Last Hardrock Outsider

WALTARI - Big Bang

V devadesátých letech byli WALTARI pořádně rozjetí a byli schopni každý rok natočit dobrou desku. Ještě v roce 1994, kdy vyšla kultovní kolekce „So Fine!“, se Kärtsy a spol. pustili do dalšího alba a až na dvě skladby ho měli do prosince nahrané i zmixované. Kompletní nahrávka se pak dostala k posluchačům v září 1995, dostala název „Big Bang“ a přinesla další spršku hitů, které jsou mezi fanoušky dodnes vysoko ceněny. Já ale v dnešní recenzi budu muset přece jen trochu kritizovat a hodnocení zastavit na známce 80 %. V následujících odstavcích se budu snažit vysvětlit důvody.


V průběhu nahrávání „Big Bang“ si kapela musela poměrně nečekaně uhájit tvůrčí svobodu. Vydavatelská firma Roadrunner totiž usoudila, že veselé skladby typu „Misty Man“ z předchozí desky mohou být do budoucna dobrým zdrojem výdělku a začala kapelu nutit, aby svůj materiál směřovala více do pop music. To se svobodomyslným muzikantům samozřejmě nelíbilo a tak raději přestoupili ke gigantu EMI, který jim prý zaručil maximální volnost. Přesto se ale tvorba WALTARI začala malinko měnit – systém „pejsek s kočičkou vaří dort ze všeho, co je po ruce“ sice zůstal, možná se dokonce i prohloubil, poněkud jinak ale kapela přistoupila ke způsobu práce ve studiu a k uvažování nad muzikou. V jednom interview to vysvětlil kytarista Sami - v době „So Fine!“ prý tvůrčí proces byl především velkou parodií a bezstarostným mejdanem, zatímco tentokrát kapela brala všechno víc seriózně a skladby pilovala do posledního detailu. Nechala si dokonce do jednoho domku mimo Helsinky navézt studiovou techniku a tam na albu makala, dokud nebylo po všech stránkách dokonalé. Z výsledku je to patrné, na druhou stranu ale nové desce alespoň podle mě trochu chybí ona bezprostřednost, která tak fantasticky okořenila „So Fine!“.



Aby však nedošlo k omylu - „Big Bang“ je pořád silně nadprůměrné album disponující minimálně pěti skladbami, za které by se jiné kapely upsaly čertu! Už úvodní „Big Bang (Dream Avenue)“ patří do téhle kategorie - WALTARI do ní pustili výrazně víc elektroniky než dříve, podmázli to ostrými kytarami, tanečním rytmem a samozřejmě svými geniálními melodiemi. Navíc je písnička pro WALTARI jakýmsi vyznáním víry. Onen „velký třesk“ má být symbolickým nastražením uší posluchačů všemi směry a vystoupením z konzervativních škatulek. Za mě tedy zatím všechno dobře – ale co bude dál?


Můžete zůstat klidní, protože úvodní pecku následují dva absolutní trháky - kultovní „Atmosfear“ a „Follow Me Inside“. První jmenovaná aspiruje na titul nejlepší písničky od WALTARI vůbec, fantasticky zabírá na desce i živě a nám Čechům je mimořádně blízká, protože ji Kärtsy Hatakka věnoval Praze, do které se v devadesátých letech uvažoval přestěhovat. „Follow Me Inside“ je podobná nálož – v popově-funkovém rytmu se míchá tisíc aranží, kytary se proplétají s klávesami a ze všeho stříká optimistická dobíjecí nálada. Tohle jsou ti nejlepší WALTARI, jaké si dokážu představit … kéž by to nikdy neskončilo!


Jenže končí, aspoň v tuhle chvíli. Čtyřka „Sensitive Touch“ najednou nemá sílu předchozích výbušnin, industriální odrhovačka s fotbalovým vyřváváním se do rozjeté atmosféry příliš nehodí a celkově nějak padá řetěz. Ten je sice nahozen hned v následující „On My Ice“, kde Kärtsy zase rozehrává ty svoje fantastické melodie a atmosféru, jenže i potom se vynikající kousky střídají se slabšími a já už se nedokážu úplně vrátit do dění. Až do konce hrací doby jako bych se potýkal s maniodepresivní poruchou – v jednu chvíli v naprosté euforii demoluju byt u nejlepší hudby na světě, abych ale za pět minut schlíple seděl u beden a čekal na konec něčeho, co mě moc nebaví. Příkladem budiž skladba „Color TV“, první skladatelský počin bubeníka Janneho. Ta sice nadějně míchá samply s industriálními kytarami, ale celkově mi přijde nějak nedodělaná – minimálně ve srovnání s tím, co WALTARI dokázali předvést v jiných písních na desce. Třeba v podobně stavěné „Feel!“, která je naopak naprostá šleha a když si pustíte její živou verzi z pozdější výběrovky „Decade“, ručím vám za to, že z místnosti, kde ji posloucháte, uděláte kůlničku na dříví!



Slušná schizofrenie, co? Většina fanoušků WALTARI se mnou asi nebude souhlasit a „Big Bang“ za žádnou cenu nesundá z oltáře, já si ale prostě nemůžu pomoct. Většina skladeb na desce je vlastně velmi dobrá a kumuluje dohromady desítky nápadů, já si ale říkám, jestli by některé z nich nebylo lepší dát do šuplíku a použít je příště. Třeba vrstevnaté „Real One“ nebo „One In The Line“ si vyloženě říkají o zařazení do nějakého progresivního projektu a vzhledem k tomu, že jen rok po „Big Bang“ WALTARI vydali svoji legendární symfonii „Yeah! Yeah! Die! Die!“, nemusely by zmiňované pecky čekat ani moc dlouho. Problematická je pro mě taky délka alba. K tomu mě napadá třeba skladba „Connection“ hozená do rytmu flamenca - sama o sobě je naprosto super, jenže v patnáctidílném setlistu, který čítá víc než hodinu hrací doby, je bohužel dost zastrčená. On je to vlastně dlouhodobý problém WALTARI – na každou desku mají připraveno obrovské množství materiálu a když ho pak všechen umístí do drážek, v tom milionu not a notiček se spousta výborných nápadů ztrácí.


Abych ale jenom nenadával, protože to si „Big Bang“ ani omylem nezaslouží. K výše zmiňovaným majstrštykům typu „Atmosfear“ nebo „Feel!“ musím rozhodně připsat také dokonalou baladu „The Stage“ s melodií, kterou nikdy nevyženete z hlavy, a s jedním z vůbec nejlepších Samiho kytarových sól. Jen si proboha nepouštějte k téhle skladbě videoklip, protože je v něm nesmyslně ořezaná a výsledek působí jako když nějaký primitiv vyrazí s kladivem proti antické soše. Na samý závěr recenze pak nesmím zapomenout na skočný etno-metalový kousek „Jänkhä“, který nepřímo navazuje na legendární hitovku „So Fine!“. WALTARI se v písničce znovu sešli s holkama z ANGELIN TYTÖT, tentokrát ale jódlují, skáčou, vazbí a riffují výrazně tvrději a skladba má ještě větší koncertní potenciál. Samply z „Jänkha“ se dají natáhnout na libovolně dlouhou dobu a buďte si jisti, že fanoušci pod pódiem jsou na tenhle strhující rytmus ochotni hopsat třeba půl hodiny, až do totálního vyčerpání. Sám jsem to pod pódiem s WALTARI několikrát zažil!



19.08.2020Diskuse (67)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Stray
27.08.2020 05:33

On psanej projev je blbej v tom, že se málokdy pozná, jestli si dotyčný dělá prdel, nebo jestli si jí dělá ze sebe nebo z někoho jiného :-), vše je možné. V tomhle by mě pomohla spíš doplňující kecací videa, ale je spousta důvodů proč s nima asi spíš nezačnu - ten hlavní je, že jsem línej starat se o technickou stránku další potencionální činnosti (jo takhle kdyby naběhl týpek s kamerkou natočil moje kecy a pak je sestříhal a upravil pro nějakej video vstup, pak jo, to bych do toho šel):-), ale točit se, kecat, a pak to ještě upravovat, na to nemám vůbec chuť, nemluvě o nepotřebě se někde vystavovat, dělal bych to jenom pro to, aby měl čtenář vůbec o mě nějakou představu.

Dovedl bych si představit seriál melo-deathu, kde by se jelo každý týden album od jiné z předních kapel, třeba např: DARK TRANQUILLITY - Damage Done, AT THE GATES - Slaughter Of Your Soul, IN FLAMES - Clayman,... ale vím, že mě osobně by to bavilo mnohem míň než AC/DC, a bylo by to z textu článků znát, prostě by tam ta zaujatostní energie nebyla, protože ta alba vlastně ani moc neposlouchám.

 

seventh
26.08.2020 23:21

DarthArt: supa, o důvod vic se těšit na pátek. V rámci "povinné četby" jsem Space Avenue během posledních pár dnů v autě cestou do a z práce několikrát otočil a nepřestávám žasnout, jak vynikající a nadčasovou (hudebně i zvukově) věc Waltari v roce 97 nahráli.
Historie pravého norského blacku by byla určitě zajímavá, proč ne. Pokud by se k recenzím přidala i nějaká ta hutná a výživná omáčka v podobě příběhu pravého přátelství mezi Euronymousem a Vikernesem nebo dobrodružných výprav se sirkama za krásami norských dřevěných kostelů, bylo by to bezpochyby zajímavé počtení:-)

 

seventh
26.08.2020 23:02

Stray: on AC blesk DC tady fakt napsal i někdo jiný? A já si myslel Bůhví, jak nejsem originální...
Pozor: nikdy bych si nedovolil z ejsíků dělat prdel. To, že je cíleně neposlouchám ještě neznamená, že k nim nechovám úctu a vřelý obdiv :-) Nakonec na jejich nejznámější pecky jsme zapařili a zaskákali na nejedné akci a těžko si představit jinou (hard) rockovou kapelu, která dokáže takhle s přehledem spojit a oslovit několik generací.
Odpověď ohledně pokusu o zmapování göteborské, nebo spíš v širším významu celé skandinávské melo-deathové scény jsem očekával, ale zkusit se to muselo. Není to snadné téma. Jen tak z hlavy mě napadá 20 zásadních alb, každé od jiné kapely. A to mezi nima ani nejsou tebou posměšně zmínění In Flames :-) Nakonec moji koně to už taky pěkných pár let nejsou (nejpozději od Reroute..).

 

Stray
26.08.2020 21:36

Seventh: Sice mě dneska trochu štvete, protože tu už několikátý člověk v textu svého příspěvku uvedl za posměšně napsaným názvem AC blesk DC navíc smajlík. Mě je opravdu jedno, jestli někdo poslouchá NIGHTWISH nebo IN FLAMES, kazí si vkus sám, co mě ale štve jsou pošklebky. Vysvětlil jsi mě to, dobrá, v tomto tématu už se nebudu hrabat, ale zkus se smát na sjezdu čínského politbyra.:-)
Ohledně göteborského melo-deathu, fakt nejsou lidi, ne v tom smyslu, že by tu nebyl nikdo, kdo to poslouchá a orientuje se, ale ani tu není nikdo ochoten psát souvisle týden co týden, recenzi za recenzí, seriál o jedné kapele z tohoto relativně tvrdého ranku. Kluci ví, že psát o jedné kapele třeba deset týdnů za sebou je mnohem těžší, než si podle chuti přeskakovat mezi letopočty a různými historickými milníky. Támhle si zobnout, popoletět jako čmeláček na další květ, zas něco sosnout atd. to je opravdu nepochybně lehčí, nikdo tu nepodstoupí to martýrium, aby o nějaké takto tvrdé kapele psal souvisle několik týdnů, ať už je důvod máločasový (Pekárek), nezájmový (Stray), neznalostní (DarthArt) a nebo se na to dotyčný necítí psacími schopnostmi, kdy raději píše každý článek o jiné kapele než souvislou řadu článků o jedné (Horyna).
Já už jsem se zařekl, že zde slovo Metalopolis nevyslovím, ono je mi to téma vlastně jedno, v průběhu let jsem někdy přemýšlel o svém vztahu k nim, fakt nedokážu říct, především jsem se tam nikdy neměl dostat, nikdy jsem se tam neměl vyskytnout, byly dobrý momenty, pokud člověk fakt hledá, ale pak se to vždycky něčím skazilo, mě nevadí když by o mě někdo tvrdil, že jsem pisálek na hovno, ale vadí mě, když o mě na základě absolutní neznalosti tvrdí, navíc úplně cizím lidem, že stojím za hovno jako člověk, takže nebudeme si mazat med kolem huby, jakejkoliv náznak o nějakej smír, vyrovnanost, dobré gesto...to jsou prostě znouzectnosti. Zrovna dneska ráno se mě dostalo před ksicht dvouslovné heslo v nějakém netovém článku, zaujalo mne svou úderností, pak jsem četl něco o Kimově sestře (jako toho korejskýho tlustoprda), která je údajně ještě mnohem důraznější než její starší bratr, a tak se mě to celé dohromady zamíchalo a vykouzlilo úsměv, jak bys tedy Honzo charakterizoval svůj vztah k MP? ... TOTÁLNÍ VÁLKA!!!:-)

 

DarthArt
26.08.2020 21:17

seventh: Založeno, bude prý venku v pátek, myslím, že zrovna Ty budeš spokojen :)
Ta deska mě ovládla jako Thulsa Soudce, neskutečný magnetismus.

Co se týče Jeteborgu, tak já sloužit nemůžu, tohle odvětví mě vždycky míjelo. Spíš jsem si hrál s myšlenkou zmapovat pár základních počinů z období "true norwegian black metal", samo pokud bychom se na tom shodli s šéfem. Plánování témat na recenze u nás funguje na základě společně sdílené intuice, co by mohlo být zajímavé pro čtenáře i pro web samotný. Všechno je otevřené. A hesla dne jsou dvě - 1) otevřenost, 2) uměřenost.

To jsou zase kecy, co? Po redakci článku už toho víc nezvládnu :)

 

seventh
26.08.2020 21:03

DarthArt: hořím nedočkavostí, už aby to bylo. Přece jen - recenze z posledního týdne (třeba AC blesk DC ;-)) nejsou úplně moje krevní skupina ;-)
Což takhle do budoucna nějaký seriál recenzí i na něco ostřejšího, například skandinávského...? Třeba zásadní milníky göteborského melodického death metalu by potěšily.
Aby bylo jasno, nerýpu. Naopak jsem fakt strašně rád, že tenhle server existuje a na rozdíl od třeba takové naprosto mátožně a znuděně působící a poslední dobou fakt až zoufale nezajímavé metalopole autorsky žije a funguje.
Je fajn, že i v době hudebního sucha vycházejí tyhle pohledy zpátky. I když se mi často hudebně netrefují do vkusu, vždycky si je rád přečtu a občas se i nechám inspirovat. Na těch reckách je totiž strašně moc vidět, že autor píše o něčem, co ho prostě bavilo poslouchat. Což ve výsledku často znamená, že to pak i čtenáře bude bavit číst :-)

 

DarthArt
24.08.2020 20:49

Tak jo - připojení nebylo rušeno, "Space Avenue" je nahrubo na papíře !!

 

DarthArt
23.08.2020 19:40

čubírková: "The End Complete" je památný obal - měl jsem ho postupně na tričku, na mikině i na báglu.

 

čubírková
23.08.2020 09:25

ad Obaly alb: nejlepší dle mě jsou Obituary - The end complete a Dismeber - Like an ever flowing stream. Megadethí Youthnasia (výše zmiňovaná) je také velice gut.

 

Merrick
20.08.2020 22:40

Nejlepší obal je jednoznačně eponymní deska The Cure z roku 2004 :)