Last Hardrock Outsider

WHITESNAKE - Vzhůru přes oceán (1984-1998) 2/3

S komercializací hardrockového a metalového prostředí se v roce 1983 převalil hlavní zájem o tuto hudbu z Británie do Spojených států. A protože poslední album Saints An´Sinners“ toho příliš nového neukázalo a neřešilo (spíš se dalo mluvit o stagnaci), cítil Coverdale potřebu změn, díky kterým by WHITESNAKE chytili čerstvý vítr a byli by konkurenceschopní k těm desítkám nových Hard´n´Heavy akvizic rozjíždějících se tou dobou ve Spojených státech. Definitivní vkročení do metalových osmdesátých let sebou neslo pompéznější zvuk, navýšení chytlavosti skladeb a celkově heroičtější vyznění. Počínaje následující deskou se tak WHITESNAKE okamžitě dostali na zcela jiný level.



Slide It In (1984)

Album „Slide It In“ nakonec vzniklo ve dvou verzích, ale rozdíly jsou zanedbatelné. Snad jen, že na té první - evropské hraje ještě Micky Moody, který bude muset v průběhu následného turné kvůli zranění ruky kapelu opustit. Promptně je nahrazen vynikajícím střelcem Johnem Sykesem (ex-THIN LIZZY), stejně jako baskytarista Colin Hodgkinson navrátilcem Neilem Murrayem. „Slide It In“ je poslední deska WHITESNAKE, kde jsou slyšet klávesy Jona Lorda. Stala se velmi úspěšnou po obou stranách Atlantiku. Americká verze přichází o půl roku později než evropská a poprvé významně představí kapelu tamějším masám. Album je ukázkou inteligentního hardrocku postaveného na chytlavých písních s nemalými hitovými ambicemi a na podstatně modernějším zvuku, který odpovídal blížící se půli let osmdesátých. Je třeba cokoliv dodávat ke klasikám, jakou je titulní song „Slide It In“, „Love Ain´t No Stranger“, „Slow An´Easy“ nebo „Standing In The Shadow“? Myslím, že nikoliv. Skutečná klasika hardrocku osmdesátých let s nepřeslechnutelnými inspiracemi v blues a hudbě LED ZEPPELIN, Coverdale se poprvé stylizuje do pozice novodobého Roberta Planta, ten jeho snahu s překvapením sleduje z ústraní nekomerčně dělaných sólových alb. V lednu 1985 čelí kapela rozbouřeným fanouškovským tsunami na festivalu Rock In Rio, aby si po zbytek roku vybrala oddechový čas, který David Coverdale využívá k léčbě nemocných hlasivek. Stejně tak, jako následující rok 1986, který je celý věnován přípravám kompozic pro příští fenomenální album.

(90%)

 

Whitesnake (1987)



Komerčně nejúspěšnější album WHITESNAKE, které vzalo Spojené státy útokem a z kapely se tak po deseti letech existence stává jeden z největších prodejních artiklů tehdy vrcholícího hairmetalového hnutí. Bluesové vlivy rázem citelně ustupují do pozadí a vše objímá bombastická produkce, velmi příjemný pop/rockový zvuk ovlivněný klávesami Dona Aireyho a nepřeslechnutelný nádech heroismu. WHITESNAKE rázem dobývají všemožné americké hitparády s písněmi jako „Still Of The Night“, „Looking For Love“, „Is This Love?“ nebo novou verzí „Here I Go Again“. David Coverdale se stylizuje do pozice dobového Don Juana a s touto manýrou zachází mnohem dál, než jsou schopné unést současné mantinely obvyklého vkusu. Nicméně v osmdesátých letech to nepřišlo nikomu zas až tak divné a hlavně, za všechno hovořila hudba a ta byla v případě bezejmenné desky vynikající. Před velmi úspěšným koncertním tažením však Johna Sykese střídá Vivian Campbell (ex-DIO), Neilla Murraye Rudi Sarzo (ex-QUIET RIOT) a Aysleye Dunbara nikdo jiný než Tommy Aldridge. David Coverdale si záhy pořizuje o patnáct let mladší přítelkyni a zánovní Ferrari. Oba objekty jsou ihned vystaveny na obdiv světu ve videoklipech rotujících každodenně na MTV. Opravdový trhák.

(100%)



Slip Of The Tongue (1989)


Mé velmi oblíbené album, které poctil svojí účastí vynikající kytarista Steve Vai. Zraněný Adrian Vandenberg se nemohl plně zapojit do nahrávání a věnoval se hlavně rekonvalescenci ruky, a tak David Coverdale požádal Steva, toho času zrovna odcházejícího z doprovodné kapely Davida Lee Rotha, k nahrání kytarových partů pro „Slip Of The Tongue“. Adrian Vandenberg se však později ke kapele připojil na turné. „Slip Of The Tongue“ platí zřejmě za nejtvrdší a nejbombastičtější album v historii WHITESNAKE. Excelentní zvuk a naprosto strhující hra Steve Vaie z něj dělá lahůdku hardrockové historie a doslova učebnici moderních kytarových figur a skvělých sól. Ale nelekejte se, tyto nepřebijí hlavní potenciál hudby, který samozřejmě vězí v pompézních skladbách vygradovaných do refrénů. „Slip Of The Tongue“ obsahuje mnoho hitových singlů, ať už mám na mysli „Now You´re Gone“, „Judgment Day“, „The Deeper The Love“ nebo novou verzi „Fool For Your Loving“. Mými největšími favority jsou však o něco ráznější vypalovačky, jako titulní song „Slip Of The Tongue“ nebo „Wings Of The Storm“, které se zřejmě nejvíc ze všech skladeb WHITESNAKE blíží škatulce heavy metal. Výtečná je též závěrečná balada „Sailing Ships“ plná nostalgie, kde exceluje zejména Coverdale. V roce 1990 WHITESNAKE vystupují (již potřetí v historii) na festivalu Monsters Of Rock, tentokráte spolu s ryze americkou enklávou - AEROSMITH, DIO a POISON. Poté David Coverdale ukládá soubor na šest let k ledu, aby se mohl plně soustředit na svůj dlouho slibovaný a několik let připravovaný projekt s Jimmym Pagem, avšak jejich společná deska vychází až v průběhu roku 1993.


(100%)


COVERDALE/ PAGE  (1993)


Bedlivě sledovaný boční projekt dvou es hardrockové historie. Dalo by se říci, že si touto deskou David Coverdale splnil svůj největší sen, jako velký obdivovatel hudby LED ZEPPELIN a také jako zpěvák, který se v osmdesátých letech velmi často stylizoval do pozice novodobého Roberta Planta. Nakonec jde o velmi slušnou a hodně na blues orientovanou desku, která stojí v přímém protikladu k posledním albům WHITESNAKE. Jednak projektu chyběly chytlavé skladby, což z něho dělalo ne až tak komerčně zaměřenou věc a za druhé se jednalo o jakousi poctu americkému tradicionalismu a kořenům, ze kterých vždy hardrocková hudba vyvěrala. Deska zní hodně přírodně a vlastní suchý, tvrdý sound (zejména bicích). Page je stále skvělý: slyšíme akustiku, tvrdé riffy, ale i zvuky slide kytar, Coverdale operuje v nižších hlasových polohách. Stěžejní song „Take Me For A Little While“ nemá prostě chybu, je jako mohutný fénix rozpínající křídla na pohádkovou krajinou. Celkově vlastně různorodá deska, díky které si Coverdale zkusil i jiné polohy, než s jakými se u něho setkali fanoušci WHITESNAKE. Zpětně hodně dospělá věc, avšak bez většího zastoupení hitů.


(70%)


 

Restless Heart (1997)

Na podzim 1996 byli WHITESNAKE za účelem vytvoření nového alba a znovuobnovení téměř dvouleté koncertní činnosti opět svoláni do pohotovosti, nicméně tentokrát vše proběhlo pod značkou DAVID COVERDALE AND WHITESNAKE. Album „Restless Heart“ je další výbornou sbírkou jejich typických skladeb, kde je tentokrát ještě více v popředí právě hlas Davida Coverdalea. Z tohoto důvodu je mnohými deska považována za jeho sólové album.  Kapela se přeci jen trochu vrací ke svým bluesrockovým základům, takže jde o jakési shrnutí dvacetileté kariéry. Písně jsou komornější a zároveň ve svém vyznění více přírodní (hodně časté užití akustických kytar), než ty z deset let staré anabáze ve Spojených státech. Tentokrát všechny kytarové party nahrál konečně Adrian Vandenberg, který byť byl součástí WHITESNAKE již od roku 1987, vždy o studiovou práci přišel. Sestavu ve studiu ještě doplnili: Denny Carmassi na bicí, baskytarista Guy Pratt a klávesák Brett Tuggle. Album obsahuje několik výborných skladeb v čele s titulní „Restless Heart“, zemitou „Crying“, na které je poznat, že David tou dobou vyloženě zápasil s problémy s vlastními, hodně opotřebovanými hlasivkami, nebo několika intimnějšími songy jako „Don´t Fade Away“, „Too Many Tears“ a „Can´t Go On“. Koncertní štace na podzim 1997 neminou ani naše hlavní město, a tak jsme v Malé sportovní hale na pražském Výstavišti svědky výborné hardrockové podívané.


(70%)


22.12.2015Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
23.12.2015 18:44

Nevysiluj.Jsem v presu.

 

Imothep
23.12.2015 13:24

Stray: ale mohl sis teda opravit ty krpance a ne to jen preplacnout z MP :o)Jinak diky za Coverdale / Page.

 

Bluejamie6523.12.2015 08:46

Je otázkou, jestli bez debat, určitě nejúspěšnější, nejhlasitější a nejameričtější... s tím vším souhlasím. Ale jestli je nejlepší? Dá se vůbec přitom posuzovaní, co je nejlepší, být objektivní? Já mám sice rád všechna jejich alba, ale dvě z nich ještě víc než 1987. A Slip of the Tongue rozhodně nezatracuju, protože je pro mě daleko ústrojnějším propojením nové až hairmetalové stylizace se starší bluesově laděnou podobou.

 

rumcajs22.12.2015 09:24

1987 je bez debat nejlepší deskou Whitesnake, i když v podstatě postrádá všechny jejich klasické ingredience. Osobně mám taky velmi rád alba Lovehunter a Restless Heart. Album Slip of the Tongue mě moc neoslovilo, obsahuje pár pecek, ale jako celek mi přijde slabší než předchůdce a tak nějak více křečovité. A i s ohledem na Davidovo Ferrari a Tawny Kitaen - Coverdale je fakt ču...ák. Bezpochyby Pan zpěvák, ale prostě...