Last Hardrock Outsider

WILDERUN - Veil Of Imagination

WILDERUN na svém třetím albu umělecky vyrostli. Nevím, zda se již ocitli na svém vrcholu, resp. na novém začátku, určitě však dosáhli úrovně, jejíž „údržba“ by mohla být stejně stresující a náročná jako získání a udržení michelinské hvězdičky. Samozřejmě, vždy existuje nějaký ten prostor pro zlepšení, Evan a spol. mohou např. přijít s ještě krásnějšími melodiemi, což by jim umožnilo ubrat na pompě, dovedně maskující menší počet skutečně silných nápadů. Jenže aktuálně se nacházejí ve skvělé formě a dokáží se bez větších obtíží postarat o to, aby se méně nosné, ale o to pěknější motivy s onou pompou příkladně snášely a vzájemně podporovaly. S ničím kromě tvorby, která je naplňuje, si evidentně hlavu nelámou, kompoziční stránka přitom vyznívá přesvědčivě a lehce; přicházejí i emoce, hlavně pozitivní. Jako kdybych se vrátil v čase a poprvé slyšel prog metalový debut SHADOW GALLERY. Další zásadní krok by tedy mohl mít poněkud odlišný ráz, co třeba podpis kontraktu s vydavatelstvím, které dokáže jejich značný potenciál zúročit i v oblasti obchodní? Nemusí jít pouze o výdělek, ale též o investici a vytvoření zázemí k tvorbě permanentně se deroucí mimo otravnou ekonomickou a jinou realitu. Velkým jménům, která stojí dost peněz, se kapela navíc nebrání už nyní – aktuálně Swanö (mix) a Bogren (mastering). Časem by se mohl šiknout též silný producent.



Někdo může říci, nic nového pod sluncem, a bude mít pravdu. Jen záplava nápadů a prověřených postupů fungujících jako výživný substrát pro pěstování nevšedního krásna zpodobněného na obalu. Jenže osa obal – hudba – texty prozařuje „Veil of Imagination“ až magicky, určitě však omamně a neodolatelně. Na margo textů bude asi nejlepší volně odcitovat baskytaristu Daniela Müllera„Ačkoli má nová deska jednotící téma, nejedná se o koncepční album v tradičním smyslu. Lineární vyprávění sice absentuje, ale všechny písně se zabývají určitým aspektem spočívajícím ve snaze znovu vidět svět nezatíženým pohledem. Jak stárneme, postupně se ustaluje vnímání propůjčující věcem pouze obvyklou podobu. Na ulici například vidíme dům a ,za ním‘ už nic. Jdeme dál, o spatřeném obrazu nepochybujeme ani nemyslíme na jeho smysl a kontext. Toto album se tedy zabývá naší snahou o opětovné, hlubší připojení ke všemu, co takový obraz obklopuje.“ 


Zajímavé je, že Daniel v naznačené spojitosti hovoří o znovunabytí uvedené schopnosti. Kdy jsme o ni přišli? Byla nám dána? Je přístupná každému? Musíme se jí učit? Mohou hrát nějakou úlohu drogy? Podobné otázky nebyly v interview položeny a visí tak ve vzduchu. Příjemné každopádně je, že WILDERUN nedojí emoce tím, že by přinášeli reálnou tragiku. Účastné připojení právě k ní by totiž po cestě dlážděné absurditami vedlo stejně jen do blázince, proto se také tragické události běžně servírují převážně jen mase otupělých. WILDERUN tedy nabízejí zejména opulentní kouzelné obrazy ze světa podivné fantasy a zdánlivých banalit, navíc nahlíženého „jinak“. Jeden takový se nalézá na obalu. S výtvarníkem Adrianem Coxem chybu rozhodně neudělali, jako by byl jeden z nich. I když, soudě podle jeho dalších obrazů a vyjádření, míra imaginace dotyčného umělce u výše popsaného připojení nekončí, ale už dávno začíná.


Vzepětí, úsilí, hledání, pomíjivost, rozklad, příběhy z dávných časů, odjinud či zpoza, to vše dostává po vyhrnutí opony namalované Coxem náramný hudební doprovod. Jinak řečeno asociativní texty probudí vaši fantazii; představy, obrazy a příběhy nastupují. Není náhodou, že se jako první ozve vypravěč a hudba se rozjíždí velmi pozvolna. Stává se soundtrackem a zároveň utváří příběh, který má v konfrontaci s individualitou každého posluchače a jeho momentálním rozpoložením jedinečný, byť vždy pomíjivý děj. Společným jmenovatelem veškerých pocitů a prožitků by měla být víceméně jen zážitková rozkoš. Zdaleka nejde jen o výsadu hudby WILDERUN, dotyční jsou ovšem metaloví symfonici par excellence. Kdo na jejich hru přistoupí, skutečně si ji užije. Převládají výpravné harmonie, dopadající do měkoučkého polštáře načechraného jemným mixem Swanö, za který bych ho jindy proklínal. Mastering Bogrena naproti tomu zajišťuje, že tlak neklesá pod kritickou mez. Odvážné spojení dvou studiových veličin dopadlo nad očekávání. Americké rozvolněnější produkci uniformní švédský zvuk prospěl, aniž by pohřbil její osobitou epičnost. Instrumentální výkony jsou prvotřídní a podřízené celku (plánu), hlubší growl bezchybný a čistý, intonačně poměrně jistý vokál jako od nějaké zapomenuté art/folk party z let sedmdesátých. Na špínu zapomeňte. To by tak hrálo, něčím svinit vznešenost symfonické hudby. Výsledek přesto není sterilní, úřadoval nejspíš mocný duchovní prvek, kterým byli všichni zúčastnění při tvorbě nového alba zasažení a na jehož oltář finální dílo nakonec položili. Tak mě napadá, že případná jednání s nějakým větším vydavatelem nemusí být pro kapelu vůbec jednoduchá. Nesetřený pel tvůrčí svobody, resp. pouhých uměleckých závazků jim sakra svědčí.


Hodnotit jednotlivé skladby postrádá smysl. „Veil of Imagination“ bylo ukováno jako monumentální metalové oratorium, které s nabubřelostí, jak ji my metalisté milujeme, oslavuje síly přírody a pozitivní stránky lidské existence, jež snad umožňuje i jiný – účastný – přístup. Něco takového bez prostředků využitých na klasických albech OPETH, která, jak se zdá, nejen ve Státech zarezonovala opravdu silně, nedáte. V dnešní dynamické době, plné informací o kdejakém hnusu, se jedná o pozitivní šlehu přímo do žíly, dostupnou bez předpisu. Pro jistotu však předepisuji!


15.01.2020Diskuse (5)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Pekárek
31.07.2020 15:59

Poslechli a distribuci poslední desky podepsali se Century Media.Reedice je venku včetně 2 lp

 

zdenos
16.01.2020 14:39

jojo, tak jsem si to poprvý pustil, a hned se mi vybavil Blackwater sound

 

Pekárek
15.01.2020 16:36

sicky: jsem rád že jsme se shodli. Cult of Luna už je doma:)

 

sicky
15.01.2020 14:05

pozoruhodná deska, některý momenty jsou opravdu parádní!

 

Smolik
15.01.2020 09:36

90%. Slyším tam to, co se mi líbilo na starších Opeth. A někdy i něco z těch Edge of Sanity z doby Crimson.