Last Hardrock Outsider

VRÁNA - Pomsta přichází ze záhrobí

Dne 31. března 1993. Do konce natáčení zbývá osm dní, než se bude moci celá ta skrumáž surového materiálu odevzdat do střižny. Hlavní hvězdě filmu postačí dokonce pouhé čtyři dny před kamerou. Nějaké ty akční pasáže, romanticky laděný úvod filmu, možná pár dialogů a bude hotovo. Tou hvězdou je osmadvacetiletý Brandon Lee. Jde o jeho první opravdu velkou roli a dává do ní vše. Dnešek pro něj bude náročný a pracovně nabitý. Natáčí se totiž jeho filmová smrt. Banda gaunerů má vpadnout do bytu, brutálně znásilnit mladou dívku a následně zabít jejího milence. Vše probíhá hladce, kamera běží, Brandon je maximálně koncentrovaný a nikdo na place necítí závan chladné smrti číhající opodál. Je to tady, klíčový záběr. Herec Michael Massee alias Funboy bere do ruky revolver .44 Magnum se slepými náboji, zvedne paži, namíří a stiskne spoušť. Padne ohlušující rána, po níž se Brandon Lee sesune k zemi. Pár vteřin panuje naprosté ticho. Pak to všem dojde. Z masivní rány v břiše vyvěrá proud životodárné tekutiny a herec se svíjí v bolestech. Šokovaný režisér přerušuje natáčení, štáb dává herci první pomoc a je přivolána sanitka. Po několika hodinách na operačním sále Brandon Lee umírá.



Jak se rodí legenda


Kdy se z filmu stává kultovní dílo a jak ho vlastně definovat? Výraz kult pochází s latinského slova cultus, což v zásadě znamená pěstování, péči a uctívání. Prvotní význam se tedy vztahuje spíše k zemědělství. Nálepkou kultovní film se dá označit dílo, které svým významem dokázalo ovlivnil část populace nebo zažehnout nový směr v umění. Velice často jde o film mající početnou skupinu obdivovatelů, kteří jej uctívají a zajišťují mu trvalou, stálou přízeň. Neobyčejnost, kontroverze, nekonvenční přístup, touha experimentovat. Tyto a další rysy jsou základním živným podložím, z něhož se může a také nemusí zrodit kultovní film. Ano, od toho zemědělství se to vlastně příliš neliší, neboť fanouškovská péče je tou nejdůležitější činností, hnojivem a hybnou silou, která má tu moc, udělat z díla skutečnou legendu.


Film „Vrána“ (1994) režiséra Alexe Proyase třímal v rukou veškeré aspekty, aby se z něj stala pravá a nefalšovaná kultovní záležitost. Nešlo jen o silnou předlohu, bezchybnou výtvarnou stylizaci a osobitý vizuální přeliv, ale především o tragédii, která do té doby neměla v dějinách moderní kinematografie obdoby. Jak často se stává, aby přímo na place zemřela hlavní hvězda filmu? Někteří zlí jazykové tvrdí, že „Vrána“ není tak dobrým filmem a je slavná pouze díky elementu pravé, nefalšované smrti čnící z vrcholku díla jako masivní temný rubín. Samozřejmě to není pravda, i když sílu tohoto ojedinělého faktu nelze zpochybňovat. Film je v zásadě složen ze tří článků pevného řetězu, kde každý sám o sobě představuje jedinečný stavební materiál. Jeden článek představuje herecké obsazení v čele s představitelem hlavní role, jehož charisma a hlavně herecký talent začal právě v tomto snímku poprvé naplno rozkvétat. Tím druhým je opravdu hutná, vtahující atmosféra, umocněná sebejistou režií Alexe Proyase. No a jak už zasvěcení správně tuší, tak dokonalá komiksová předloha je tím třetím a nejdůležitějším článkem v řetězu.


Spisovatel a kreslíř James O’Barr vytvořil na základě osobní tragédie unikátní a ojedinělé výtvarné dílo. Komiks, či spíše obrazový román „Vrána“ z roku 1989 řadím osobně mezi to nejlepší, co jsem doposud v literatuře (ano – literatuře) četl. Jednoduchý, leč nesmírně silný a částečně autobiografický příběh rozložený do dvou set padesáti černobílých stránek plných smutku, bolesti a krve. Ostatně smrt je jakýmsi prokletým stigmatem, nenasytným pasažérem táhnoucím se za „Vránou“ jako těžká olověná koule uvázaná konopným lanem k noze. A je úplně jedno, zdali se teď bavíme o papírovém nebo filmovém médiu. Jistě uznáte, že bude více než fér, započít celé vyprávění právě od ikonického komiksu a začátků jeho tvůrce, neboť u neradostného života Jamese O’Barra to celé začalo.



Bez matky a otce


Slavný americký komiksový kreslíř James O’Barr opravdu neměl snadný start. Narodil se v přívěsu. Jeho matka byla silnou alkoholičkou a do porodnice v centru Detroitu ho odevzdala se zhruba týdenním odstupem. Byla tak opilá, že zaměstnancům nemocnice nebyla ani schopna povědět, kdy přesně její potomek přišel na svět. Mělo jít o období mezi Vánocemi a Novým rokem. Nemocniční personál tak Jamesovi přiřkl datum narození na 1. leden 1960. Svou biologickou matku, která se ho okamžitě zřekla, už nikdy neviděl. Vyrůstal v dětských domovech bez rodičovských vzorů. Čas od času si ho na víkend půjčila nějaká rodina a pak jej zase odevzdala zpět do útulku. Byla to běžná praxe. Padesát dolarů, když si dítě půjčíte na pár dní, sto dolarů za celý týden atd. Neustálé střídání rodin malý James těžce snášel. Naučil se být tichý a nepoutat k sobě pozornost. Nemluvil, příliš nekomunikoval a vystačil si sám se sebou. Realizoval se hlavně na papíře, kde si kompenzoval své slabé komunikační schopnosti. Kreslit začal prakticky hned, jakmile dokázal udržet tužku v ruce. Rozličné obrázky tvořil neustále a za všech okolností. Například nesnášel knihy bez ilustrací a tak si do nich sám kreslil obrázky. V jeho sedmi letech si jej konečně natrvalo přivlastnil milý a pracovitý pěstounský pár pocházející z nižší střední vrstvy. Byli to hodní lidé, přistěhovalci pocházející z jihu Spojených států.


Zní to asi zvláštně, ale na základní škole měl James největší problémy s výtvarnou výchovou. Nesnášel zabedněné učitele ohrnující nos nad jeho schopnostmi. To, co ho nutili kreslit, bylo z jeho pohledu pro kojence. Maloval rozmáchlé výjevy, zatímco ostatní děti jen kytičky a infantilní mráčky. Začal systém bojkotovat a odmítal se sklonit před učiteli, čímž si vysloužil dokonce nedostatečnou na vysvědčení. James dodnes nemá žádné umělecké vzdělání, vše se naučil sám. Svůj jedinečný styl a techniku si vydřel od základů. Nesledoval příliš práci tehdejších komiksových kreslířů. Jeho vzorem byl například Michelangelo a antické sochy. Desítky hodin ladil anatomickou přesnost svých postav, jako jsou ruce, nohy a uvěřitelné tělesné proporce. Velkým problémem začínajících kreslířů jsou tváře, i na tom James makal, dokud obličej nedokázal zachytit v každém myslitelném úhlu. Jeho vášeň brzy začala vadit i konzervativně založeným pěstounům. Neviděli umění jako něco, čím se dá uživit, ale spíše jako koníček, kterým člověk zabíjí čas. Jednoho dne mu kreslení jednoduše zakázali a nařídili, aby si našel normální práci. Dospívající James O’Barr si tak přivydělával mytím nádobí v místní hospodě a kreslil si potají, především v prostorách školy a přilehlé knihovny. Až do šestnácti bral život jako jeden velký zátěžový test a ani v nejmenším netušil, jak krutě si s ním osud ještě pohraje.



Rozerván na kusy


Náhle potkal dívku, připadala mu jako anděl. Jmenovala se Beverley a měla vše, o čem kdy snil. Mladý pár si k sobě velice rychle našel cestu. James bral tuto životní událost jako hlavní cenu za šestnáct nuzných let plných dřiny a nejistoty. Byla jeho pravým opakem a to naprosto ve všem. On byl ten věčně zachmuřený morous se smyslem pro sarkasmus a velice podezřívavý vůči ostatním lidem. Ona byla jasně zářícím světlem v odporném světě a na všem špatném dokázala najít něco pozitivního. Nemluvila sprostě a zásadně neklela. Byli jako noc a den, plus a mínus, navíc se skvěle doplňovali. Dokonalá rovnováha, dvě spřízněné duše. Trávili spolu každý den, téměř po tři roky a dokonce začali plánovat zásnuby.


Jednoho krásného dne roku 1978 zavolal James své lásce a navrhl společný výlet autem. Sám neměl řidičák, na rozdíl od své druhé polovičky. Beverley vyšla na ulici, ale ke svému autu už nikdy nedošla. Ve stokilometrové rychlosti ji doslova smetl opilý řidič. Najednou byla pryč, naprosto bezdůvodně. Ač byl James téměř ateista, tak se v těch dnech cítil Bohem zrazen. Proč všemohoucí vykouzlil tak krásnou květinu a následně ji naprosto bez opodstatnění zašlápl? Byl to snad trest nebo nějaký druh hořkého vtipu? Stvořitel mu ukázal tak krásnou věc a pak mu ji jednoduše zase vzal. Nedokázal to pochopit.



James propadl hluboké depresi a pár let vedl sebezničující život. Krátká služba u námořní pěchoty, kde záměrně vyhledával rizikové situace, později se přidalo nezřízené pití alkoholu, rvačky a ztráta víry v lidský druh. Z kraje roku 1981 už to bylo neúnosné a nastal čas začít nahromaděný vztek nějak ventilovat. Tak se zrodil projekt „Vrána“ jako forma takzvané art terapie. James se rozhodl vylít si duši na papír a inspiroval se u autorů, jakými byli Milton nebo Edgar Allan Poe, čili lidé rovněž vycházející ze svých vlastních zkušeností. Živil se jako prodavač v obchodě a později dělal i mechanika v autodílně. Pracoval deset hodin denně a doma potom bez ustání kreslil často až do pozdních nočních hodin. Jen práce a terapie. Během kreslení mu dělaly společnost duševně spřízněné skupiny jako JOY DIVISION nebo THE CURE. Inspirací mu byl nejen jeho smutný osud, ale také jistý novinový článek, v němž se psalo o zamilovaném páru milenců, který někdo chladnokrevně zavraždil v ulicích Detroitu.


Tímto způsobem se zrodil příběh o lásce až za hrob, lásce silnější než smrt. Černá vrána se stala mýtickým symbolem, majícím moc přivést na určitý čas zlomenou duši zpět mezi smrtelníky a nechat ji vykonat pomstu na těch, kteří si to zaslouží. Předlohou pro Erica Dravena, bezcitného mstitele ze záhrobí, byl on sám. Nerad se ovšem kreslil a tak mu dal tvář zpěváka Petera Murphyho a tělo nespoutaného rockera Iggyho Popa. V případě jeho zavražděné milenky Shelly Webster šlo o doslovný přepis Beverley. Obě postavy zasadil do svého rodného města a rázným způsobem dotáhl šrouby. Detroit v jeho podání je krajinou děsů a temnoty, kterou ozařují jen světla neonů, pochybných barů a nebeských blesků. Technika je jedinečná. Jen černá tuš, žádné barvy. Ostré hrany a tvrdé linky tvoří hlavní příběh. Zamilované flashbacky a snové sekvence vnikly za použití černobílých vodových barev, aby malba získala éterický nádech.



Z undergroundu na vrchol


Tvorba komiksu zabrala rovných devět let a šlo o psychicky nesmírně obtížnou práci. James si dával mezi kapitolami delší přestávky, i proto trval proces vzniku tak dlouho. Lokace obsažené v komiksu jsou reálná místa v Detroitu, prakticky nic není smyšlené. Autor pojal celý komiks jako jeden dlouhý film. Jeho hlava byla zároveň kamerou, co zachytávala veškerý děj a posouvala ho kupředu. James byl navíc velkým filmovým fanouškem a tak si v myšlenkách nesl spoustu inspiračních zdrojů. Výsledek své práce bral jako čistě osobní záležitost, vše dělal sám pro sebe a nikdy neměl v úmyslu „Vránu“ vydávat. Koncem osmdesátých let, kdy vypomáhal v obchodě s komiksy, si jeho kreseb všimnul jistý Gary Reed, majitel nezávislého vydavatelství Caliber Comics. James kreslil opravdu všude, neustále sebou nosil poznámkový blok a skicář. Jeho talent tedy nešlo jen tak přehlédnout. Po delším naléhání vydavatel Jamese přemluvil a ten mu nakonec ukázal výsledek své téměř desetileté práce. Nadšení, úžas, pecka! Vykulený vydavatel mladého kreslíře velice rychle přemluvil a za několik týdnů vyšly první tři sešity „Vrány“.


Prodávaly se skvěle a doslova mizely z pultů. James si porovnal příjmy z komiksů a autodílny a rozhodování, jak dále pokračovat, bylo velice snadné. Konečně si přestal ničit ruce v útrobách zaolejovaných motorů a mohl dělat naplno to, co ho opravdu baví a naplňuje. Byl začátek devadesátých let, na svět vyplulo dalších pár čísel s „Vránou“ a Hollywood už žhavil linky. James O’Barr se ani nenadál a už posedával v kancelářích velkých filmových studií. Slušný úspěch na kluka z přívěsu. Zájem producentů byl enormní, ale nápady mnohdy šílené. Na jedné schůzce nadšený producent nadhodil, že by bylo super angažovat Michaela Jacksona do hlavní role a pojmout celý příběh jako muzikál, přičemž o režii by se postaral Julien Temple. James tohle nechápal. Proč to sakra kupovali, když to chtějí úplně změnit, proč si nevymyslí vlastní příběh? Jak sám popisoval: Bylo to jako vlastnit nádherný strom plný šťavnatých plodů, s tím, že každý den přijde nějaký pes a pochčije mi kmen.“ Naštěstí se tou dobou na obzoru zjevili jistý Alex Proyas a fanatický obdivovatel „Vrány“ Brandon Lee.



Potomek draka


Brandon Lee byl jediným synem legendárního mistra bojových umění a herce Bruce Leeho. Narodil se 1. února roku 1965 v Kalifornii a lásku svého otce si užíval pouhých osm let. V dětství se svými rodiči často pendloval mezi USA a Hongkongem, kvůli pracovnímu nasazení jeho otce. Bruce Lee tou dobou v asijských zemích natáčel jednu akční pecku za druhou a malý Brandon ho na place často pozoroval. Bylo mu jasné, že půjde v jeho šlépějích a tragické úmrtí toto rozhodnutí pevně stvrdilo. Bruce Lee zemřel v roce 1973 za dosud nevyjasněných událostí. Film „Hra smrti“ (1978), na kterém tehdy pracoval, byl do distribuce uveden až po pěti letech od jeho předčasného skonu. Brandon Lee se celé dětství věnoval intenzivně bojovým sportům a později během dospívání začal navštěvovat různé herecké kurzy v New Yorku. Kvůli svému vzpurnému chování a bouřlivé povaze vystřídal několik středních škol.


Tento fakt se dá přičítat i problémům s jeho vlastní identitou, protože každý v jeho okruhu věděl, kým je a odkud pochází. Potřeboval vystoupit ze stínu svého otce a postavit se na vlastní nohy. Nejbližší přátelé ho od herecké kariéry často zrazovali a smrt Bruce Leeho byla v rodině vnímána jako varovné znamení. Mladý Brandon se však zastrašit nenechal a do filmového byznysu se vrhnul po hlavě. První menší roličku si střihnul po boku Davida Carradina v TV filmu „Kung Fu“ (1986). Následovalo několik měně, či více známých filmů béčkové produkce. Například „Dědictví vášně“ (1986), kde ztvárnil svou první hlavní roli, nebo akční blbina „Laserová mise“ (1989). Zmínit musím i drsnou týmovku „Zúčtování v malém Tokiu“ (1991). Oddechový akční výplach s dominujícími bicepsy Dolpha Lundgrena. Brandon Lee toužil postoupit na další úroveň a jeho cílem byla charakterní role v nějakém dramatickém snímku. Den D už se pomalu blížil.



Tři mušketýři


Když se Brandon Lee zkraje roku 1993 dozvěděl o probíhajícím castingu na hlavní roli ve filmu „Vrána“, musel se na chvilku zastavit, aby popadl dech. Stejnojmenný komiks, který dokonale znal, se mu válel doma v knihovně, a to nebylo vše. Cítil, že tato role by mohla být vysněnou vstupenkou do vyšších pater herectví. Neváhal ani vteřinu a přes svého agenta se spojil s producentem Jeffem Mostem. Po získání scénáře si nastudoval část textu a odhodlaně vyrazil na ostrou kamerovou zkoušku. Netrvalo to příliš dlouho a role Erica Dravena mu byla svěřena. Brandon uspěl především díky připravenosti, fyzické kondici, perfektní znalosti předlohy a také charismatu, kterým zapůsobil na režiséra. Alex Proyas, rovněž komiksový nadšenec, byl totiž tou dobou již nějaký ten pátek na palubě.


James O’Barr zprvu nebyl výběrem pro hlavní úlohu příliš nadšen. Představoval si spíše Johnnyho Deppa, ten však roli odmítl, a není se čemu divit. „Střihoruký Edward“ (1990) byl ještě stále relativně čerstvou záležitostí a herec nestál o ztvárnění další postavy s bílým make-upem. James O’Barr změnil názor, až když uviděl nadšení a zápal, jež Brandon Lee do své role vkládal. Navíc jak Lee, tak Proyas byli zásadně proti jakémukoliv drastickému odklonu od idey a stylu komiksové předlohy. Po doplnění kompletního hereckého obsazení už natáčení nestálo prakticky nic v cestě. Projekt od počátku financovala produkční společnost Dimension Films a následná distribuce ležela na bedrech Paramount Pictures. Režisér Alex Proyas, vycházející hvězda Brandon Lee a odborný poradce James O’Barr se jako tři mušketýři vydali na svou osudovou cestu, která se výraznou měrou podepíše na životě každého z nich.



Tma na konci tunelu


Dne 1. února 1993 započalo natáčení. Některé části kulis a modelů vznikly v Hollywoodu a jiné zase ve Wilmingtonu v Severní Karolíně, kde měla svá studia společnost EUE Screen Gems. Reálný Detroit, kam je děj situován, tak ve filmu vůbec nefiguruje a o těch několik exteriérových záběrů se postaraly ulice Los Angeles. Monumentální kulisy měl na starost scénograf Alex McDowell s vydatnou výpomocí výtvarníka Simona Murtona. Kromě všemožných lokací bylo potřeba postavit i zmenšený model nočního Detroitu pro panoramatické záběry nebo sledování vrány kroužící nad střechami budov. Výtvarník Simon Murton se snažil udržet podstatu komiksu a zároveň jeho vizi posunout trochu dál. Z technického hlediska to, co funguje v komiksu, nemusí vždy fungovat ve filmu, což vedlo Murtona k občasným ústupkům a improvizacím.


James O’Barr i Brandon Lee chtěli, aby se natáčelo na černobílý film, tento úmysl k jejich nelibosti producenti zarazili už během předprodukčních příprav. Výstavba nákladných kulis byla velice pracná, nehledě na zvláštní nehody a zranění během tesařských prací. Studio tedy rozhodně nechtělo riskovat, aby vynaložené úsilí pohřbila černobílá stylizace. Alex Proyas byl však lišák, co měl pod čepicí. Moc dobře věděl, jak má jeho film vypadat a jak této vize dosáhnout. Po konzultaci s vynalézavým kameramanem Dariuszem Wolskim byla použita technika speciálního filtrování obrazu pro útlum barevného spektra. Výsledkem je úsporná monochromatická paleta obohacená o sytě červenou barvu. Významově je červená barvou pomsty a během filmu nás neustále doprovází. Výrazné barvy byly použity jen pro potřeby dějových vzpomínek a flashbacků.



Brandon Lee držel několik týdnů přísnou redukční dietu, aby minimalizoval množství tuku v těle a nechal tak vyniknout pouze svalovinu. Dle jeho slov by měl být člověk, co se po roce vrátí ze záhrobí, vyhublý. To byl jen jeden z mnoha tvůrčích nápadů, kterými štáb neustále zásoboval. Například trval na tom, že smrt je těsně propojena s chladem, ba přímo s mrazem. Speciální schránka skrytá pod slabým nánosem hlíny tak byla po okraj naplněna ledem. Když postava Erica vylézá ze svého hrobu, nemusel Brandon chlad a třes vůbec předstírat, byl promrzlý na kost. Herec také pro film nechal angažovat dnes už legendárního koordinátora kaskadérů Jeffa Imadu. Ten si vzal na paškál všechny akční scény a souboje tělo na tělo, na nichž se přímo podílel i Brandon Lee. Dále bylo důležité vytvořit osobitý soubojový systém pro postavu Erica Dravena. Kung fu se pro bývalou rockovou hvězdu nehodilo a tak vznikl jedinečný styl kombinující asijská bojová umění, wrestling a pouliční boje.


Natáčení provázely i podivné události. Nevysvětlitelný požár kamiónu s drahou filmovou technikou, jeden z kaskadérů zase málem uhořel během snímání filmové exploze. I přes tyto nezanedbatelné peripetie se s chutí pokračovalo dále. Valnou většinu času totiž vše běželo jako na drátkách a celý štáb byl rodícím se filmovým dílem nadšen. Bylo jasné, že tu vzniká opravdová stylotvorná bomba. Pak ovšem přišel poslední březnový den. Den zapsaný do dějin kinematografie černočerným písmem.



Smrtka na place


Kritický moment onoho nešťastného dne jsem se vám pokusil dramatizovat v prvním odstavci článku, ale chtělo by to celé uzavřít nějakými těmi odpověďmi. Co se vlastně doopravdy stalo a jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít? Nyní tedy společně rozpleteme celou událost a uvedeme na pravou míru některé nejasnosti a polopravdy, které se dodnes rojí jako houby po dešti. V době, kdy Brandon Lee ještě v nemocnici bojoval o život, už byla na place přítomna policie a detektivové. Bylo neprodleně nutné dát dohromady výpovědi všech svědků, zajistit důkazní materiál a sestavit takzvanou časovou osu události. Získání filmu, na němž byly zachyceny poslední chvíle herce, byl jedním z prvních kroků, který policie učinila. Pokud jste tedy někde četli o tom, kterak režisér nechal inkriminovaný záběr ihned na místě zničit, tak to pochopitelně není pravda a jde o holý nesmysl. Předpokládám, že záměrné ničení důkazů se pokládá za trestný čin i v USA. Po několika týdnech vyšetřování bylo víceméně jasno, i když maličké otazníky se v éteru vznášejí dodnes. Zde je vysvětlení.


Ve filmu „Vrána“ se v drtivé většině vyskytují reálné zbraně. Bylo to rozhodnutí režiséra i technického oddělení a věřte, že v tomto ohledu nejde o nic zvláštního. Během akce se pochopitelně ze zbraní střílí pouze slepými, respektive cvičnými náboji. V jednoduchosti jde o náboj, který neobsahuje střelu a tvoří ho pouze nábojnice s prachovou náplní a zápalkou. Nábojnice bývá uzavřena papírovým a někdy i plastovým uzávěrem. Díky tomu zbraně krásně štěkají, metají oku lahodící záblesky, ale hercům nehrozí žádné reálné nebezpečí. Někdy je ovšem potřeba zobrazit zbraň v detailu, ideálně i s na první pohled ostrou municí. To se týká především zbraní s otočnými válci, tedy například revolvery. Jednotlivé komory se naplní falešnými náboji a během záběrů točených zepředu, kde padouch někomu hrozí kvérem, můžeme ve válci zahlédnout ostré konce projektilů. Iluze tímto způsobem získává body na uvěřitelnosti.



Štáb měl tehdy dvě možnosti. Buď si zakoupit hotové atrapy nábojů a nebo si je svépomocí vyrobit, a protože varianta B byla ve výsledku o něco levnější, bylo v dané věci takřka od počátku jasno. Nejprve se sehnala munice příslušné ráže a ta byla záhy upravena. Technici za pomoci nástrojů oddělili projektil od nábojnice, ze které se následně vysypal střelný prach. Na prázdnou schránku se projektil opět nasadil a takto připravenou dutou municí se naplnil zásobník revolveru. Po nasnímání kýžených záběrů se falešná munice odstranila a zbraň byla připravena pro další použití. Dnes můžeme pouze spekulovat, co přesně se stalo, faktem zůstává, že se od jednoho takto upraveného náboje usazeného v komoře, která sousedila přímo s hlavní, oddělil projektil. Zbraň mohla někomu omylem spadnout, možná kdosi zmáčkl spoušť a úder kohoutku uvolnil nedostatečně upevněný projektil. Buď jak buď, kulka zůstala zaklíněná v hlavni. Osoby zodpovědné za vyprázdnění zásobníku si buď chybějícího projektilu nevšimli nebo tomu nepřikládali důležitý význam. Později se tento konkrétní revolver – .44 magnum – naplnil slepou municí a koktejl smrti byl rázem namíchán.


Osud a zubatá si pravděpodobně plácli už dávno a tak se stalo, že speciálně proškolený technik, zodpovědný za bezpečnou manipulaci se zbraněmi, měl ten den volno. Pokud by byl 31. března roku 1993 přítomen na place, zcela jistě by vizuálně zkontroloval průchodnost hlavně. Nacházíme se opět v kritickém okamžiku. Herec Michael Massee zvedá svou paži, zamíří na svůj cíl a stiskne spoušť. Koncentrovaná síla vyvolaná explozí uvnitř nábojnice si najde jedinou možnou únikovou cestu. Nahuštěný tlak začne působit na projektil zaseknutý v hlavni. Ten si okamžitě razí cestu na svobodu a vlivem kinetické energie nabírá nepředstavitelnou rychlost. Svůj cíl zasahuje tvrdě a nekompromisně. Rozdíl mezi klasickým výstřelem s použitím ostré munice je praktiky nulový. Bylo domluveno, že Brandon Lee padne na záda, místo toho se nečekaně zhroutí kupředu a udeří se čelem o podlahu. Koordinátor kaskadérů Jeff Imada je první, komu dojde závažnost celé situace. Začne bleskurychle podivně mručícího herce ohledávat a všimne si krve. Okamžitě je přivolána pohotovost, ale…



Co dál?


Závěr vyšetřování se obešel bez označení konkrétního viníka. Finální resumé znělo – neodborná manipulace se zbraní. U kulatého stolu se poté sešli hlavní představitelé Dimension Films, Paramount Pictures, producent Jeff Most a režisér Alex Proyas. Po několika hodinách bylo rozhodnuto projekt dokončit a výsledný film věnovat zesnulému herci a jeho snoubence, s níž se měl krátce po natáčení oženit. Paramount Pictures z projektu okamžitě vycouvalo. Důvody? Strach ze špatné reklamy a nenávistných reakcí veřejnosti. Úlohu distributora převzali nebojácní lidé z Miramax Films a svým způsobem film zachránili. Bylo nutné změnit začátek, mírně předělat scénář a některé záběry dotočit s dvojníkem Chadem Stahelskim, na jehož tvář byl pomocí rodící se technologie CGI naroubován Brandonův obličej. Rozpočet sice o několik miliónů vzrostl, ale vynaložená práce se vyplatila. Svou účast na filmu navíc přislíbilo nejedno zvučné hudební těleso. THE CURE, NINE INCH NAILSPANTERASTONE TEMPLE PILOTS a další. Výsledkem je jeden z nejlepších rockových soundtracků a snímek, který rozhodně stojí za rozbor.


Jedinečná cesta pomsty


Uprostřed noci, uvnitř zpustošeného podkrovního bytu, sedí u prachem zavátého toaletního stolku shrbená postava. Tělo samá jizva, ruce se probírají jednotlivými zásuvkami a oči zkoumají staré fotografie, předměty i jiné střípky z minulosti. Každá vyvolaná vzpomínka v něm probouzí nával mučivé bolesti a divoké agrese. Rána pěstí vyletí kupředu a zaboří se do zrcadla před ním. Mezi prasklinami ve skle spatří svůj obličej a dojde mu to. Už ví, proč se vrátil ze záhrobí a jaký je jeho cíl. Na pozadí se začne ozývat víření kotlů a dunivá basová linka připravuje půdu pro tklivý přednes zpěváka Roberta Smithe, vůdčí osobnosti gothic rockových romantiků THE CURE. Skladba „Burn“ se valí kupředu a vzkříšený mstitel sahá po líčidlech své zesnulé lásky. Posmutnělou masku klauna doplňují kožené kalhoty a upnuté černé triko s dlouhým rukávem. Pomalým krokem se vydá k obrovskému kulatému oknu a na jeho rameno dosedne vrána. Eric Draven pohledem sjíždí střechy nočního města bičované vytrvalým lijákem a chystá se vydat na cestu nelítostné odplaty!



Ikonický moment, kterých má „Vrána“ na skladě hned několik. Destrukce elektrické kytary na pozadí krvavého západu slunce, běžecký parkour mezi provazci hustého deště, finální souboj na střeše kostela atd. Alex Proyas drží po celou stopáž opratě pevně v rukou a ze své vize neuhýbá ani o píď. Vše je tu podřízeno hutné, opravdu temné atmosféře s hororovým nádechem. Permanentní déšť, neustupující noc a černý opeřenec vznášející se jako zlověstný přízrak nad městem. Detroit ve světě „Vrány“ je vskutku pochmurným místem plným kriminality a bezbřehého násilí, kde zabíjení plní funkci pouhé zábavné kratochvíle pro odreagování. Jednotlivé lokace jsou skvěle stylizované. Na policejní stanici se to hemží stohy papírů a ke stropům líně stoupá namodralý kouř z cigaret. Feťácké doupě čpí hnilobou a všudypřítomnou špínou. Přijímací sál hlavního padoucha je zase skvělým mixem aristokratické nabubřelosti a industriální strohosti. Zdobně vyřezávaný trůn, dlouhý leštěný stůl a sbírka mečů vytvářejí ostrý kontrast k nuzným prostorům zchátralé průmyslové budovy.


Děj je velice prostý a v podstatě sledujeme jednu delší cestu, přímočaře jdoucí z bodu A do bodu B. Základní motiv narace je sice silný, ale sám o sobě by na kvalitní stominutovou podívanou nestačil. Právě proto jsou forma a celkový styl tak důležitými a nedílnými součástmi filmu. Za zmínku v tomto ohledu stojí i velice povedená akce tvořící nebezpečnou třaskavou směs. Výbuchy jsou excelentní, souboje tělo na tělo mají šťávu a na přestřelky je doopravdy radost pohledět. Vrcholným číslem je bezesporu masakr v poslední třetině snímku. Vskutku brilantně nasnímaná vybíjená odehrávající se v brlohu gangsterů, kde Eric posílá své protivníky do horoucích pekel s elegancí šíleného akrobata. Jakoby si tu podali ruce John Woo s Robertem Rodriguezem a výsledkem jejich spojení byl tento vyšperkovaný úsek!



Je jasné, že tak skvěle vystavěné jeviště by bylo poloviční bez přítomnosti nejrůznějších postaviček a zkažený Detroit nabízí opravdu širokou paletu charakterů. Máme tu klasické zástupce archetypálně pojatých kladných postav, jakými jsou například dobrácký policista Albrecht (Ernie Hudson) či nevinná dívka Sarah (Rochelle Davis). Na druhé straně barikády se pro změnu nachází panoptikum velmi obskurních individuí, zastoupené ve valné většině členy pouličních gangů a násilníků. V tomto směru bych rád vypíchnul žháře T-Birda (David Patrick Kelly), jeho maniakálního parťáka Skanka (Angel David) nebo pravou ruku hlavního zlosyna jménem Grange v podání matadora hororových filmů Tonyho Todda. No a když už jsem to načal, tak musím konstatovat, že Top Dollar je naprosto učebnicovým příkladem dokonalého záporáka. Hluboký hlas, amorálnost, ani špetka lidskosti, a co si budeme povídat, stylový look. Michael Wincott se role zhostil mistrným způsobem s z jeho hereckého projevu krásně mrazí v zádech.


Opomenout výkon ústřední postavy filmu by bylo trestuhodným hříchem. Co říci? Eric Draven je charismatickým průvodcem a stěžejním pilířem, kolem nějž se vše točí. Krátké segmenty z minulosti, v níž byli Eric a jeho snoubenka šťastní, jakoby pocházely z úplně jiného světa. Krásné místo plné zářivých pastelových barev, doteků slunečních paprsků a lásky. Teprve až transformace hlavního hrdiny do podoby černého anděla pomsty z něj učiní nedílnou součást města plného neonů, ohňů a zkaženosti. Eric není klasickým hrdinou z komiksů, naopak nám jeho jednosměrná mise ukazuje odvrácenou stranu superhrdinství se vším všudy. Nečeká na potlesk ve stoje nebo autogramiádu a neusiluje ani o lepší zítřky. Pomsta je cesta a klid duše cíl. Brandon Lee byl castingovou trefou do černého. Fyzická i psychická připravenost, nakažlivé charisma a samozřejmě talent. Dnes můžeme pouze spekulovat, jakými cestičkami by se jeho herecká kariéra dále ubírala.


Příběh až na několik změn totožně kopíruje komiksovou předlohu, což je v naprostém pořádku, neboť komiks lze s trochou nadsázky brát jako takový kreslený storyboard, mapu či manuál k použití. Knihy a jejich filmové adaptace nikdy nesrovnávám, ale u komiksů je to zkrátka trochu jiné. Nectít komiksovou předlohu většinou vyústí v průšvih typu „Ligy výjimečných“ (2003). Filmová „Vrána“ tuhle disciplínu zvládá s grácií. Největší změny přináší patrně útlum násilí, celkové množství krve a polidštění hlavního antihrdiny. Komiks je zkrátka hutnější depka a jde více na dřeň, nehledě na úryvky veršů od prokletých básníků. Obě média mají jednoduše své kouzlo a každé vyniká svým jedinečným způsobem. Tak to má být.



Hořké vítězství


Film „Vrána“ se stal slavným dávno před tím, než 13. května roku 1994 vstoupil do kin. Je smutným faktem, že k tržbám okolo sta milionů dolarů přispělo nemalou měrou i úmrtí mladého talentovaného člověka. Smrt se stala jakýmsi cejchem, či spíše poznávacím znamením na černém leštěném povrchu výsledného díla. Jde o krvavou pečeť, kterou každý divák rozlomí předtím, než se podívá na obsah svitku. Pokaždé, když totiž vezmu do rukou krabičku s filmem, tak mi na mysli automaticky vyvstane vzpomínka na smutný osud jeho hlavní hvězdy. Brandon Lee po celou dobu své krátké kariéry usiloval o vystoupení ze škatulky druhořadého béčkového herce. Povedlo se. Cena za úspěch však byla příliš vysoká.


Pro režiséra Alexe Proyase šlo o první velký úspěch. „Vrána“ byla filmem, v němž poprvé naplno prezentoval svůj nezaměnitelný styl, který o čtyři roky později dotáhl s temným monolitem „Smrtihlav“ (1998) k absolutní dokonalosti. James O’Barr se i dnes v jednašedesáti letech věnuje tvorbě komiksů. Má rodinu, vede spokojený život a obráží nejrůznější světové festivaly, kde jako vážený host hovoří o své tvorbě a rozdává tisíce autogramů. Osobní tragédie mu paradoxně zajistila nehynoucí věhlas a statut kultovního autora. Film „Vrána“ je velice důstojnou adaptací legendární literární předlohy. Jde o výborný mix akce, stylotvorného vizionářství a přímočarého, leč silného příběhu. Pochmurná romance držená v náručí výstavní atmosféry.


Hodnocení 100%


02.07.2021Diskuse (8)J.Rose
DeathVale@seznam.cz

 

J.Rose
16.07.2021 16:08

Díky všem, za kladnou odezvu.

 

4x3L
14.07.2021 11:45

Opravdu perfektně napsaný článek na skvělý film!. Radost číst.

 

Konnie
02.07.2021 15:43

Wow, můj oblíbený film! Právě balím na dovolenou, tak už se těším, jak si tam budu ve volných chvílích číst. Moc díky! :-)

 

KrebsKandidat
02.07.2021 11:45

Opäť vydarený článok. Vrana je dobrý film s kvalitným soundtrackom.

 

DarthArt
02.07.2021 08:08

Geniálně napsaný článek. Chtěl bych mít talent jako Rose.

Včera kromě redakčních čtení článku sledování "Vrány" (poprvé!) a poslech THE CURE ("Bloodflowers"). Silný den!

 

Fenris 13
02.07.2021 07:21

Úžasný a skvělý film, jak píše Hivris, originál VHS jsem ošoupal až na kost :-) Když člověk pomyslí, kam to Brandon Lee mohl dotáhnout... A Smrtihlav je taky pecka jak sviň, ten závěr, ten závěr...

 

Hivris
02.07.2021 07:17

Tisíckrát ohraná originální VHS a kultovní film mého dospívání. Pořád mám v uších dabing Michala Suchánka jako "Ptáka" přestože jsem Vránu neviděl možná dvacet let. Trochu se bojím, že dnes už by neměla takovou magii a radši si jí nechávám jen ve vzpomínkách.
Super připomenutí Smrtihlava. Neprávem zapomenutý film, kterým se nechali přinejmenším hodně inspirovat sourozenci Wachovski.

 

Veronixx
02.07.2021 00:27

🖤❤🔥🖤❤🔥🖤