WHITESNAKE - Horečka bluesových nocí (1977-1983) 1/3

Když se v průběhu roku 1976 DEEP PURPLE na osm let rozešli, jejich tehdejší zpěvák David Coverdale měl spoustu elánu pro nastartování své vlastní sólové dráhy. Jako čtyřiadvacetiletý mladík, který během tří posledních let nasbíral zkušenosti u jedné z největších hardrockových kapel světa, si byl vědom svojí šance i skutečnosti, že za krátkou dobu nasbíral mnoho fanoušků, kterým jeho sytý hlasový projev v řadách Párplů učaroval. Velký milovník žen a horečnatého blues tak přechází v krátké době na mnohými netrpělivě očekávanou sólovou dráhu a rovněž se stěhuje na dva roky do Německa, kde spolu s kytaristou Mickym Moodym nahrává v roce 1977 dvě zajímavá sólová alba „Whitesnake“ a „Northwinds“, kterými sebejistě pokračoval v odkazu britských klasik. Hned o rok později je však znovu všechno trochu jinak a David zakládá již stálou kapelu, jejíž název přebírá od svého prvního sólového alba. Tehdejší na blues´n´roll orientovaní WHITESNAKE jsou na světě a vyráží na svoji dlouhou pouť, o které zatím opravdu nikdo netuší, že se stane jednou z nejbáječnějších rockových story osmdesátých let. První období 1978-1983 bylo lemováno pěti (především v Evropě) úspěšnými studiovými alby a jedním živákem. Vrcholem této etapy se patrně stala nezapomenutelná vystoupení v roli headlinerů na festivalu Monsters Of Rock v anglickém Donningtonu v letech 1981 a 1983, kde pokaždé jejich fantastickému setu aplaudovalo téměř na sto tisíc nadšených návštěvníků. Zde je rozbor alb první etapy.

Trouble (1978)

Obstojný začátek předznamenaný EP „Snakebite“, které obsahovalo nezapomenutelnou a stále hranou koncertní tutovku „Ain´t No Love In The Heart Of The City“. Skupina se na domácí půdě zabydluje a David Coverdale k velké radosti fanoušků DEEP PURPLE znovu předvádí svůj nenapodobitelný hlas. V případě debutové desky „Trouble“ sice ještě nejde o ty WHITESNAKE, které budeme znát v plné síle z osmdesátých let, ale i tak jde o slušné album. To je zpětně hodnoceno jako nejslabší v jejich dlouhé historii, ale zárodek pozdějších titánů je pevně zasazen. Kytarové duo Micky Moody a Bernie Marsden skvěle funguje, u bicích se nachází Dave Dowle, baskytaru třímá Neil Murray a konečně klávesy obsluhuje fantastický Jon Lord, což se v počátcích ukázalo býti největším tahákem pro stále ještě rozjíždějící se band. Určitě zde překvapí předělávka beatlesácké „Day Tripper“, ale i na svou dobu moderní feeling. Počínaje debutem se stává na hodně dlouhou dobu (řada skvělých šesti alb zakončená úspěšnou deskou „Slide It In“) dvorním producentem WHITESNAKE Martin Birch, jenž vešel ve známost v další dekádě především díky pracem s IRON MAIDEN.

(60%)

Lovehunter (1979)

Klenot sedmdesátkového blues rocku a velký třesk nahraný v totožné sestavě jako debut, nicméně deska vyznívá ve všech ohledech lépe a dodělaněji. Zkrátka povinnost pro všechny fanoušky podobné hudby. Nejen prvotřídní řemeslo, ale i silný osobnostní vklad nepostrádající duši byl vetkán do této fantastické kolekce plné výborných písní. Skvělým dobovým zvukem ošetřená nahrávka, která ještě dnes nepozbývá nic ze svého nostalgického kouzla. Poprvé se naplno projevil Davidův zápal po bluesově střiženém rocku a sehraný kytarový tandem Moody/Marsden zde výborně doplňují Lordovy klávesy. Ať už tyto mají zvuk hammondů, jak bylo obvyklé u DEEP PURPLE, nebo čistého barového piána, vždy dokáží skladbám dodat na obrovské atmosféře. „Lovehunter“ je tak jedním z nejlepších rockových alb konce let sedmdesátých. Obsahuje úvodní hitovou jízdu „Long Way From Home“, majestátní song „Walking In The Shadow Of The Blues“, nostalgickou „Help Me Thro´The Day“, ale i rychlý rocknroll „Mean Business“. Mě osobně vždycky brala Marsdenem odzpívaná skladba „Outlaw“ plná vícehlasů a půlnoční atmosféry.

(80%)

Ready An´Willing (1980)

Asi nejúspěšnější a nejlepší album od starých WHITESNAKE. Ke kapele se dokonce připojuje Ian Paice (ex-DEEP PURPLE), který za bicí soupravou střídá Dowlea. Kapela se stává synonymem kvality a začíná platit za velmi žádanou stálici nově se tvořící rockové scény na Ostrovech, která právě tou dobou procházela celou řadou proměn a reformací. WHITESNAKE však svou hudbou vždy ctili starší model hard rocku, kde na prvním místě stála vždy muzikantská kvalita a opravdovost a až někde daleko poté hrátky s formou. Vyšperkované bluesrockové tryzny se střídají s ráznými rockovými vypalovačkami. Snad nikdo nezapochyboval, že této hudbě opravdu nescházelo srdce. Ozdobou je samozřejmě singl „Fool For Your Loving“, song později kapelou znovu předělaný a v modernější verzi s kytarou Stevea Vaie zařazený na album „Slip Of The Tongue“, dále pak titulní „Ready An´Willing“, odlehčená „Black And Blue“ a na Ameriku hodně soustředěná „Ain´t Gonna Cry No More“. Živá vystoupení té doby už jsou velkolepým zážitkem. Vrcholné období původních WHITESNAKE tak stvrzuje koncertní dvojalbum „Live…In The Heat Of The City“ z konce téhož roku.

(90%)

Come An´Get It (1981)

V totožné sestavě (tedy s Ianem Paicem u bicích, jinak vše ve stejném složení od časů debutu) WHITESNAKE pokračují a tak přichází hned v krátkém časovém intervalu další deska, kterou považuji za stejně kvalitní jako dvě předchozí. V případě „Come An´Get It“ se jedná o jakési albové dvojče k „Ready An´Willing“. Možná zde chybí velký hit formátu „Fool For Your Loving“, ale i tak jde o velmi silnou kolekci, která znovu těží z nejlepších hudebních vlastností všech zúčastněných a nabízí špičkový dobový bluesem načichlý hard rock. Coverdale pěje jako o život, prověřené kytarové duo Moody/Marsden se perfektně doplňuje, rytmika Murray/Paice pohání silácké rockové vypalovačky k novým metám a Jon Lord je kapitolou, o které netřeba diskutovat. Je až s podivem, kolik nápadů dokázali tehdejší WHITESNAKE vypotit v průběhu tří let, když v současné době jsme všichni rádi za jedno jejich album během mnoha let. Nejlepší skladbou je zde patrně „Don´t Break My Heart Again“, ale ani zeppelinovská „Til´The Day I Die“, nebo také klenot, ve kterém se naplno projeví Coverdalův pěvecký talent – „Child Of Babylon“. 

(80%)

Saints And Sinners (1982)

Znovu totožná sestava, byť to celé působí již o něco unavenějším dojmem. Dost možná za poněkud vyprahlejší dramaturgii mohla obrovská vytíženost v několika předchozích letech, kdy si kapela vybudovala v Evropě skvělou pozici a byla koncertně hodně aktivní. Nutnost odpočinku se mohla projevit i na zhoršujícím se klimatu uvnitř souboru, což brzy vyústilo ve veletoč personálních přeměn. WHITESNAKE však tentokrát do studia nespěchali, lépe řečeno David Coverdale nespěchal. Kvůli fotbalovému šampionátu ve Španělsku byla práce na albu odložena, a tak se začalo s připraveným materiálem až v horkých letních měsících roku 1982. Celý proces vzniku se však táhl a na skladbách je to znát. „Saints And Sinners“ je tak kompozičně slabším dílem než jeho tři studioví předchůdci. Ovšem dvě skladby z něho se opravdu povedly a paradoxně se později staly naprostou klasikou. Šlo samozřejmě o písně „Cryin´ In The Rain“ a „Here I Go Again“, které WHITESNAKE v roce 1987 resuscitovali při svém velkém americkém tažení. V roce 1983 slaví kapela už druhý triumf v Donningtonu, když je znovu obsazena do pozice headlinerů prestižního klání Monsters Of Rock. Poté však dochází ke zmiňovanému personálnímu zemětřesení, a tak nejdřív trojice Marsden/Murray/Paice balí kufry, zatímco Moody se ještě účastní počátečních prací na následném albu „Slide It In“, stejně jako Jon Lord, který pak kvůli znovuzrození DEEP PURPLE a nahrávání jejich comebacku „Perfect Strangers“ se s WHITESNAKE loučí v roce 1984 definitivně.

(70%)

20.12.2015	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz