvostné dílo, přesně takové, k jakému tahle vynikající kapela dekády náleží.

23.05.2023	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz