Last Hardrock Outsider

W.A.S.P. - Úklady z hlubin pekelných (1997-2001) 3/4

S nástupem nových temných amerických formací jako NINE INCH NAILS, TOOL, KORN nebo MARILYN MANSON, které za Atlantikem svým dekadentním přístupem rozvířily stojaté vody tvrdé hudby poloviny devadesátých let, usoudil i Blackie Lawless, že by bylo konečně záhodno vystrčit hlavu na světlo s novými sděleními. Na začátku roku 1997 přeci jen uběhlo již skoro pět let, co stál naposled v rámci W.A.S.P. na pódiu. Zmíněné nové hvězdy zámořské scény, které mu učarovaly jak svou originální tvorbou, tak i vizuálním provedením svých koncertů, v něm zažehly touhu znovu zapálit plamen invence a pustit se do něčeho hodně nebezpečného, co by reflektovalo temnou stránku šokantního rocku a metalu a dodalo skladbám současnou fazónu. Následující deska přes svůj nezpochybnitelný heavymetalový základ vlastnila industriální zabarvení, jenž jí bez závažnější ztráty identity posunulo mezi aktuální události, které se staly na určitý čas hitem. Můj názor je do dnes ten, že se snad žádné z klasických heavymetalových kapel osmdesátých let nepovedlo tak umě skloubit svůj letitý styl s novými impulzy, psycho-hororovou atmosférou a post-industriální temnotou, která byla právě v období Fincherova trháku „Seven“ a Reznorova řádění po USA velmi k věci. „K.F.D.“, což znamenalo „Kill Fuck Die“, se stalo albem, jenž bylo kritikou vnímáno jako velmi úspěšný comeback, vždyť i o následném turné se hovořilo pouze v superlativech a W.A.S.P. s navrátivším kytaristou Chrisem Holmesem znenadání působili jako velmi aktuální jednotka.


 

K.F.D.  (1997)


Návrat ztraceného syna Chrise Holmese do řad odepisovaných W.A.S.P. byl událostí tehdejšího jara. K tomu šlo za další výhru považovat také spojení s novou svěží rytmikou Mike Duda/ Stet Howland. Blackie Lawless měl za sebou totiž pětiletku, ve které působil více než cokoliv jiného jako sólový umělec, nepřipouštějící k sobě nikoho a netoužící po postavení stabilní kapely, která by se vydala dlouhodobě koncertovat. Tohle se s vydáním alba „K.F.D.“ změnilo a W.A.S.P. rázem stanuli na pódiích doslova v životní formě. Albové nadechnutí konfrontovalo veřejnost s mnohem aktuálnějším temným zvukem, jenž v sobě obsahoval industriální prvky a velmi temnou dekadentní atmosféru, která ovšem neměla za následek stylový obrat, jako spíš že posouvala heavymetalové hymny W.A.S.P. do aktuálnějších a o mnoho nebezpečnějších zakoutí tvrdé hudby. „K.F.D.“ určitě nejvíc ze všech jejich alb vydatně nasálo z moderních zvukových forem a soudobého dění na tehdejší rockové scéně – stylový kotrmelec směrem k hororové temnotě konfrontoval posluchače s černočerným metalem navozující dojem potulky po nejšpinavějších zákoutích zhypnotizované duše. Děsuplné výkřiky z hadích kasemat a  podzemních  labyrintů, zmar, odlidštěnost, osamění, šílenství. Zkrátka výživný materiál, jaký rozhodně mnoho nepřejících a odepisovačů budoucnosti W.A.S.P. nečekalo. Což o to, celé album se prý původně mělo jmenovat „Asylum“ (no není to skvělé? pozn.autora) a ještě stále jej považuji za  jeden z nejlepších heavymetalových počinů, nahraných kapelou příslušící ke staré garnituře, vydaný však v druhé polovině devadesátých let.

(90%) 


 

Double Live Assassins  (1998)

 

Jak už jsem výše napsal, v průběhu devadesátých let byli W.A.S.P. v podstatě odepsanou kapelou a to navzdory skutečnosti, že metalová opera „The Crimson Idol“ u řady fanoušků zpětně celkem zabodovala. Palubu kapely však postupem let začali opouštět všichni členové, samozřejmě až na kapitána Blackieho Lawlesse, který v době následujícího díla „Still Not Black Enough“ zde zůstal prakticky sám. Z tohoto důvodu bylo výše zmíněné album z pětadevadesátého chápáno spíše jako jeho sólový projekt.V té době by si na skomírající legendu nevsadil halíř ani ten největší optimista. Což o to, špatná alba oni do té doby na svém kontě neměli, ale hlavně velmi sporadické a zvlášť nepříliš živelné koncerty jim rozhodně zkraje devadesátek dobrou reputaci nedělaly. Sám Blackie měl tehdy svých trablů dost – alkoholová závislost šla ruku v ruce s veškerým tím bincem v osobním životě, takže se asi pět let hodně pochybovalo, jestli vůbec nějací W.A.S.P. ještě existují. Obrat přišel na sklonku šestadevadesátého, kdy se do kapely vrátil Lawlessův bývalý dlouholetý kumpán Chris Holmes, se kterým Blackie zažil nejlepší časy prvních čtyř řadovek. Chuť do nové práce a hlavně zcela nový přístup k vlastní tvorbě, energeticky ovlivněný novodobými temnými monstry jako MARILYN MANSON, NINE INCH NAILS, KORN a TOOL, znamenal velký návrat na scénu. Album „K.F.D.“ ovlivněné ponurou industriální a nu-metalovou scénou a následné turné lze i s odstupem dvaceti let brát jako éru znovuzrození a nejdivočejší kapitolu v jejich kariéře. Excentrické dvojalbum „Double Live Assassins“ tohle všechno, myslím, dost dobře rekapituluje. Na ploše necelých dvou hodin je zde zachycen záznam tehdejší krvelačné show, která večer co večer překračovala veškerá tabu dosud na pódiích viděná. Protesty ochránců zvířat na sebe logicky nenechaly dlouho čekat, ale Blackie, vědom si nesporného „shock“ efektu, který k jeho koncertům přitáhne pozornost médií, pokračoval i přes desítky žalob dál – kusy dobytka tak dál vesele lítaly mezi fanoušky. Spekulace o Blackieho duševním zdraví nebyly tehdy vůbec od věci. Fanoušci a pamětníci zlaté éry, kteří v polovině osmdesátých let byli doslova zaskočeni zvukovou moderností a navyšující se brutalitou koncertů, s jakou se poměrně odepisovaná kapela vrátila do popředí. Songy z „K.F.D.“ navíc umocnily děsivost celého zvukového záznamu, který se stal názornou ukázkou divoké heavymetalové show, nemálo ovlivněné jedovou abstrakcí blížícího se konce milénia. Zkrátka a dobře, klasika byla oděna do moderního zvukového kabátku a opatřena dravějším feelingem.

(90%)


 

Helldorado  (1999)


Přes svou velkou náklonnost ke klasickému rocku a metalu budu vždy mezi těmi, kteří hodnotí pozitivněji spíše snahy o vývoj a evoluci než setrvávání na svém, zvlášť mám pak radost, když se kapele daří skloubit svůj styl se zvukovými vymoženostmi nové doby. A právě proto nedokážu pochopit tento zpětný manévr k přirozenosti  a nepřikrášlenosti, tedy návrat k poněkud obyčejnému rock´n´rollu, kterým W.A.S.P. oblažovali své příznivce snad ještě v dobách před svým památným debutem. Osobně jsem měl za to, že je kapela s formou alba „K.F.D.“ spokojena, takže pro mne bylo překvapením, když v roce 1999 bylo znovu všechno jinak a W.A.S.P. se rozloučili (navždy) s experimenty. Bohužel „Helldorado“ je albem, které působí jako polovičatá porce jejich ranného stylu, a tak jsou songy předloženy bez většího obohacení čímkoliv, co by odkazovalo k době jeho vzniku. 100% návrat ke kořenům působí dojmem nedodělku, zejména co se týče zvukové stránky, což se bohužel později ukázalo jako pravidlo pro téměř všechna následující alba. Přímočarý nekomplikovaný a vcelku dobrý motorkářský rock, rychle složený a levně vyprodukovaný, zkrátka pouze nastal a byl. Byl však, s přihlédnutím ke všemu co měli W.A.S.P. již dávno za sebou, skutečně dobrý?

(50%)


 

Unholy Terror (2001)


Poslední nahrávka W.A.S.P., kde jsou ke slyšení skladby vzešlé ze spolupráce mezi Blackiem Lawlessem a jeho kytarovým kumpánem Chrisem Holmesem. Album bylo zhotovené velmi rychle a samozřejmě s určitým koncepčním myšlenkovým základem, který se zde prolínal většinou skladeb. „Unholy Terror“ letmo upozorňovalo především na pokrytectví mocných, jejich manipulaci s obyvatelstvem, hamižnost, vzrůstající sociální rozdíly a další politické neduhy, ale i hrubé zacházení s naší planetou. Stejně tak se pouští do boje s církevními mravokárci stojícími za persekucemi problematických umělců a nepohodlných osob. Tyto praktiky jsou prý údajně (dle Lawlesse) do dnes ve Spojených státech amerických u věřících fanatiků v oblibě. Deska působí jako konglomerát tvorby W.A.S.P. z několika předchozích období. Rozhodně nejde o tak dřevní, přímočarou, rock´n ´rollovou záležitost jakou byla deska „Helldorado“, nešlo však ani o experiment, kterým by se kapela začala znovu hlásit k nějakému modernímu zvukovému trendu, W.A.S.P. spíše jen nahráli kompromis, kterým by dali na srozuměnou, že jsou stále zde. Ze skladeb je cítit dravost počátků i určitá epičnost období alb jako „The Headless Children“ nebo „The Crimson Idol“, nicméně skladby zde obsažené úrovně řady starších kousků nedosahují, „Unholy Terror“ tak chápu jako jednu z novodobějších věcí a dílo, které je jedním z řady. Několik povedených skladeb („Loco-motive Man“, „Raven Heart“) nedokázalo zastřít jistou tvůrčí krizi. V roce 2002 Chris Holmes definitivně kapelu opouští.

(60%)



01.05.2016Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Zetro
04.05.2016 20:54

K.F.D. (1997)- 90% ,Helldorado (1999)- 50%,Unholy Terror (2001)- 60%