Last Hardrock Outsider

WHITE ZOMBIE - Astro-Creep: 2000

Nové album amerických WHITE ZOMBIE bylo zkraje roku 1995 velmi napjatě očekávanou záležitostí. Kapela měla za sebou v té době tři velké desky, přičemž poslední La Sexorcisto: Devil Music Volume One“ (1992), vydaná u major labelu Geffen, se stala velmi úspěšným dílem a nastartovala celosvětovou popularitu souboru. Zvěsti o nové senzaci, kde vystupuje excentrický zpěvák, který si říká Rob Zombie (plus fakt, že i jako zombie vypadá), na basu hraje blonďatá kočka, za bicími sedí nespoutanec Ivan De Prume (demolující vše co mu přijde pod ruku) a dohromady všichni hrají tvrďáckou cool hudbu, se šířily světem. Singly „Black Sunshine“ nebo „Thunder Kiss 65“ zněly v rockových klubech stále hlasitěji. Fanoušci ovšem chtěli víc, celí nažhavení hltali drobky v podobě skladeb umístěných na soundtracku či kompilaci a zároveň netrpělivě vyhlíželi další velkou desku, která by znamenala definitivní průlom do první ligy a potvrdila status opravdu velké kapely nové generace.


S přípravami na album, které bylo pojmenováno „Astro-Creep: 2000 - Songs of Love, Destruction and Other Synthetic Delusions of the Electric Head“ se začalo už v průběhu roku 1994 a jako producent jej dostal na starosti Terry Date. Respektovaný mistr, který měl za sebou práci mj. s PRONG, PANTERA, SOUNDGARDEN, byl zárukou kvalitního, tvrdého zvuku a zároveň to byl člověk schopný nahlížet na rockovou hudbu moderní optikou. Dále byl angažován klávesista Charlie Closer, tehdejší eso, co se týče programování a efektů. Ten získal věhlas za práci v NINE INCH NAILS. V neposlední řadě přibyl na palubu ještě John Tempesta, který nahradil za bicími De Prumeho. Šlo o razantnějšího, technicky vyspělého a více metalového bicmena, který dříve působil v EXODUS a krátce v TESTAMENT. Plus kapela dostala tehdy od Geffen absolutní svobodu ohledně tvůrčího procesu a nehledělo se ani na peníze. Zkrátka na ničem se nešetřilo a očekávání byla obrovská.



Investice do kreativního prostředí a šikovných lidí zřejmě zafungovaly, protože se zrodila opravdu pecka. Co do zvuku, formy i obsahu vymazlené dílo, které řádně zacloumalo rockovou i metalovou scénou. Úctyhodná razance a energie stejně jako moderní (dnes můžeme říct nadčasové) vyznění nového materiálu mnohé skutečně překvapilo. Podladěné kytary a hutná tvrdá rytmika doplněné notnou dávkou samplů a elektro beatů spolu s drsným charismatickým vokálem vytvořily opravdu monstrózní sound, který byl na hony vzdálen garážovým začátkům kapely a široko daleko neměl konkurenci. Nebyl to ve finále úplně metal, byť takto tvrdý zvuk neměla v té době žádná metalová kapela, ale ani alternativní rock, grunge nebo industrial. Bylo to zkrátka něco mezi (upozorňuji, že termín nu-metal v té době ještě neexistoval) zmíněnými styly, díky své originalitě však byl tento mix zajímavý pro většinu hudebních fans. Proti předchozí tvorbě to byl posun, pro spoustu lidí bych řekl skoro až šok. Mělo se totiž za to, že Newyorčané jsou ryze rocková (možná částečně metalová) kapela a nový industriální kabát ne každý hned pobral. Pamatuji Jardu Špuláka, jak v Bengu lkal nad tím, že Rob udělal z WHITE ZOMBIE elektro kapelu, která má blíž k MINISTRY než k ryzí kytarové muzice. Ano, byla to částečně pravda a na první dojem to působilo překvapivě, mj. hned úvodní track a singl „Electric Head Pt.1“ rázoval v takřka tanečním rytmu. Jenže velice rychle se ukázalo, že ten macatý, strojový buchar ke kapele vlastně skvěle pasuje.



Úspěch alba ovšem nespočíval jen ve zvuku nebo upgradovaném stylu. Stejně zásadní byl fakt, že se kapele podařilo napsat hity. Songy zabalené do drsného kabátu s hororovými introdukcemi a zkresleným vokálem určitě nebyly líbivé písničky pro konzumenty rádiové hudby, obsahovaly však výrazné, chytlavé motivy, které bavily poslouchat nejen metalisty a rockery, ale i lidi z jiných hudebních prostředí. Kupříkladu riffovačka „Super-Charger Heaven“, groove masáž „El Phantasmo...“ nebo válec „I, Zombie“ jsou dodnes parádní řachy, které donutí vstát a křepčit i mrtvého. Stejně jako nápaditá, asi nejslavnější věc kapely „More Human Than Human“, která dokonce přinesla této šílené partě nominaci na Grammy Adwards. Jsou zde ale i temnější, na poslech náročnější kusy ve středním tempu, které více podtrhují hororovou image kapely. Mezi tyto řadím třeba „Real Solution 9“ nebo „Blur The Technicolor“, na které je možná trochu těžší se naladit, časem se ale ukázalo, že tyto věci vlastně vystihují podstatu WHITE ZOMBIE možná ještě lépe a navíc dodávají albu ten správně ukrutňácký šmrnc. Každý track má zkrátka něco a kolekce je vyvážená bez zbytečné vaty. Pro zajímavost, dnes mě nejvíce baví úplně poslední kus „Blood Milk And Sky“, který zde funguje spíše jako takové zakončení, má v sobě ovšem zvláštní spirituální kouzlo.


Textově kapela čerpala ze zombie horrorů, cyberpunku, ale trefovala se i do pokleslé americké zábavy, a tomu podřídila i vizuál. Místy docela glam rocková stylizace dredatých drbanů a blonďaté lady v kombinaci s drsnou avšak moderní hudbou fungovala. Celé to působilo nadmíru originálně a charismaticky, žádná laciná komedie. Projekt „Astro Creep: 2000“ měl zkrátka švih i hloubku. Je samozřejmě škoda, že krom tří příspěvků na soundtracky už nikdy nic dalšího pod značkou WHITE ZOMBIE nevzniklo, na druhou stranu možná díky tomu je tohle album i kapela kult. Pro autora tohoto textu jde dokonce o jeden z největších monumentů rockové historie a fakt, že neexistuje žádný další nepovedený kousek, který by jeho hodnotu devalvoval, mu ve finále vyhovuje.



Rob kapelu v roce 1998 de facto rozpustil s tím, že vzájemná chemie přestala fungovat „nové věci prostě byly sračky, nedařilo se nám složit songy, které by dosahovaly předchozí úrovně, proto jsem se rozhodl ukončit to na vrcholu“, čemuž se dá věřit, protože nikdo ze zúčastněných se kvalitě „Astro-Creep: 2000“ v budoucnu přiblížit nedokázal. Ovšem je tu ale i jiný, bulvárnější aspekt, a sice že Rob Zombie a basačka Sean Yseult, kteří spolu chodili a kapelu založili, se tou dobou rozešli, a to další fungování jistě také zkomplikovalo.


Dnes tu máme samozřejmě sólovou tvorbu Roba Zombieho, která se od směřování jeho původní kapely zásadně neodchyluje, dle mého však kvalit posledního monumentu z dílny WHITE ZOMBIE nikdy nedosáhla. Vlastně se tím trochu i ukazuje, že frontman, který byl nejvíce vidět a slyšet, nebyl pouze tou osobou, která stála za dokonalostí nahrávky. Jeho jméno nakonec figuruje hlavně v kolonce texty, v kolonce hudba je nejčastěji uvedeno Sean Yseult/ Jay Yurenger/ John Tempesta, kteří ovšem v budoucnu bez svého principála také nezmohli nic. Samozřejmě ale nelze opomíjet ani vliv producentů a také Charlieho Closera, který zde zanechal podle mě velmi zásadní otisk. Zkrátka konstelace hvězd byla onehdá příznivá a spolupráce všech zafungovala. Bohužel se to již nikdy nepovedlo zopakovat.


Kapela měla později dost plagiátorů. O něco podobného se svého času snažil MARYLIN MANSON či POWERMAN5000 (kde účinkuje Robům bratr) nebo třeba STATIC X, ovšem příliš daleko se nedostali. Podobně dokonalou kombinaci tvrdých kytar, industriálních rytmů, samplů, elektroniky a výborného vokálu, která by navíc byla takto hitová, se již prostě vyrobit nepodařilo. „Astro Creep: 2000“ je tak monument solitér. Jeden z největších pomníků devadesátek, který ve svém žánru těžko hledá konkurenci.



27.07.2020Diskuse (8)Sicky

 

sicky
30.07.2020 08:27

The Mind Is a Terrible Thing to Taste je dobrá deska. Tam už jedou ten tvrdší styl podobný Psalm. Krom uvedených mám od Ministry ale taky hodně Filth Pig, ucelená tvrdá, nekomerční industriální deska. Co přišlo potom mě pak už moc nebavilo.

 

Stray
30.07.2020 05:48

Nedával bych tomu moc nadějí. Pokud se někomu nelíbí Psalm69, tak tím spíš tenhle kravál z osmdesatek nedá. Pro mne je od starých Ministry z doby před Psalmem poslouchatelny jen debut With Sympathy a to jen okrajově, jde vlastně o takovej méně hitovej a méně napaditej Duran Duran. :-) Všechno mezi debutem a Psalm je vábive asi jak talíř hřebíků s rýží. :-)

 

jirka7200
29.07.2020 23:52

seventhe, zkus starší desky Ministry The Land of Rape and Honey (1988) nebo
The Mind Is a Terrible Thing to Taste (1989), ty já mám raději než Psalm69, to už je takovej majnstrým

 

seventh
29.07.2020 08:58

Díky za recenze těchhle vykopávek. I díky nim se vracím k poslechu věcí, které jsem v některých případech neslyšel už 20 a víc let.
Konkrétně Astro-Creep:2000 jsem kdysi vlastnil na origo kazetě a vzpomínám si, že jako tehdy čerstvý středoškolák jsem se s ním v létě 1995 (hlavně na kole se sluchátky od walkmana v uších) kamarádil opravdu hodně. Byla to taková jednoduchá nakopávací muzika (stejně jako na Demanufacture od Fear Factory, nebo třeba na Time To Move od o hodně měkčích H-Blockx) ale hodně živelná a ne úplně strojově zahraná, pořád za ní byl cítit živý muzikant.
S tím jsem měl trochu problém třeba u zmiňovaných Ministry, nikdy jsem jim nějak nedokázal přijít na chuť. Zrovna nedávno jsem chtěl dát Psalmu 69 druhou šanci, ale prostě a jednoduše ne. Ta jiskra nepřeskočila ani po letech.

 

Valič
27.07.2020 14:56

Rozhodně nejlepší deska, na které se Rob Zombie podílel (a samozřejmě taky jedno z nejpovedenějších alb z celého žánru). Předchozí tvorba kapely mi nikdy příliš zajímavá nepřišla a z jeho sólovek považuji za relativně povedené pouze první dvě. Mimochodem, Ministry pouštěl v Gung-Ho Petr Hanzlík ještě před vydáním Psalm 69 v rámci nějakého speciálního "nemetalového" dílu, stejně jako další industriální, punkové a alternativní kapely, o jejichž existenci tenkrát neměla většina posluchačů jeho pořadu ani tušení (dnes je většina z nich samozřejmě považována za naprostou klasiku). :-)

 

DarthArt
27.07.2020 13:50

A to bych se přimlouval, kdybys tyhle věci mohl postupně zpracovat do recenzí, chtělo by se Ti? Za tohle "Astro-Creep" jsem hodně rád...

 

sicky
27.07.2020 12:08

Tak Ministry samozřejmě, ti byli kolem 1992 fakt zjevení, pamatuju jak tehdy ve starým Futuru pouštěli často jejich videa ze živáku In Case.., to bylo snad ještě před Psalm, nechápal jsem co to jako je?:) Fear Factory první dvě LP + EP Fear Is The Mind killer byly taky velký parády. Godflesh jsem ale dlouho nepobíral, dnes vidím Streetcleaner a Pure jako velký pecky, tehdy to byl na mě asi moc velký ug. FLA ti jdou nějak mimo mě dosud :) Hlavně v tý době bylo muziky strašně moc. Snad každý měsíc se objevila nová deska/ kapela, která byla nová/jiná ale super.

 

jirka7200
27.07.2020 10:37

Po delší době další důležitej kamínek do mozaiky devadesátkové kovové muziky o kterém si zatím v naší kotlině fanda moc nepočetl. Směr na počátku devadesátek tehdy nastavili Ministry se svým Žalmem 69, potom už to jelo. Do hry vstoupili Fear Factory s Demanufacture, FRONT LINE ASSEMBLY s Hard Wired nebo následný rok vydaný kotouč Godflesh - Songs of Love and Hate.