Last Hardrock Outsider

WHITECHAPEL - Kin

Album „Kin“ je mým prvním detailnějším seznámením s hudbou amerických deathcoristů WHITECHAPEL a, po pravdě, nebylo to vůbec špatné seznámení. Jejich styl jsem čekal ještě o něco méně kompatibilní s mým posluchačským záběrem. Možná právě proto, že jsem desku nakonec ohodnotil pozitivní známkou, zde právě tahle recenze vůbec vychází.


Jak tedy začít? Pod pojmem deathcore jsem zkrátka čekal něco trochu jiného, rozhodně ne čistý a zasněný vokál, který v případě frontmana Phila Bozemana hraje na tklivou notičku téměř z celé jedné poloviny všech vokálních partů a činí tak z materiálu docela pestrou záležitost. Naopak jeho gruntovně hrubý growl, tepající nad hutnými kytarovými záseky a rytmikou drze se hlásící o přednější posty v instrumentálním soukolí toho buldozeru, mne vůbec nepřekvapil, …ano, asi takhle nějak jsem vždy obdobný styl vnímal a …vyhýbal se mu. Jenže to nedávno skončilo, při brouzdání po youtube jsem jednoho dne natrefil i na video od WHITECHAPEL, kapely mající na svém kontě již osm plnokrevných řadovek, a nestačil se divit, jak zajímavou a atmosférou nabytou skladbu s čistým zpěvem odhalilo. Musel jsem si tedy na jejich osmou řadovou desku trochu posvítit.


Netuším, jak na tom tahle kapela byla v minulosti, ale s dnešní inklinací ke křížení více výrazových poloh má zjevně větší šanci zaujmout širší posluchačská pole. Pokud by jejich hudba stála výhradně na drtivých riffech, kolikráte inspirovaných djentově mechanickými postupy a s rytmikou, která rozhodně v sobě vlastní nemalý potenciál, mě osobně by to nestačilo. Monotónnost v tvrdé hudbě mě nikdy neimponovala, a tzv. poslouchání znovu a znovu a uvědomování si, že něco, co vlastně není super, nakonec super je, je mě fakt cizí. Navíc hudbu neposlouchám kvůli rytmice, ale jdu po melodiích. Zkrátka a dobře, jednolitou a brutální desku bych poslouchat nechtěl. To se ale zde nestalo.



Fakt, že loňský materiál obsahuje v podstatě i melodické a na nálady hrající písně s plynulým poloakustickým rázem, vlastně způsobil, že „Kin“ tak nějak doplula až ke mně. Už úvodní „I Will Find You“ značila, jak moc jinou jsem měl představu o hudbě WHITECHAPEL, neboť skladba se nese v onom melancholickém rozpoložení, které posléze na albu ještě rozvíjejí lepší kusy jako „Anticure“ nebo „Orphan“, kde se posluchač dočká toolovského smutnění a neprvoplánových, ornamentálně vykreslovaných harmonií. Poklidná je vlastně i závěrečná titulní skladba „Kin“, potvrzující dobré skladatelské rozpoložení kvintetu a celkovou pestrost díla.


Něco málo přes polovinu materiálu naopak opanuje onen tvrdší rámec deathcore, a tak se příznivci brutálního řevu, houpavě pojatých temp i úsečných riffů, nemusí obával úplného zanevření na deathcoreové kořeny. V kombinaci s melancholičtějšími úseky, jenž jsem výše zmínil, mě vlastně špatné nepřijdou ani natolik tvrdé věci jako „Lost Boy“ nebo „A Bloodsoaked Symphony“, navíc když jsou opatřeny určitou proměnlivostí a chytlavým potenciálem. Ve výsledku se vlastně jedná o zručně zhotovenou a poměrně pestrou desku, prostřednictvím které se zkušená kapela zřejmě chtěla vymanit z mantinelů vlastní úzké stylové škatulky. A já jim za to prostě musím držet palce.


10.02.2022Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
10.02.2022 11:22

Překvapilo mě, jak je to v pohodě poslouchatelná věc. Díky, The Valley zkusím.

 

pista
10.02.2022 11:01

Stray,máš to přesně jako já.Deathcor nemusím,ale Whitetechapel mě zaujali už minulou deskou The Valley.Skus poslechnout.

 

flooder
10.02.2022 10:55

Whitechapel je tady docela překvapení a mám to podobně jako recenzent. Narazil jsem na ně už u předchozýho alba, které je také hodně protkané čistými vokály a melodickými linkami. Zkoušel jsem aj předešlé alba ale ty už jsou jen čísté dethcorová masírování.