Last Hardrock Outsider

WEDNESDAY 13 - Condolences

Když trapný vtipálek ve středních letech po asi třech minutách pohlavního styku se svou někdejší čerstvou známostí bezdůvodně ustal, odvalil se na bok a s úsměvem na tváři suše pravil: „No a tak je to stále stejně až do konce“ (doplňujíc své odhodlání nepokračovat připitomnělým uhihňáváním), sklidil bouři. V mnoha věcech je to s dlouholetým americkým projektem WEDNESDAY 13 úplně totožné. Jejich hudba se zkrátka nemění, je stále stejná od začátku každého alba až do jeho konce, působí dnes jako před deseti lety a oslovuje stále stejné typy lidí. Není divu, jde totiž o poměrně obvyklý vzorek industriálně laděného gothic-horror rocku, takového, jaký existoval už před dvaceti lety. A totožné je to vlastně i v tom smyslu, že podobná hudba buď posluchače zanechává dlouhodobě úplně chladným a nikdy v nich neprobudí zájem a nebo je naopak určitou částí společenského spektra, zjevně hlavně díky záhrobní image hudebníků, naopak bezmezně uctívaná a vzývaná.



Pod značnou Nuclear Blast právě nyní vyšlo jejich nové album. Jen zde doplním, že jde o band zpěváka, skladatele a instrumentalisty stejného přízviska, který je řadě fans znám především díky působení v kapele MURDERDOLLS, kterou před lety spoluvytvářel s vynikajícím bubeníkem Joey Jordisonem (ex-SLIPKNOT). Když tak nový materiál poslouchám a čtu si souběžně s tím nějaké to povídání, není mne sice úplně jasné, proč jej kdosi nazývá neobyčejně povedeným. Na předchozí počiny si sice pamatuji jen matně, ale jestliže je „Condolences“ možné chápat jako dosud nejzdařilejší materiál projektu, pak si tedy raději nebudu představovat, jak působí starší věci. A to opravdu nemyslím opovržlivě. Přinejmenším je totiž poznat, kolik peněz bylo do nahrávky vloženo a o co hudebníkům šlo. Jenže na druhou stranu mám už nějaký věk a vampiristické obličeje mne nedojímají, tudíž mám pocit, že vyšlechtěná forma, coolová úhlednost a absence uměleckého přesahu dobrou nahrávku nedělají.


Zkrátka mne zde schází něco přirozeného a originálního, za čím by si tvůrce mohl stát a co by nepřipomínalo ty hromady jiné tvrdé americké hudby dělané pro metal-vamp-teens. Vždyť podobně zprofanovanou muzikou už se kdysi dávno prokazovaly kapely jako WHITE ZOMBIE (později také jejich frontman ROB ZOMBIE), MARILYN MANSON nebo rovněž také němečtí RAMMSTEIN, když si zde tedy neodpustím upozornit na nejslavnější bandy žánrového spektra, které začaly působit v dobách, kdy to působilo překvapivě a šokantně. Jenže tohle všechno jsou, na rozdíl od WEDNESDAY 13, původní kapely, které vešly ve známost svým originálním zvukem. Píše se rok 2017 a nekonečné opakování industriálně-gothic metalové fundamentu, dozdobovaného strojovými riffy, přímou a ráznou rytmikou a chraplavým hlasem, prostě nikomu překvapivé nepřijde.


Dalo se očekávat, že WEDNESDAY 13, stejně jako kdykoliv v minulosti, opatří novému materiálu i nějakou peprnou image, a tak došlo znovu na smrtelně bílé obličeje, havraní vlasy a kožené ohozy, to všechno zde tedy dává tušit, že vizuální stránka je pro tento projekt minimálně tak důležitá jako ta hudební a bez jednoho by zkrátka nevyznělo to druhé. Smůla, že tohle všechno už dneska může bavit jenom omladinu a lidi ujíždějící na záhrobní vampiristické subkultuře. Ruku v ruce s velkou podobností k hororovému rocku od ROBA ZOMBIEHO jde tak i vizuální složka a jistá hymničnost většiny zdejších skladeb, z nichž mne tak trochu zaujala pouze swingující hymna „Cruel To You“ a rovněž vlastně i titulní song „Condolences“, charakterizovaný pomalým tempem a pošmourností (čím jiným taky?) svého vyznění.


31.07.2017Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
31.07.2017 18:11

No nemůžu si pomoct, ale v porovnání s tímhle je moje bluesová a blues rocková obsese, doprovázená provrtáváním všeho možného melodického a metalického z osmdesátých let naprosto neškodná úchylka....:-)